Kostlivcem ve skříni byl neodvratný boj s úředním šimlem. Chtěl jsem totiž jiné pneumatiky, než byly zapsané v techničáku (původně 90/90 vpředu a 4,60 vzadu, obojí dokonce v osmnáctipalci, prostě hovadina). Takže jsem loni v létě požádal v Yamaze o pomoc, a přestože to u takhle staré motorky původně vypadalo na průšvih, nakonec mi vstřícný pan Burda našel původní homologační údaje včetně alternativních rozměrů pneumatik a napsal mi na hlavičkový papír, co všechno je třeba v TP opravit, protože tam bylo hloupostí víc než ve volebních programech.
Drahý špás na úřadě
Motorku mám hlášenou v Praze, a tak jsem na podzim vyrazil na ústředí do Jungmannovy ulice, kde to jako na jediném z pěti pracovišť v hlavním městě nedělají. Prý Jarov, Stodůlky, Vysočany nebo Bohdalec, „a musíte si přivstat, jsou tam fronty už od šesti! “ Jelikož žiji ve východních Čechách, vypadalo to, že budu někde před úřadem muset nocovat ve spacáku a doufat, že na mě vyjde řada… Řešit jsem to začal znovu v březnu, vzal jsem starý dobrý telefon a asi na šestnácté přepojení zjistil, že přepis mi zařídí na Bohdalci tam, kde dělají historická a sportovní vozidla, a že tam žádné fronty nejsou! A prý nevadí, že dovozce nyní sídlí ve Vídni místo v Čestlicích, které mám uvedené na onom dobrozdání z loňského roku.
„To máte na přepis celý techničák, víte, že vás každá položka bude stát 50 Kč?“ ptal se mě pracovník za přepážkou. Nic nepomohl protiargument, že mám v mejlu z ministerstva dopravy napsané, že špatně zadané údaje jdou na vrub státu a já budu platit jen alternativní rozměry. „My jsme vám to nezkazili, TP byl vydán v Pardubicích, tak si to vyřiďte tam.“ Bezva. A šly by přepsat jen ty pneumatiky? Se špatně zadanými hmotnostmi a rozměry bych asi žít dokázal. „Ne, musíme udělat vše, co je tady uvedeno. Nebo si v Yamaze vyžádejte jen potvrzení na gumy.“ Tak jsem se zhluboka nadechl a do automatu nasázel 550 Kč za 11 položek, aspoň že ty gumy se braly jako jedna. A měl jsem to. Zbrusu nový TP, protože ten starý už přepsat nešel.
Originál plasty, tradiční problém
Před technickou jsem potřeboval ještě vyřešit uchycení registrační značky a odrazku. Originální plastový držák se výjimečně na můj typ 2KF dá pořídit nový, ale 2700 Kč za něj fakt nedám. Zasedl jsem proto na internet, a když zklamaly všechny české inzertní weby (jedny kompletní plasty z Náchoda mi utekly o pár dní), vlezl jsem na německou eBay a nestačil se divit. Věcí na 2KF dost, ale vše za ceny, které atakují pořizovací ceny nových! Zejména u bočních plastů, které se již nedají koupit, kdysi stály nové asi čtrnáct stovek a dnes je neseženete pod 40 eur, připočítejte poštovné… A držáky RZ ještě dražší.
Úplnou náhodou jsem vygoogloval jakýsi slovenský inzertní server a nechápavě zíral na dvojici bílých bočních plastů, sice žádná krása, ale oba za 10 éček? Pár hovorů na Slovensko, pár mejlů s fotkami a za dva dny mi přišel balík, v kterém byl i nosič a držák značky i se světlem. Bohužel jak to v těchto situacích často bývá, držák je z Ténérky 1VJ/3TB a nosič ze 43F, takže je zase budu přeposílat dál, ale boční plasty byly správné. Před dlouhými léty jsem ztratil levý (typická bolest 2KF), ten nově pořízený byl bílý a ohavně nastříkaný. V prodejně barev mi doporučili barvožrouta, plnič a černý sprej, vše za cca 700 Kč, což mi vzhledem k pořizovací ceně samotného plastu přišlo humorné, zejména když od něj chci jen to, aby bíle nezářil do daleka. Mám to na enduro, ne na výstavní Ferrari. Takže jsem vzal sprej za 180 Kč, celý plast důkladně oškrabal žiletkou (Kytí se mi smála, že vypadám, jako bych škubal slepici, seděl jsem na židličce uprostřed bílých chomáčů seškrábané barvy), třikrát to stříknul v malých vrstvách a hotovo. Účel světí prostředky.
Maturita z blbosti
Držák RZ jsem tedy musel vyrobit. Našel jsem dva hliníkové plechy různých délek, úzké tak akorát, aby šly dobře přišroubovat do odpovídajících děr. I když jsem tušil, že to bude chyba, vzal jsem ten kratší, abych nemusel ničit ten delší následným st��íháním, čímž jsem si způsobil spoustu práce navíc. Ale tak je to se mnou vždycky, šetření na nepravém místě.
Po pár hodinách neustálého vyměřování ohýbání, vrtání a zabrušování byl držák na světě, kratší přesně o tu část, o kterou byl druhý plech delší. Sahá totiž jen do půlky značky, kterou bylo třeba přišroubovat ještě dole, aby se mi nehýbala do stran, a také už nebylo k čemu přišroubovat odrazku. Takže k tomu vyrobit a přišroubovat další menší držáček, všechno nalakovat, všude naplácat oboustranku, ať mi to vzadu nedrnčí, a už zbývala jen ta odrazka. Tu jsem nakonec sebral ve stodole z nějakého nepoužívaného bicyklu. A dal jsem i nové sklíčko na zadní světlo místo původního prasklého, nové v Yamaze něco přes pětikilo, já sehnal za necelé dvě stovky od Vicmy.
Na úplný závěr jsem absolvoval maturitu z blbosti s výborným prospěchem. Když už motorka neměla, co by na mě nastražila, pomohl jsem jí. Poté, co jsem vše slavnostně smontoval, otočil jsem klíčkem, zapnul světla a – pojistka v háji. Byla tam odnepaměti, určitě únava materiálu. Spálil jsem dvě další, než mi došlo, že je někde chyba. Bože, ty víš, že elektrice nerozumím, tak proč zas já?! Místo triumfálního odjezdu na technickou jsem strávil pět hodin hledáním zkratu. Sundal jsem přední masku, přední světlo, nádrž, sedlo, boční plasty, rozmotal a znovu zaizoloval komplet celý kabelový svazek, než mi to došlo. Nevím, na co jsem myslel, když jsem montoval zadní světlo, ale já jsem tam nezaizoloval jediný z těch tří kontaktů a všechno se mi tam elegantně zkratovalo dohromady! Taková dávka blbosti mezi ušima mě samotného zaskočila, z toho se moje ego bude vzpamatovávat dlouho.
Velký okamžik
Přišel den D. Motorku, doklady, lékárničku, náhradní pojistku, vše mám. Hodil jsem XT do dodávky a sjel s ním k nám na STK do Vračovic, kam jezdím už léta. Kytí jela se mnou, kdyby to se mnou šlehlo, tak jsem měl nervy na pochodu. Furt jsem přemýšlel, na co jsem zapomněl, co se kde zase pohnojí…
Technik, co dělá motorky, je taky motorkář, nicméně „zadarmo“ mi nikdy nic nedal. Sice mi na moje vyprávění, že tohle je moje ukončení ročního projektu do novin, s úsměvem odpověděl: „Tak to byste asi chtěl, aby to dopadlo dobře,“ ale motorku prošel důkladně. Ve finále však spokojeně pokyvoval hlavou, prý na svá léta pěkná a hlavně co má mít, to má. „Měl byste do těch vašich novin napsat, jak má vypadat motorka připravená na technickou,“ říkal mi při kontrole. „Je šílené, s čím nám sem občas lidé jezdí. Největší specialisté jsou supersportaři. Uřezané držáky značek, odrazky nikde, gumy už všichni mají objednané a všem přijdou hned zítra…“
A pak se sehnul ke značce, nalepil tam známku a odešel to sepsat, za chvíli byl zpět i s doklady, rozloučili jsme se – a to bylo všechno. Konec, hotovo. Já mám zase legální motorku! Žádnou testovačku na týden, s kterou se nesmí nic stát, ale svoji vlastní motorku, se kterou můžu zvesela mlátit o zem, až začnu konečně trénovat ten offroad. Už jsem se nahlásil k Lisákovi na kurz. Hurááá!
Možná, že právě takhle měl celý projekt Zen a umění resuscitace XT skončit – závěrečným vztekáním, nadáváním, výhrůžkami a nervozitou, než se to celé překlopilo na druhou stranu. Ta potvora železná mi nedala vážně nic zadarmo a vymýšlela si na mě všechno možné, jen aby mě otestovala, jestli to nevzdám a zbaběle ji neodvezu do servisu. A já ji v tom svou blbostí kolikrát ještě vehementně podporoval. Ale teď už mám XT oficiálně provozuschopné a sám jsem zenovější než holohlavý tibetský mnich. Tedy dokud na mě zase někde něco nevybafne, což u 27 let staré motorky je více pravidlem než výjimkou. Jak jsme říkali na základce, mír… do příští války!
PS: V prvním díle jsem nadhodil, kolik asi vyplácám Septonexu a náplastí, než XT zprovozním. Za celý rok žádné zranění, až předposlední den jsem se konečně škrábl do prstu při tom elektrikaření, a po návratu z STK a odvazování motorky v autě jsem si další „červenou“ způsobil na koleni. Ale na Septonex to nebylo…