Kawasaki: vše pro dopravu

Shozo Kawasaki byl chrabrý podnikatel a konstruktér, jenž přiblížil ostrovní stát Japonsko blíže světu. V devatenáctém století se v duchu průmyslové revoluce celý svět měnil. Dosud tradiční uzavřené kultury stále více nechaly nahlížet do svých regionů a stejně tak s ostatními zeměmi obchodovaly. Takovou zemí bylo samozřejmě také Japonsko, jež jako ostrovní stát pocítilo potřebu kvalitní námořní flotily. Tehdejší vládě ale chyběl dostatek zkušeností na to, aby spustila vlastní výrobu a provoz zaoceán-

ských lodí. Proto byly vypsány výhodné finanční půjčky a záruky pro toho, kdo takové rejdařství rozjede. Tím se stal Shozo Kawasaki s námořními zkušenostmi a zahleděním do moderních západních lodí.

V tokijském přístavu vystavěl doky a od sedmdesátých let devatenáctého století začal s výrobou lodí. Konzervativní japonští mořeplavci měli sice zpočátku k jeho lodím výhrady, ale nakonec se k moderně koncipovaným plavidlům nechali přesvědčit. Byznys se rozjel a vznikla společnost Kawasaki Heavy Industries s řadou divizí. Kromě lodí se společnost později pustila také do výroby letadel, zemědělských strojů, kolejových vozidel nebo generátorů elektrického proudu. Prostě strojírenství jak vyšité, kromě celých výrobků totiž v Kawasaki vyráběli také různé ocelové plechy, odlitky a součásti pro mostní konstrukce. To už ale bylo v době, kdy Shozo Kawasaki působil „jenom“ jako poradce tehdejšího vedení, v jehož čele stál, respektive seděl mladý Kojiro Matsukata.

Společnost si svou šíří záběru jednak upevňovala pozici na trhu, ale také byla zcela soběstačná. Kawasaki dokázala vyrobit prakticky cokoliv, co dokázali její inženýři přenést na rýsovací prkno. Snižovala tím závislost na subdodavatelích.

V období po první světové válce firma prošla citelnou krizí. Zatímco válečný konflikt jí jako přednímu výrobci lodí a ponorek vyhovoval a firma prosperovala, po válce v rámci nuceného odzbrojování musela zastavit výrobu několika už téměř hotových lodí a kvůli celkovému snížení poptávky se pětina zaměstnanců Kawasaki ocitla na dlažbě.

První motory

Přenesme se přes druhou světovou válku, která pro Kawasaki znamenala zvýšení produkce, a to nejen díky výrobě lodí, ale nyní už také letadel. Bohužel pro Kawasaki stálo Japonsko ve druhé světové válce na špatné straně, takže po skončení konfliktu znělo vyúčtování firmy mínus 1,7 miliardy jenů. Kawasaki se musela opět restruktualizovat a rozdělit na několik samostatných podniků. Zaměstnanců si firma nechala pouze čtvrtinu z těch, co pro ni dělali během války.

Do světa jednostopých vozidel nahlídla Kawasaki poprvé v padesátých letech. V roce 1952 byl zkonstruován první motocyklový motor KE-1, stojatý vzduchem chlazený jednoválec o objemu 148 kubíků s rozvodem OHV a maximálním výkonem čtyři koně při 4000 otáčkách. Tato pohonná jednotka byla určena pro jiné výrobce motocyklů. Stejně tak byl o tři roky později vyroben dvoudobý motor KB-5. Tato stopětadvacítka našla uplatnění v motocyklech Meihatsu 125 Deluxe. V druhé polovině padesátých let doznal motocykl několika změn včetně uložení zadního kola na kyvné vidlici. Díky tomu a kvalitnímu motoru Kawasaki se stal špičkou té doby. Rychlost 81,5 km/h byla slušná, ovšem zásadní byla spolehlivost. Meihatsu 125 Deluxe se mohl pochlubit 50 000 km bez poruchy. A na to slyší snad každý.

Vlastní továrna, vlastní motocykly

S motocykly, kde by logo Kawasaki mohlo být nejen na blocích motorů, ale také na nádržích, přišla společnost na začátku šedesátých let. V roce 1960 dokončila Kawasaki výstavbu nové továrny na výrobu motocyklů ve městě Koba a stejně tak uvedla do prodeje model Kawasaki 125 „New Ace“ – motocykl moderních tvarů s celozakrytovaným řetězem a především osvědčeným dvoutaktem uchyceným v rámu v podvěsu.

Následující rok přibyl do nabídky model Pet, stylově balancující na pomezí mezi skútrem, mopedem a motocyklem. Stopětadvacítky „New Ace“ dál nesly označení 125B7, s další inovací se pak označení měnilo na 125B8. Tyto motocykly byly považovány za vrchol praktičnosti a v nabídce jste mohli najít jak silniční verzi, tak i krosovou. Výkon rostl až na 11 koní a novější verze měly páteřový rám doplněný o spodní trubku vedoucí pod motor.

Zrod legendy

Šedesátá léta znamenala pro Kawasaki také zrod legend. Jednou z nich byl model W1. Čtyřdobá šestsetpadesátka střihnutá podle anglického vzoru si úspěšně razila cestu ke špičkám západního trhu. Dnes si tuto legendu můžete připomenout díky neméně pěknému retro modelu W800.

Jenže Kawasaki vyrostla na dvoutaktech a těm dále věnovala velkou pozornost. V roce 1966 uvedla do prodeje první dvoudobý dvouválec s rozvodem rotačním šoupátkem a objemem čtvrt litru. Model nazvaný A1 měl podle očekávání špičkový výkon. Považte sami: 31 koní při 8000 otáčkách, pětirychlostní převodovka a maximální rychlost kolem 160 km/h.

Od té doby se začala u Kawasaki psát historie dělená na dvě větve. Na jedné straně tu byly brutální výkonné dvoutakty a na straně druhé neméně výkonné čtyřtakty, ovšem s trochou lidštějšího naturelu.

Ještě na konci šedesátých let vznikl model H1 Mach III (další legenda) se vzduchem chlazeným dvoudobým tříválcem o objemu 500 kubíků. Tento motocykl dokázal překročit rychlost 200 km/h. Na tuto „řečnickou otázku“ si Kawasaki odpověděla sama o pár let později devítistovkou Z1 a sedmsetpadesátkou Z2. Zejména prvně jmenovaný motocykl si vysloužil přezdívku „Power King“, netřeba překládat.

Kawasaki časem rozšířila svou nabídku snad o všechny druhy motocyklů. Nechyběly ostré terénní motocykly, choppery, naháče, univerzální každodenní pracovníci, ovšem na samotném vrcholu se drží dvě veličiny – hypercesťáky ZZR, nejvýkonnější sériovky na trhu, a supersportovní řada ZX-R proslulá jako „Ninja“. Závodivé Ninji zrozené z řady GPZ oslaví v roce 2013 již třicetiny.