Expedice CZ 2009 - Jižní Amerika - díl šestý

Mrtví se tu pochovávají do krypt, které jsou postavené na sobě a vedle sebe, takže hřbitov vypadá jako jeden velký regál. Místa však není mnoho, a proto hrobník vždy po několika letech hrobku otevře a tělo přemístí do speciální nadoby. Často se však stane, že mrtvoly jsou buď vůbec netknuté, jako by je tam vložili před pár dny, anebo častěji, že těla jsou velmi zachovalá, dokonale vysušená. Některá těla jsou vystavena ve vitrínách v místním muzeu, více jich však je postaveno podél zdi ve sklepení. Buď nejsou tak zachovalá nebo si pozůstalí nepřáli, aby se těla jejich předků vystavovala jako atrakce. Přes dlouhá zkoumání vědců nikdo nedokáže vysvětlit, čím to je. Nejčastějším vysvětlením je potrava, rostou tu endemicke plodiny. Jisté však není nic, jen smrt.

Po trochu morbidním zážitku jedeme všichni tři dál. Cesta se pořád zhoršuje, asfalt zůstal někde v San Bernardu, prašná cesta s kameny se pořád zužuje a klikatí. Znenadání se za zatáčkou objeví otevřená krajina, rokle ve skalnatých srázech. Úzká rozbitá cesta je zaříznutá ve srázu a line se nad roklí. Chci natočit průjezd, ale kamera přidělaná na řídítkách nechce pracovat kvůli vibracím a houpání motorky při přejíždění výmolů, a to ani když je přidělaná přes antivibrační vrstvu hadrů. A abych ji držel v levé ruce a řídil jen jednou, na to nemá ani pomyšlení. Cesta se trochu zlepšuje a my projíždíme serpentinami až do večera. Spíme na fotbalovém hřišti.

Druhý den se rozdělujeme v městečku Espinal. Cestou po dálnici mi předtím ještě skoro došel benzín. Na benzínce beru plnou, ale vzápěti zjišťuji, že mi benzín ne sákne, ale doslova protéká skrze prasklinu v horní části u krku. Takže půlku zase vypouštím do kanystru. Son mě uklidňuje, že nejenom Čezetě praská nádrž, on ji v Evropě taky musel vyměnit. Za Espinalem jednak fotím v bazaru Zetora, a druhak se mi ztrácí Petr. Najezdím 200 km při hledání, pořád mu píšu zprávy na e-mail a už se informuji u policie, co je potřeba k vyhlášení pátrání. Druhý den po poledni naštěstí píše, a tak se zase nacházíme.

Kousek před městečkem Aiva je ukazatel Praga doprava. Petr se tam jel podívat napřed, já jedu za ním. Po půlhodině jízdy se vracím. Lidé, kterých se ptám, mi jak na začátku, tak po půl hodině říkají, že je to ještě dvě hodiny cesty. Vracím se do Aipe, ubytovávám se a začínám si dávat do kupy motorku. Ráno jdu na koktejl a u vchodu do ubytovny potkávám Petra. Autobus ho náhodou vyložil přímo u mě, a tak se dozvídám, co se dělo na jeho cestě dál.

Kousek za místem, kde jsem to otočil, skončila asfaltová silnice, dál vedl jen šílený pruh štěrku zaříznutý ve skále s ostrými sjezdy a výjezdy. Na jednom takovém sjezdu mu kolo ujelo na kameni a on zůstal ležet pod motorkou, s hlavou nad roklí. Mimo to, že byl trochu potlučený, si spálil nohu o výfuk. Když došel do Pragy, která se podle té naší jmenuje na počest Pražského jezulátka, všichni se divili, že žije, protože celá tato oblast je zcela pod kontrolou komunistických teroristů, vláda z tohoto území úplně ustoupila. Na doporučení obyvatel se zpátky vrací autobusem.

Další den odpočíváme v Aipe, Petr si potřebuje dát do kupy nohu. Mně se zase posouvají ložiska ve středu zadního kola, jednak je potřeba je vráit na původní místo a jednak je ještě potřeba trochu vymezit buben od brzdového štítu zmáčknutou pérovou podložkou. Petrova spálenina se ale za den nezlepšila, spíše naopak. Já mám v plánu navštívit archeologický park San Augustin s pozůstatky předkolumbovských civilizací. Tam to Petra vůbec netáhne, tak se vydávám napřed sám.