Čtyřstovka není v nabídce Hondy novinkou, již před třemi lety vyrazil do boje model Silver Wing 400, jehož je SW-T přímým nástupcem. S tím hondím názvoslovím luxusních skútrů je docela sranda: největší šestistovka se jmenuje Silver Wing, její menší čtyřstovková sestra dříve též, ale nový model už je SW-T, nejmenší stopětadvacítka a stopadesátka je S-Wing... Takže to prostě Silver Wing rozhodně není, ale vlastně je...
Prostorová velkorysost
Zatímco starý Silver Wing působil trochu "krabicózně", novince se dvěma do stran protaženými předními světlomety namísto jednoho "stojacího" určitě nelze upřít eleganci, nota bene v testované vínové metalíze. Rozměry jsou majestátní - alespoň máte na všechno dost místa.
Prostorová velkorysost je typickým rysem tohoto čtvrttunového "drobečka". Když jsem se hodně vzepřel, dokázal jsem si dokonce i zcela protáhnout nohy, které jinak můžete mít ležérně natažené dopředu nebo "záchodově" složené pod sebou. Jedete-li dálku, doporučuji toto často střídat, já dal jednou 180 km na jeden zátah s nohami vpředu a v mírném záklonu, z čehož nevyhnutelně vyplynula šíleně otlačená kostrč. Nízké sedlo s účinnou opěrkou je přitom příjemně tvarované a optimálně tuhé. To platí i pro místo spolujezdce, který si pohodlně hoví na opravdu širokém placu, zpředu i zezadu "vystřeďován" opěrkami, s dobrými madly po stranách a s nohami na elegantních vyklápěcích stupačkách. Komentář fotografa Davida mluví za vše: "Tady mi ani nevadí, že sedím vzadu."
Jako v autě
Při nasedání se jako u všech podobných strojů musíte popasovat s nezanedbatelným středovým tunelem, který skrývá i plnicí hrdlo 16litrové (! ) nádrže, ale pak už je vše pohoda s hondí ergonomií. Na řídítkách s klasickými motorkovými ovladači trochu překvapí, že brzdové páčky nejsou nastavitelné (neměl jsem ale potřebu) a zamrzí, že chybí spínač varovných blikačů (ten jsem postrádal často, hlavně v kolonách).
Plexi je pěkně vysoké, mně odklánělo vítr až na horní část helmy, a přístrojová deska také koresponduje se zařazením skútru mezi luxusní: chromované rámečky, maximální přehlednost, tachometr i otáčkoměr, palivoměr, teploměr, nahoře displej, který umí i průměrnou spotřebu, mezi kontrolkami také světýlko na funkci parkovací brzdy... Rozvržení je podobné jako v autech, což má být asi další výzvou, abyste nechali své čtyřkolové povozy v garáži a do práce raději jezdili na tomhle.
O pět koní víc
Červené pole otáčkoměru od 9300 napoví o SW-T400 jednu důležitou věc - na rozdíl od konkurence stejného objemu tady bije dvouválcové srdce. A zatímco jednoválce se drží na prakticky shodném výkonu 34 koní, Honda jich nabízí 39. A i díky dvěma vyvažovákům jsou to koně velice klidné.
Já jsem v tomto testu plnil čestnou funkci zajížděče - při přebírání mělo SW-T najeto pouhých 5 km, při navrácení téměř 500. Každý kilometr přitom byl znát v ochotě motoru spolupracovat a nejvíce právě ke konci. Maximální udávané rychlosti 149 km/h jsem nedosáhl jen proto, že jsem se o to nesnažil, ale sto čtyřicet jsem tam párkrát viděl a dvouválec mi v tu chvíli přišel jako hodně vesele naložený. Jinak ve městě povolenou rychlostí plujete prakticky na zavřený plyn a kilíčko až kilo dvacet jsou běžné cestovní rychlosti.
Dobrá mi přišla spotřeba, kromě města jsem si dal i 180 km cestu na východ a zpět po rychlých státovkách i zakroucených "třetitřídkách" a budík mi ukázal poprvé 4,8 l/100 km (já to ale spočítal na 4,4) a podruhé jsem se pohyboval na 4,1. Na syrový motor a 247 kg provozní hmotnosti slušná cifra. Víckrát jsem netankoval, ta nádrž je tak velká...
Protože ale nic není jen černé nebo bílé, tak kromě pěkného zátahu ve vyšších rychlostech se dvouválec projevuje poněkud horším odpichem z místa. Není to samozřejmě žádná tragédie, z křižovatky jste vždy první, ale jednobuchy tohle prostě umějí lépe. Abyste si nemysleli, stejnou vlastnost jsem pociťoval i u pětistovkového Tmaxe, a to je nějaký sportovec.
Slušný standard
Podvozkově je SW-T400 skútrová klasika, ocelový rám doplněný o nenastavitelnou masivní přední vidli a zadní dvojice tlumicích a pružicích jednotek s předpětím nastavitelným do pěti poloh. Vzhledem k dlouhatánskému rozvoru asi nikdo neočekává superbikovou pevnost, ale v rámci kategorie je to slušný standard. Možná bych se přimluvil o přidání jednoho palce na průměru obou kol, třináctka vzadu a čtrnáctka vpředu mi na takhle velký skútr přijdou zbytečně malé.
Výbornou účinnost vykazuje brzdová soustava s propojeným účinkem. Samotná přední brzda sice nadšení nevzbudí, ale stačí jen polechtat druhou páčku a stojíte na fleku. Holt propojená funkce, navíc u takhle dlouhého stroje s těžkou zádí je brzda zadního kola podstatně platnější než u supersportů.
Místa na dovolenou
Velký zevnějšek u skútrů nebývá vždy zárukou velkého úložného prostoru, ovšem zrovna tohle je oblast, v níž SW-T400 doslova exceluje. Pod odklápěcím sedlem (na plynovém tlumiči) je tak velký podsedlák, že se do něj vejdou dvě helmy! Navíc je osvětlený a lehce polstrovaný. Já si tam běžně nechával helmu, rukavice, motokrosové chrániče kolen, páteřový chránič a ještě zbývala spousta místa... Na drobnosti jsou tady potom dvě hluboké uzavíratelné přihrádky po stranách před řídítky, ta levá uzamykatelná. To se hodilo, když jsem před kolegy potřeboval ukrýt svačinu - dvě housky a rohlík se tam vešly jako nic.
Montáž plotny na zadní kufr mi proto přijde už jako vyložená zhýralost, leda byste vyráželi ve dvou na dovolenou. Užitečná hmotnost 169 kg to dovoluje, navíc si můžete dokoupit ještě vyhřívané hefty, navigaci, alarm... To je totiž velká výhoda těchto luxusních maxiskútrů. Kromě běžného "skútrování" do práce s nimi totiž v pohodě vyrazíte na odpolední vyjížďku nebo právě na dovču. A v neposlední řadě přiblíží jednostopý svět těm, kteří by, nebýt každodenních dopravních kalamit, ze svých Audi A6 nebo BMW 5 vůbec nevylezli.