Expedice CZ 2009 - Jižní Amerika - díl osmý

Celá vesnice je nabitá policisty a vojáky, hlídají ve dne i v noci. Policisté tu jeden den také pořádali s místními dobrovolníky zajímavý den,,Za mír v Kolumbii”. Celotýdenní čekání nám stěžuje fakt, že nemáme skoro žádné peníze v hotovosti. Bydlení, jídlo i internet v místní kavárně máme naštěsti zadarmo, a tak se to dá překonat. Místní jsou k nám velmi přátelští. Půl kilometru z internetu domů nejdu nikdy méně než půl hodiny, z ulice me zatahují do hospod nebo obchodů snad všichni místní obyvatelé. Nedaleko od Piemontu je poměrne velká řeka, jezdí se sem dělat pikniky a koupat.

Po týdenním léčení můžeme pokračovat. Během pobytu jsem zjišťoval bezpečnostní situaci dále za Piemontem. Těměř všichni říkají, že cesta, kterou jsme přijeli, je mnohem nebezpečnější než ta, která následuje (na příjezdové cestě přepadli den po našem příjezdu autobus, nikomu nezůstaly ani boty). Je to ta samá cesta, na které nám všichni říikali, že je absolutně bezpečná. Z toho vyplývá, že tvrzením o bezpečnosti nelze nikomu věřit. Protože jsme v Piemontu týden, ví o nás každý v okruhu 50 km, vysílalo o nás i rádio. A proč by si měli komoušský teroristi z FARCu nechat ujet Evropany? Jdu do místní pevnosti, kde sídlí velitel policie, abych vyjednal doprovod. Velitel mi sice tvrdí, že se není čeho bát, ale po mém naléhání nakonec slibuje náklaďák plný policistů. Odjezd ale neustále oddaluje. Po třech dnech z něho vyleze, že není blázen, aby s námi někoho poslal.,,Vždyť tam je všude FARC a já si nenechám vyhodit do vzduchu svý lidi! ” S policií to asi nedopadne, tak to zkouším u vojáků. Velitel vojáků se mě nejdříve snaži zbavit, ale jsem opět neodbytný, a tak slibuje helikoptéru. Petr ze mě má srandu a považuje to za úplně zbytečný. Já bych se ale rád vrátil domů. Když je vše připraveno k odjezdu, tak z velitele vojáků vypadne, že my sice můžeme letět, ale bez motorek. Pro mě to zásadně mění situaci. Jedu po zemi a doufám.

Po čtvrt hodině cesty za Piemontem je brod přes řeku rozvětvenou do tří ramen. Kvůli včerejšímu lijáku je v řece více vody. V nejhlubším brodu celé cesty se řadicí páka a SPZ myjí ve vodě. Následující, menší řeky protékající přes cestu už pak ani nepočítám. Po dvou hodinách jízdy je tu řeka Caqeta, s průtokem jako dvě Vltavy v Praze. Přes řeku funguje pouze přeprava osob a motorek. Oboje na dřevěných, metr a půl a asi 15 metrů dlouhých motorových člunech. Při jízdě se pevně držíme nepevných sloupků podpírajících plátěnou stříšku. Plavba je opravdu adrenalinový zážitek. Já i Petr jsme se nejednou pořáně zapotili a já si v duchu říkám, proč jsem k mašině nepřidal ty prázdný plastový kanystry. Lodivod je však profík, žádné koupání se nekoná a bezpečně přistáváme na druhém břehu. Petr chce u řeky spát, aby mohl rybařit. I já tady dnes chytil svou první rybu, asi čtyrcentimetrového macka.

Dalšího dne se cesta začíná pomalu zvedat, přejíždíme kopce. Při jednom sjezdu mám malou bouračku. Naštěstí nic vážného, ohnutá páčka brzdy, promáčklá bedna, nic víc. 20 km před městem Mocoa začíná konečně asfalt. Hned u výjezdu z džungle nás zastavují policisté. Jak slyší název značky mé motorky, vytahují bouchačky. Aby nám ukázali, že mají taky ČZ.

V Mocoe je potřeba vyměnit ložisko, co jsme měnili v Cucute. V celém městě ovšem nemají žádné dvouřadé ložisko. Co s tím? Soustruhem udělat víc místa v náboji a použít dvě jednořadá. V Mocoe mě taky na ulici sebrala policice a dvě hodiny vyslýchala. Mysleli, že jsem komunistický agent, protože v té džungli u Piemontu už roky nebyl žádný cizinec, a když jsme to přežili, tak musíme být jedna ruka s FARCem. Na jejich stupidní útoky odpovídám poraženecky, že Hugo Chavez je můj táta a Fidel Castro moje máma. Oni to však opravdu berou jako přiznání! Po příchodu zpět na hotel se dozvídám, že Petra taky vyslýchali, úplně stejnými otázkami.

Po opravách pokračujeme dále, směr Sibundoy. Asfalt mizí a cesta strmě stoupá a klikatí se. O jejích vlastnostech svědčí její místní název,,trampolina smrti.” Já sice na slavné Cestě smrti v Bolívii nebyl, ale Petr ano a přisvědčuje, že v porovnání s ní má naše trampolina mírně většíi sklon, ale na druhou stranu nemá zdaleka tak hluboké a příkré srázy jako její kolegyně v Bolívii. Po odpoledním stoupání je převýšení cca 1500 m a oba to pociťujeme na plicích. Proto tento den přenocováváme v televizním vysílači.

Druhý den chci pokračovat, ale je tu další problém. Ulomil se mi úchyt pravého tlumiče na kyvné vidlici. Teď tlumič sedí na utahováku řetězu a aby neujel do strany, mu brání rám na bedny. Nejdříve tedy odvezu náklad na projíždějícím pickupu do městečka Sibundoy. Cestou potupně vrhnu, protože styl jízdy pickupu je přímo zběsilý. V Sibundoy nechávám věci na hotelu a vracím se za Petrem. Následujícího dne společně pokračujeme. Jízda na ČZ bez nákladu je úplně jiná. V Sibundoy odpočíváme několik dní. Petr jede pak k nedalekému jezeru Como rybařit, já kolem něj jenom projedu a pokračuji dále do města Pasto. Tady potkávám jizdní policii a dva bláznivé Čechy jedoucí na kolech z Bogoty do Ohňové země. Za další dva dny dojíždíme k hraničnímu městu Ipiales. Ekvádor je za kopcem.