Expedice CZ 2009 - Jižní Amerika - díl třetí

Opravna je na hlavní ulici. Krámek je malý, motorky se opravují přímo na ulici. Dlouho ladíme segment, neskutečně nám vyskočí a praští nás přes prsty – kdo to někdy dělal, tak ví, jak blbá je to práce (na druhou stranu po vyřešení problému jsem profík na sundávání a nandávání levého víka :-)). Nakonec na problém přicházíme. Než jsem odjížděl, objednal jsem si u našeho dodavatele nový spojkový koš, přišel mi i s kolečkem, o které zabírá segment. Celé jsem to namontoval. Spojkový koš je u všech čtyřrychlostních jednoválcových ČZ stejný, od roku 1955 až do konce výroby. Jenže postupem času se měnily kartery, a tím pádem i startovací segmenty. Koš, který jsem koupil, byl určen pro ČZ 175/487, resp. pro ČZ 180 a ta měla kolečko na spojkovém koši s 27 zuby, moje ČZ 250/475 ale musí mít 30! Mechanik z dílny se nám pokouší pomoci, hledá kolečko, ale marně. Našli jsme jednu dílnu se soustruhy, tam by nám to za týden vyrobili, za 3000.- Kč (EUR 120). Soustružník se nás ptá, odkud jsme, říkáme že z Čech, on se málem rozsypal, začal básnit o obráběcích strojích s Made in Czechoslovakia na štítku, úplně při tom zářil. Teď bere stroje z Číny, ale prý to je hrůza a vždycky si zavzpomíná na naše mašiny.
Píšu domů, aby mi poslali díly na velvyslanectví do Bogoty, tam že dojedu. Další 4 dny hledáme motorku pro Petra. Už rezignoval na českou motorku, koupí cokoliv. Jenže to je problém, žádná motorka není úplně v pořádku, jedna má malý objem, další je na rozsypání, jiná zase nemá všechny doklady. Motorky jsou jinak dost předražené, ojetiny v ČR neprodejné stojí tady přes deset tisíc. Ve finále sedlá Suzuki GH 125, r.v. 2009, vyrobenou v Kolumbii.
Odpoledne 14. 8. vyjíždíme na projížďku do hor na sever od Cucuty. Ubytováváme se u rybářů 20 km za městem. Stavíme stany na břehu řeky. Druhý den, před tím než pokračujeme, přijíždějí k rybářům nějací známí a já z nich vůbec nemám radost. ,,Tuhle motorku znám, viděl jsem ji na Discovery, je to nejlepší a nejdražší motorka na světě! ” Ne že by Čézeta nebyla nejlepší, a pro mě i nejdražší, ale marně se jim snažím vysvětlit, že nejsem milionář.
Cestou do La Sila a Tibu nás několikrát zastavují vojenské kontroly. Silnice je střídavě kamenitá i asfaltová. 4 km před městečkem Tibu stavíme v jedné restauraci. Nakonec tu spíme. Petr chce zkusit sbalit hospodskou a já mám podezření na prasklou pružinu tlumiče. Ani jednomu z nás představy nevyšly, Petr nikoho nesbalil, já mám tlumiče v pořádku, význam to ale mělo. Místní oblast je částečně stále ovládána vojenskou komunistickou gerilou FARC. Pár kilometrů za Tibu, hodinu po tom, co jsme zastavili, rozstříleli autobus a auto, kdybychom jeli dál, bůhví, jak by to dopadlo. Několik různých lidí nám říká, že když pojedeme dál za Tibu, směr Oru, tak určitě nepřežijeme. Odmítám jet. Petr sice brblá cosi o zbabělosti, ale druhý den se vracíme. Ten den mezi Tibu a Oru přepadli další autobus.
Navracíme se zpět k rybářům. Mají samé kluky, jen jednu dceru. Škoda, že nejsem úchyl, Petr mi s rodiči domlouvá, že mi ji pět let (do 18) podrží, že si pro ni mám přijet. Chudák holka, Jamila se jmenuje, se pak pořád červenala a večer už se skoro neukázala. K večeři dostáváme smažené malé sumečky.
Další den přijíždíme do Cucuty. Při jedné z procházek městem srazí auto motorkáře, asi 30 metrů od nás. Auto ujelo, běžíme k motorkáři. Leží na boku, synek odlétl kamsi na chodník. Pomalu se scházejí lidé. Všichni se tváří, jako když skřížíte kombajn s blbcem, čumí na oběť nehody, ale nikoho dlouhou dobu nenapadne zavolat sanitku. My u sebe nemáme telefon a stejně neznáme číslo. Po pár vteřinách se motorkář převalil na záda. Pod hlavou má velikou kaluž krve. Najednou se celé tělo propne, vyvalí oči, cele nervově neřízené, jako když praštíte králíka za uši. Je mrtvej, říkám si. Naštěstí se probere, taxík ho odváží do nemocnice.,,To nepřežije, určitě má prasklou lebku,” straší Petr a já doufám, že chlapík bude v pořádku. Druhy den umřel na krvácení do mozku a já začal vážně uvažovat o změně mé oblíbené helmy.
Z Cucuty vyjíždíme do Pamplony. Na půli cesty, u vesnice Bochalema, stavíme u policejní hlídky. Rozdělávám zadní kolo, hrozně mi pod zadkem skákalo. Nechápu, jak je to možné, ale dvouřadé ložisko ve středu, uložené ve speciální ocelové vložce, je rozsypané na prach. Autobusem se vracím potřetí do Cucuty, kupuji nové a nechávám ho v jedné dílně vyměnit. Je s podivem, jak dobře vybavené dílny tu jsou. V Cucutě je cela čtvrť dílen, každá specializovaná. Zatím snad jediná věc, o které si troufnu říci, že se s námi může rovnat, ba spíše nás vybavenost a dostupnost těch dílen převyšuje.