Mitas Test Ride 2013 v plném nasazení II.

Snídaně z vlastních zásob, měření pneumatik a vyjíždíme po staré národní cestě do severních hor Řecka. Po včerejším horském bláznění jsme zklidnili a vychutnali si nekonečné zatáčky a stoupání, škoda, že kvalita místních silnic není vyšší, ale to už bychom ty gumy tady asi nechali. Parádní horský průsmyk nás alespoň na chvilku schladil, teplota klesla o 12 °C a to fakt pomohlo. Jinak méně než šestatřicet ve stínu jsme ještě neměli. Padáme z výšky 1700 m do města, kde po větším bloudění zastavujeme na odpolední oběd. Gyros a tzaziki byla jasná volba, za dvě hodiny už budeme v Makedonii a přejezd přes další horský průsmyk nám i motorkám dává pořádně zabrat. Na hranicích do Makedonie proběhlo vše na jedničku a konečně tankujeme levněji než 47 Kč za litr paliva. Posledních 100 km do Ohridu je už fakt za trest a největší podíl na dnešní únavě má horko. Kemp jsme nakonec pořídili za příjemná čtyři eura na hlavu a pivko za dvacku (na naše) je taky luxusní záležitost. Večeři jsme zvolili v duchu adventure menu a detailně jsme probrali uplynulý den. V kolik šel spát zbytek týmu, nevím, já to zapíchnul před půlnocí a čekal mě sladký spánek na břehu ohridského jezera.
Že odjedeme hned po osmé do Albánie, jasně vzalo za své. Ranní koupání, balení, měření gum, prostě dvě hoďky navrch, jen to hvízdlo. Na přechod do Albánie to máme necelých 40 km a uteklo to rozhodně rychleji než nesmyslné čekání na obou stranách hranice.
Pogradec jako první albánské město, Kartolas se až na moderní výstavbu za poslední dva roky nezměnil, bordel a chaos, kam se člověk podívá, ale to už k Albánii prostě patří. Teprve třetí bankomat mi dává místní měnu a jedeme na vyhlášeného ohridského pstruha. Tradiční restaurace nás opětovně nezklamala, nejsem sice moc na ryby, ale tenhle pstruh je absolutní špička. Dál se přesunujeme do města Elbasan, odkud začíná off-roadový speciál směrem na Belquize. A tahle trasa je hotové peklo. Četníci jsou na cestě každých pět kilometrů a rychlost přes pade je hotový nesmysl. Kamiony, traktory, sotva jedoucí mercedesy, to je realita okresní silnice. Velkou odměnou je nám pak odbočka ve směru na Belquize. Nejdřív výjezdy s pevným povrchem a zatáčky, co parádně kloužou. Také začíná prach a měkne podloží, rozestupy mezi motorkama začínají být větší a větší. Tlačí nás čas a kilometry neubývají.
V horách je buřina, a tak měním směr a jedeme do nejbližší vesnice. Cesta, která není ani na mapě, je strašná. Sjíždíme z výšky cca 1500 metrů do údolí a máme tu první pád. Vlastně spíš druhý, včera jsem sundával ve městě motorku z hlavního stojanu a za přihlížení asi 30 lidí, co nám mávali na cestu, jsem ji neudržel a fláknul s ní o zem. Ale zpět k našemu sjezdu, přední kola se boří do štěrku a brzdy dělají, jako by nebyly k dispozici, ruce, nohy, záda, všechno nás bolí, ale jsme štastní, že už jsme mimo silnici. Mirek si užívá všech louží a vypadá, jako by se vrátil z bahenních lázní. Vesnice je už na dohled a máme další pád. KTM jde k zemi a pod plným plynem způsobuje zadní kolo smrtící kamennou smršť. Je jasné, že i přes bouřku už do vesnice stihneme dojet, když v tom dělám drobnou navigační chybu a v tom nejblbějším místě nutím kluky otočit jejich stroje. Všechno ale klaplo a po krátkém výjezdu máme v prudkém stoupání levou otočku a další pád. S drobnou pomocí je motorka zpátky ve svislé poloze, ale už nechytá. Nemáme proud. Zapnutá světla, mlhovky, nabíječka na telefon a větrák od chladiče si při dlouhém sjezdu skoro na volnoběch vybralo svou daň. Jedu do vesnice pro kabely a za necelých 40 minut už motor zase blafe. Vyndavám pojistku od světel a vše bude zase v poho. Přemýšlíme, kam dáme stany a kde přečkáme noc, záhy ale dostáváme nabídku přespat v penzionu. Dobrá cena 10 eur na hlavu hovoří za vše. Pan majitel nás zve na večeři, a tak se díky několika desítkám piv, dvěma litrům rakije a zbytku naší slivovice protáhla do dvou do rána. I poznání nových mezilidských vztahů patří nepochybně k testování. Ráno odpovídá době, kdy jsme šli spát. Tradiční měření, doplnění paliva jako v Africe z jednoho stojanu napájeného z generátoru a čeká nás další obtížný off-road. V horách se opět bouří jako večer, a tak opětně dělám drobný úhybný manévr. Trpí úplně vše, pneumatiky, motorky a hlavně my. Po třech hodinách jízdy jsme kousek od hlavního města Tirany. Nenecháme si ujít parádní vyhlídku a dvě hodiny jsou zase pryč. Průjezd Tiranou je za trest, zácpa, špatné silnice, barvy na semaforu jsou pouze informativní... Vysoká teplota s námi dělá divy, teploměry motorek jsou nadoraz a výjezd z města ne a ne najít. Nálada nic moc, a tak chci klukům udělat radost a zahýbám k moři. Necelé dvě hodiny jízdy a našel jsem zapomenutou pláž v zátoce s jedním bufetem. Slunce zapadá kýčovitě nad mořem a vychutnáváme si pěkné vlny a příjemný vítr. Zítra nás čeká výlet na lodi k majáku, který nám nabídl místní příznivec motocyklů. Má sice lítačku, ale to mu promíjíme, a dokonce se mezitím stačil stavit ještě doma, aby nám přivezl k večeři cufty a pečené maso, nevídaná to pohostinnost.
Za tým A Robert Blazius