Expedice CZ 2009 - Jižní Amerika - díl sedmý

Po zajímavém výletu se vracím zpět asi 80 km. Tam na mě už čeká Petr ve vesnici Altamira. Máme totiž v plánu jet přes město Florencie a pak dále přes džungli. Přes džungli jako takovou jsme totiž ještě pořádně nejeli, hlavně kvůli komunistické teroristické organizaci FARC, která ji v Kolumbii ovládá. Tady u Florencie by to ale mělo být relativně v pohodě. Nejprve však stanujeme v Altamiře další tři dny, Petr má problémy s popálenou nohou.

Ve Florencii se ptám policie, zda je cesta nebezpečná. Prý vůbec ne, i když mi nedoporučují tam jezdit. Když to není nebezpečné, tak můžem jet, říkám si. U každé policejní kontroly se ptám, zda další cesta není nebezpečná a odpověď je pořád stejná - že je to v pohodě. Kvůli silnému lijáku zastavujeme v podvečer ve vesnici Colon de los Andes. Když déšť ustane, začínáme rozbalovat stany pod mostem před vesnicí. Místo na kempování téměř idylické, jen musíte dát pozor, kam šlapete, protože všude jsou kravské koblihy, zřejmě od asi 10 m daleko pasoucího se stáda. V noci se stádo dává do pohybu, přičemž nám občas nějaká kráva šlápne na stan. Mám strach, v noci mi můžou šlápnout na hlavu, vždyť jsou to všechno krávy a volové! Číhám na vhodný okamžik, kdy jich nebude kolem stanu tolik, abych unikl, ale pak si to rozmyslím. Most, u kterého spíme, je totiž obsazený vojáky. Při stavbě stanu jsem si všiml, že nás pozorují, celou dobu, když šli k nám, tak ve dvou. Jeden šel přímo k nám a další stál asi 15 metrů daleko, se samopalem směrem k nám, mírně zdviženým od země, bylo slyšet odjištění zbraně. Takže nám evidentně nevěřili a kdybych teď o půl druhé ráno běhal kolem mostu, bůhví jak by to dopadlo. Do rána jsme však přežili přesun stáda, a tak se mohlo jít rybařit. Petr je vášnivý rybář, a tak se dopoledne věnuje rybaření.

Odpoledne pokračujeme dál. 20 km za Colonem končí asfaltová silnice. Dál, ve směru na Yurayaco vede cesta, která se po pár kilometrech snad ani nedá nazývat cestou. Nikdy jsem po ničem takovém nejel. Po šutrovité cestě se prakticky nedá jet více než 30 km/h. A to máme strach. Kolem nás však co chvíli prosviští Kolumbijci na motorkách jedoucí určitě přes 50 km/h. Kolem čtvrté dojíždíme do Yurayaca, dost zničení. Jedeme však dál. Žádná další vesnice se ale neobjevuje, jen občas je podél cesty nějaká farma. Jsme rádi, když nás majitel jedné z nich zve k sobě dál na přespání. I když spíme pod střechou, na chodbě domu, spíme ve stanech kvůli hadům. Večer se ještě bavíme s farmářem, jak je to tu nebezpečné. Říká, že je to úplně v klidu. Na téhle cestě zabijí tak 2 - 3 lidi za měsíc, takže se to dá.

Ráno kupuji za eurové a korunové mince dvě kolumbijské značky do sbírky. Jedu napřed, protože Petrovi zase trvá balení déle než mně. Po hodině dojíždím do první vesnice. Chci napsat domů, ale ouha, nemají tu internet. Zase se ptám vojáků, jak cesta dál, zda je bezpečná. Přikyvuji, že 100 %,,seguro.” Tak to vyndavám kameru, abych natočil něco za jízdy. Izolepou ji přilepuji na různá místa na motorce i na sebe, ale i když je to na motorce přes hadr, tak cesta vytvířé takové vibrace a skoky, že kamera není schopna pracovat.

Po pár kilometrech přiíždím k prvnímu brodu. Nejdřív ho procházím, abych zjistil, jak je hluboký. Vody moc není a Čezeta svůj první brod projíždí s naprostou lehkostí. Cesta se pořád zhoršuje, dost často je i jednička proklatě rychlá. V některých úsecích jsou na silnici fakt velké šutry, zvedají motorku na zadní. Při vyjíždění kopečku je přední kolo zpravidla ve vzduchu, rovnováhu a směr udržují nohy běžící po zemi. Po prvním brodu přichází druhý, větší, hlubší, po něm třetí. U třetího brodu zase nejprve procházím hloubku. Najednou mě překvapuje voda v botách. Že by boty od Geneze, které až doteď nic nepropustily, najednou povolily? Ne, to jen voda teče zvrchu. I to Čezeta projíždí. Nakonec je tu čtvrtý, nejhlubší brod, dlouhý asi 20 metrů. Za ním je vesnice Piemont. Lidé mne hned staví, zvou mě na jídlo. Po dvou hodinách přijíždí Petr. Do spáleniny se mu dostala infekce, musíme tu zůstat. To ještě nevíme, že tu strávíme následující týden, na jehož konci bude nejedno překvapení.