Expedice CZ 2009 - Jižní Amerika - díl první
vydáno 25. 8. 2009, text Vojtěch Hlásný
O cestě do Jižní Ameriky jsem si vždycky říkal, že si ji nechám naposledy, protože je jedna z nejnebezpečnějších. Když jsem se vrátil z Iránu, tak jsem se na to podíval jinak - pojedu teď, když to přežiju ve zdraví, tak se nebudu muset bát nikam jezdit, už to bude jenom méně nebezpečné. A tak začaly přípravy.
O motorce bylo rozhodnuto předem, Čezeta 250/475 Sport je přeci nejlepší. Rád bych tímto ocenil práci všech lidi, kteří se podíleli na přípravě motorky, sám bych to dokupy nikdy nedal. Vedle práce naší rodiny a dalších techniků bych vyzvedl sestavení motoru, což byla skoro výroba, kterou provedli Ivoš Dřízhal a Martin Říha z Hradce Králové. Velký dík patří sponzorům, jejichž loga můžete vidět na boxech, není určitě jednoduché uvolňovat prostředky a materiál v době hospodářské krize a ještě pro nějakého blázna, co jede na Čézetě někam do Tramtárie.
Přípravy na cestu
Přípravy na cestu zase začaly pozdě, i když si každý rok říkám, že příště začnu dříve. Zmínil bych se o specifikách, která byla potřeba právě na tuto cestu. Prvně bylo třeba vyřešit fakt, jak se dostat pres Atlantik, při jízdě po svých by mi mohla natéct voda do saní. Ve hře je tedy loď a letadlo. Letadlo je jen o málo dražší { cca o 5000} než loď, ale vše je jednodušší, spolehlivější a hlavně rychlejší. K zaslání motorky je třeba vyřídit různé formality. Venezuele nestačí samotný carnet {mezinárodní techničák a celní doklad v jednom}, potřebuje k tomu ještě překlad do španělštiny, a to podle jejich návodu. Ten je následující: sehnat soudního překladatele do španělštiny, zaplatit mu 700,- za překlad. Potom dojít na příslušný Krajský soud a nechat si potvrdit, že je tlumočník u nich vedený. Pak stačí doběhnout na Ministerstvo spravedlnosti, kde za 60,- potvrdí, že soud existuje, na Ministerstvu zahraničních věcí potvrdí za 100,-, že existuje Ministerstvo spravedlnosti a pak už jen na ambasádu Venezuely, kde za pouhých USD 50 obdržíte razítko, že všechny úřady, kde jste byl, existují. Vždycky si po podobném maratonu položím otázku, proč jsme my Evropani takové trouby, a děláme věci jednoduše. I motorka dostala letos upgrady. Uložení ložisek obou kol jsou vyvložkována a osazena dvouřadými ložisky, obě kola mají unašeč rozety zamontovaný pevnostními šrouby přímo do masivu hliníkového náboje, a to právě i přední kolo, které má v nutném případě nahradit zadní. Do těžkého terénu má motorka s sebou zapouzdřený řetěz a terénní pneumatiky.
Motorka se poprvé startuje v pondělí 22. 6. 2009 ráno, o dva dny později odlétám já z Mnichova, den po mně motorka z Prahy. Takže na zajíždění není mnoho času. Od pondělka ráno je motorka bez kol a předního blatníku v garáži, taťka ji poutá do přepravního balení. Já odjíždím o půl čtvrté 23. 6. 2009 z Pardubic pendolinem do Prahy, cestou na vlak mi brácha Pavel dává obrázek sv. Kryštofa, patrona poutníků – prý ho chrání před radary a bouračkami, tak teď bude chránit mě před bandity a závažnými poruchami. Pendolino má zpoždění, nečekaně, v Praze jen taktak stíhám vyměnit peníze na nádraží za hypernevýhodný až zlodějský kurz, a ještě koupit jízdenku do Mnichova. Do bavorské metropole dojíždí vlak před půlnocí. Jízdenka na metro na letiště stojí v Německu pár kaček, 9,2 eur, nutno říct, že na 4 hod. Letadlo do Madridu odlétá v 7:50, na sedačkách za mnou sedí čtyři Češi. Ti letí pak dále do Mexico City. S jedním se bavím, tak se mě ptá, kam jedu já. Říkám, že do Caracasu. Protože letím v motorkářským úboru, ptá se mě hned, na čem jedu, tipuje BMW.,,Já mám Čezetu," odpovídám. Nakonec zjistíme, že nás zná z internetu, pamatuje si na populární fotku průjezdu Libyjskou pouští.,,Jo na té fotce jsem já, ty kostkovaný trenky mam v batohu," potvrzuji, že to je naše fotka a říkám si, že je to milé setkání. Z Madridu letím dále přes Atlantic. Při letu do Madridu jsem byl naštvaný, že si musím platit jídlo a pití, a to hodně draze, usmyslel jsem si, že když to je teď zadarmo, tak je vyjím i za první let.
Kolem druhé hodiny odpolední začíná letadlo klesat. Krouží nad vyprahlou pevninou, pobřeží lemují modrozelená pásma mělčin. Kolem třetí hodiny dosedáme na runway letiště Simona Bolivara v Caracasu. Kvůli prasečí chřipce používají zaměstnanci letiště roušky. Mimo vstupní imigrační karty musím vyplnit papír, že nemám prasečí chřipku. Nakonec dostávám do pasu vstupní červené razítko. Je nečitelné, ale říkám si, že to snad nebude nikde problém.
Popisek - úvodní foto:
Na nádraží v Pardubicích čekáme s mamkou a bráchou Pavlem na pendolino