A jestli vás pořád nenapadá, o čem píšu – jde o quadcross! První, co musím udělat, je obhájit tento opravdu drsný chlapský sport před všemi ortodoxními vyznavači jedné stopy. Ano, sportovní čtyřkolka má sice čtyři kola, ale tím její spojitost s automobilovou říší končí! Vše ostatní je více či méně z říše motocyklů a co se závodění na těchto nečekaně živých šináglech týče, dnes už můžu s klidným svědomím říct, že je to větší peklo než na motorce. Pozor, nemyslím jet se svézt na odpoledne do lesa a jako vrchol adrenalinového zážitku si zabrodit nějakou říčku a přejet hromadu klád. Myslím vyrazit se čtyřkolkou na motokrosovou trať mezi spoustu dalších čtyřkolek a zkusit jet závod. Jet prostě na krev! Podle mě každý, kdo zkusil přesedlat z motokrosky na quada, mi dá za pravdu. Asi vás teď napadlo, v čem že tkví hlavní rozdíl mezi motorkou a čtyřkolkou na trati. Tak na to jsem neznal odpověď do té doby, než jsem to sám zkusil. Teď už to ale vím. Rozdíl je v poddajnosti stroje. Moderní motokrosová motorka vás prostě poslouchá na slovo. Jednoduchým manévrem se dokážete vyhnout nečekaným nástrahám tratě a i při velkém kalupu si ještě dokážete zvolit co možná nejoptimálnější stopu. Tedy samozřejmě, když to s tím umíte... To čtyřkolka je mnohem větší tvrdohlavec. Víc se s ní musíte prát, a když už je rozjetá, tak vám moc prostoru na nějaké taktizování nedá. A optimální stopa? Tam, kde si na motorce můžete vybrat, zda projet zleva nebo zprava, můžete se čtyřkolkou nějaké rozhodování rovnou pustit z hlavy... Prostě to musíte prohučet středem!
Blázen od Letovic
Na začátku celé akce stál tentokrát Marian Klíč, náš přední čtyřkolkový závodník a hlavně pořadatel celoročního seriálu závodů zvaných Crossracing Cup (v létě oficiální Mistrovství Moravy čtyřkolek a sidecarů, v zimě motoskijöring a čtyřkolky na sněhu). Marian je blázen, jehož životní sílu lze jen stěží pochopit. Ten člověk organizuje závody, kde řeší skoro všechno, většinou sám upravuje a kropí trať, kontroluje výsledky, odpovídá na všechny dotazy, předává poháry, instruuje svého synka, který závodí dokonce ve dvou kategoriích, a k tomu ještě sám závodí a zajíždí velmi dobré výsledky. To vše samozřejmě v jeden den.
A jednou z Mariana vypadlo: „Tak co? Kdy se svezeš s náma?“ Tak jsem si řekl: „No jo, vždyť to je vlastně fakt! Vždyť já bych si s vámi mohl dát třeba jeden trénink a napsat pak, zač je toho quadcross.“ Ale Marian na to: „Trénink né, to je houby! Pojedeš normálně závod. Půjčíme ti nějakou hodnější (! ) čtyřkolku a pojedeš normálně hobíky. To zvládneš, je to sranda! “ A tohle tvrdil i po tom, co jsem se mu přiznal, že se sportovními čtyřkolkami nemám prakticky žádné zkušenosti. Na rychlé motokrosové trati už vůbec ne! Já mu důvěřoval, a tak jsem se zase nechal do něčeho uvrtat... Na začátku července mi zavolal: „Hele, tak je to domluvený; budeš startovat na trati v Bělé. Tam chodí nejvíc lidí, tak ať z toho taky něco mají. Trať sice není z nejlehčích, ale ty to zvládneš. Ničeho se neboj! “ Tak jsem se nebál, ale rozhodně jsem neměl dobrý pocit z toho, že vůbec nevím, co mě vlastně čeká.
Superřezník z Mohelna
Říkal jsem si, že by to chtělo alespoň jeden menší trénink, ať vím, co s tím. Byl nejvyšší čas zavolat starému známému Jarovi Nováčkovi, prvoligovému řezníkovi z Mohelna... „Ty, Ondro, tak to dáme ten trénink! Ale heleď, já tady musím ještě porazit a naporcovat tři béky, pak mě přivezó ještě nějaký ty jalovice, pak bysme teda šli pojezdit, ale kolem sedumé já už musím být zpátky na firmě, páč mi přijede dcera a musíme nadělat ještě tři metráky uzenin...“ Jara Nováček je další chodící reklamou na životní energii a legendou českého čtyřkolkového sportu. Od rána do večera dře ve svém masokombinátku, když má trošku volna, trénuje, a o víkendech závodí. MČR, Crossracing Cup, plochou dráhu, prostě vše, co na čtyřkolce jde. Je mu 62 let! S Jarou jsme se sešli na trati ve Smrku u Náměště nad Oslavou. První zásadní chyba! Trať ve Smrku se mi totiž líbila a až na dva skoky, se kterými jsem si moc nevěděl rady a kdykoliv jsem na ně najel a „vzlétl“, jsem vůbec netušil, jak dopadnu, jsem ji zvládal myslím celkem bravurně. V duchu jsem si říkal, že jsem si to tedy celé představoval horší. Jara mě ani nijak moc neinstruoval. Tam, kde to šlo, jsem se rozjel pořádně, a tam, kde jsem měl asi stát ve stupačkách, mě čtyřkolka sama celkem zkušeně vykopla ze sedla, a když jsem si chtěl náhodou znovu sednout dřív, než bylo povoleno, ihned jsem dostal „na prdel“, že takhle tedy ne! Ne od Jary, od jeho čtyřkolky... Podobným způsobem jsem si osvojil i jízdu v zatáčkách. V těch dlouhých táhlých jsem hned od začátku nasadil drift zadních kol. Trať vás k tomu vlastně nasměruje úplně sama a jízda v driftu je velká zábava. Hlavně je to základní průprava k tomu, začít ovládat čtyřkolku i tělem, nejen rukama, bez čehož se při závodech prostě neobejdete. Jediné, co mi vůbec nešlo do hlavy, bylo to stání ve stupačkách. Na horském kole, na motokrosce, na libovolném enduru, dokonce i na koni je to naprosto přirozená poloha, ale na tomhle jsem si připadal fakt divně. Jako kdybych chtěl a nemohl... „Normálně, jako když jdeš pichnót prase,“ okomentoval mé pocity Jara. Vypadalo to, že jsem připraven. Já se tak tedy aspoň cítil, ale zdání může někdy klamat. Ale Jara mě přesvědčil slovy: „Dobře jezdíš, de ti to. To ty závody úplně normálně dáš“ a kydal mi na ruce velké množství koňské masti, kterou jsem si rehabilitoval rozbolavělá zápěstí a několika křečovými stavy ztýrané prsty.
Když závody, tak na závodním speciálu
Tak jsem přijel do Bělé u Jevíčka a když jsem si šel ráno projít trať, neudělalo se mi z toho úplně dobře. Trať ve Smrku byla proti tomuhle jen jakousi „klukovinou“, což mi zatajil jak Jara, tak Marian. V Bělé jsou totiž prudké sjezdy a výjezdy, se kterými jsem moc nevěděl, co dělat. Jeden hodně prudký a druhý nemá daleko k označení „skoro kolmý“. No, tak tohle bude zajímavé... Naštěstí jsem měl už od začátku zcela luxusní zázemí a kompletní podporu (jak se dnes moderně říká „support“) v IJP Motocross teamu, se kterým jsem už zkoušel na vlastní kůži motoskijöring. Tým a zázemí je fakt důležité. Takový dobrý tým má totiž odpočinková křesílka, správnou stravu, po obědě italskou kávu a nezbytný dezert. V neposlední řadě i správné nářadí, trychtýř na benzín a další nezbytné vychytávky. Šel jsem si vyzvednout stroj. Ukázalo se, že pod pojmem „nějaká hodná čtyřkolka“ si Marian představuje svůj bývalý závodní speciál Suzuki LTR převrtaný na 480 cm3 se spoustou zcela zásadních úprav. Když jsem se na něj podíval s výrazem. „Ty mě chceš zabít?! “, zcela mě uzemnil větou: „No chceš přeci psát o závodech, ne? Tak to musíš jet na závodní čtyřkolce, ať máš ty zážitky komplet! Nebo jestli chceš, můžu ti ještě půjčit svoji KTM 505, na které závodím teď, ale ta školí i mě! “ S díky jsem odmítnul a smířil se s tím, že hlavním cílem dnešního dne bude přežít a nezranit při tom nikoho z dalších závodníků. Jirka, Marianův šéfmechanik, mi dal rychlé instrukce: „Hele, na ten plyn bacha; to je jen zavřeno – otevřeno! To znamená nic, nebo plnej; jiný režimy to moc neumí. Hele, jak je to našlapaný, tak to špatně drží volnoběh, takže musíš pořád přidávat plyn. Jo, a taky to nemá startér ani baterku, takže to startuješ nakopávačkou a blbě to chytá. Prostě jeď tak, ať ti to nechcípne... A ještě spoustu dalších rad a věcí, na které určitě nesmím zapomenout. Měl jsem z toho hlavu jako meloun, ale pomalu se blížil ke startu první tréninkové jízdy, kdy jsem se měl seznámit s tratí. Po cestě potkávám Jariho: „Ondro, ještě jedna důležitá věc! Hlavně se furt snaž sledovat, co se děje za tebó, a když uvidíš, že už tě dohánijó vo kolo, tak se jim snaž uhnót. Jinak tě smetó, ani nebudeš vědět jak! Těsně před vjezdem na trať potkávám ještě Mariana. „Ondro a hlavně se vůbec nedívej, co se děje za tebou; soustřeď se jenom na sebe a na trať. Oni když tě budou chtít předjet, tak tě předjedou...“ S pocitem, že vlastně vůbec nevím, co mám dělat, jsem s ostatními hobíky odburácel na trať!
Skoky největším nepřítelem
Na začátku byla trať perfektně upravená a vlastně bylo jedno, kudy to člověk vzal. První věc, se kterou jsem bojoval, ale nebyla trať, nýbrž stroj. Jirka měl pravdu! S tímhle totiž opravdu nešlo jet na čtvrt nebo půl plynu. Bylo jedno, jestli jsem zařadil vyšší kvalt nebo podřadil. Když jsem přidal plyn, byl jsem hned v plným, kola se utrhla klidně na rovině a čtyřkolka začala driftovat, i když jsem nechtěl. S vyšším rychlostním stupněm se pak ale zcela logicky stala hodnější a ovladatelnější. Tedy pro ujasnění – celý závodní den jsem odjezdil pouze na dvojku a trojku. Víc opravdu nebylo potřeba. Ha, první skok! Najel jsem příliš rychle a ještě nějak divně, takže se mi čtyřkolka lehce vzepjala, já opustil své místo, pak jsme narazili zpět na zem nejprve zadními koly, což jsem nečekal, hned předními a jak jsem dopadl zpět do stupaček, tak jsem si ještě zcela nechtěně, ale o to výrazněji zašlápnul zadní brzdu. To nebylo dobře... Vůbec nevím jak, ale tohle jsem celé nějak ustál. Alespoň jsem hned na začátku pochopil, že si se skoky rozhodně nesmím zahrávat. Ostatně většina skoků s dopadem z kopce nebo do dalšího skoku se stala na celý den mým největším nepřítelem. Další zkouškou z dospělosti byl první sjezd. Na motorce bych věděl, ale tady jsem vůbec netušil, kdy se ta věc začne překlápět. Tak jsem tam najel pomalu a brzdil jen motorem, což se vyplatilo. Ovšem pak následoval ten skorokolmý výjezd, kterého jsem se obával nejvíce. Dvojka, plnej a zalehnout řídítka. Čtyřkolka šplhala rychleji, než jsem čekal, a bylo jí úplně jedno, že zdolává tak příkrou stěnu. Jenže jsem najednou zjistil, že se mi začínají zvedat přední kola, což byla jasná předzvěst pádu po zádech do hlubin. Vytočená dvojka byla příliš silná, takže jsem tam v záchvatu pudu sebezáchovy prdnul trojku a na tu se vyhrabal nahoru přesně do místa, kam nebylo vidět, ale kam většina rozjetých čtyřkolek dopadala. A přesně tam mi to chcíplo! Takže dolů, odtlačit, využít pomoci nadšených diváků a znovu si projít celý startovací rituál. Pak pár zábavných zatáček a zase padák dolů. Ale ukrutnej. Všichni se prý divili, co tam nahoře dělám. No co by, zastavil jsem, díval se dolů a říkal si, jestli jsem úplně normální jet tudy na čtyřkolce. Ostatní tudy ale jeli. Ti nejlepší to dokonce vzali „letmo“, tak mi nezbylo než to také nějak sjet. Samozřejmě bez brzdění, protože jinak bych šel zcela jistě na budku.
V pětatřiceti juniorem
Do depa jsem se vracel s pocitem špatně vykonané práce, protože těch sjezdů a výjezdů jsem se opravdu bál. Moc dobře jsem věděl, že na nich v některých místech rozhodně nejsem pánem čtyřkolky, ale pouze pasažérem doufajícím ve štěstí, že čtyřkolka i se mnou dorazí nahoru nebo dolů dřív, naž se stihne převážit a překlopit. Myšlenka, že bych se zkusil držet za některým z pomalejších hobíků a naučil se tak projet trať účelněji, byla tatam. Žádný pomalý ani lehce pomalejší hobík tu totiž nebyl! Ale v depu se mi nálada vrátila. Ti „volové“ z týmu IJP mi nachystali „místo Hrůzy“. Křeslo vybavené plzeňskými dvanáctkami, větrníky, bazénkem s vodou na nohy a spoustou dalších praktických vychytávek. To se poznají kamarádi! V podstatně lepší náladě jsem vysvětlil Marianovi, jak trpím a že se bojím, že s takovouhle budu všem těm střelcům zavazet, a navrhl jsem, že bych mohl jet s juniory, což bude menší trápení. A stalo se! Musel jsem sice některým tatínkům slíbit, že pojedu obezřetně, ale bylo to celkem zbytečné, protože jsem taktak udržel tempo s pelotonem a dva nejrychlejší jezdci mi stejně dali za závod celé kolo! A to je to, co nechápu a proč si musím ještě někdy závody na čtyřkolce zkusit. Trať se v průběhu dne čím dál víc zhoršovala a tam, co byla ráno rovina, byl najednou jen rozježděný tankodrom. A v tom byl můj největší handicap. Pořád jsem se ještě podvědomě snažil hledat nějakou alespoň trošku rozumně sjízdnou trasu a to mě zpomalovalo. Ti kluci, co kolem mě prolítli v driftu zevnitř i zvenku, očividně nevybírali nic. Prostě jeli pořád dopředu a pořád naplno. Občas jsem se snažil některého z nich držet, ale šlo mi to jen chvilku. Jeden špatný nájezd do zatáčky nebo brzdění před skokem a kluk byl tentam. A takhle jsem strávil všechny rozjížďky. Kolikrát mi připadalo, že už jedu na pokraji svých možností. Třeba jednou jsem si prostě řekl, že před skokem nebudu brzdit a zkusím ho skočit „jako ty děti“. Špatná volba! Pěkně mě to rozhodilo, hrudníkem jsem skončil na nádrži a byl jsem rád, že jsem vůbec dopadl zpět na všechny čtyři! V závodě jsem myslel pouze na jedinou věc. Jak oni to vlastně dělají? Kde je to kouzlo sakra? Jak to, že v místech, kde já poskakuju jak vlk na bucharu (viz Jen počkej zajíci), oni ještě dokážou zrychlit, a tam, kde já na sjezdu bojuju o život, oni využijí kolmého padáku k rychlejšímu nájezdu do zatáčky? Jak je možné ještě vůbec zrychlit a přežít?
Respekt
Po skončení závodů mi hlavou letěla velká spousta otázek. Sám za sebe vím, že jsem jel velkou pilu. Tedy podle svého vlastního měřítka. Našel jsem svoje slabiny a vím, co by šlo vylepšit, ale taky vím, že by to na hobíky pořád nestačilo. Tohle už není o posilovně a fyzičce, ale především o odvaze a desítkách, nebo spíš stovkách hodin tréninku. Já prostě nevím, jak to ti hobíci dělali a kde je klíč k rychlosti. Vím jen jediné. Až teď je teprve všechny obdivuju a skládám jim všem velkou poklonu. Dětským závodníkům, juniorům, hobíkům a o profících raději vůbec nemluvě... Jezdit quadcross totiž rozhodně není žádná legrace, ale jezdit ho patřičně rychle mi připadá vážně o život. Tohle je skutečně tvrdé závodění a třeba s offroad maratony se prakticky vůbec nedá srovnat. Člověk tu nemá prostor na taktizování. Prostě od začátku do konce sprintuje a překážky trati nepřekonává ani účelně, ani bezpečně. Jen co nejrychleji! Myslím, že každý z těch, kdo čtyřkolkám nefandí, ohrnuje nos nebo proti nim vysloveně brojí, by si to měl zkusit. Alespoň jeden trénink nebo rozjížďku. Pak by určitě mluvil jinak. Tohle je totiž fakt kruťárna!
Dnešní téma si určitě zaslouží nějakou pěknou koncovku. O tu se ale tentokrát nepostarám já, ale kamarádi. Protože právě jen díky kamarádům a jejich nadšení pro věc mohl tento článek vzniknout. Díky Jarovi, který mi s vážným výrazem ve tváři řekl, že to zvládnu, díky Martinovi z Bonmota, který mě řádně vybavil, díky Marianovi, který mi půjčil čtyřkolku, a především díky celé partě z IJP v čele s Pepou Prouzou, která kolem toho všeho dokázala udělat parádní atmosféru a show pro diváky. Od plakátů, komentářů mé jízdy přes přípravu a dovybavení čtyřkolky v „servisu“ až po dekorování na stupních vítězů. Díky všem, byl to obrovský zážitek, který si doufám ještě někdy zopakuju.