Z ARCHIVU ČMN 2005: Yamaha XJR - nejklasičtější motorka na světě

CMN 2005

Yamaha XJR 1300: Idol

Za prvé: Yamaha XJR 1300 je stará motorka. Sednete si na ni, sjedete si a víte to. Za druhé: to je to, proč ji lidi pořád tak chtějí.

Miss big bike

Paradoxně, ač je brána za klasiku klasik, není XJR zas až tak stará motorka. Oproti CéBéčkům a podobným je to hotová mladice, vždyť na svět vykoukla až někdy v r.1994, tehdy ještě jako dvanáctistovka. Dokázala ale dokonale skloubit to, proč lidi tyhlety velké naháče chtějí a odstranit to, proč nechtějí ty staré motorky, které napodobují. Jízdní projev je takový "správný" - není to ultrastabilní překoňovaný nabušenec, protože o takovéhle motorky milovníci klasiky nestojí, a na druhou stranu to také není nespolehlivý a nepředvídatelný bus - to by si dneska jednoduše už nikdo nekoupil. Prostě tak akorát.

Tím nejdůležitějším je bezesporu vzhled, a tady XJR dostávalo, dostává a dostávat bude deset bodů z deseti. Možná se mnou budete nesouhlasit, ale podle mě je to nejhezčí motorka své kategorie a jedna z nejpohlednějších na celém motocyklovém světě vůbec. Klasická situace, kdykoli jsem s ní někam přijel: "Co to zase máš půjčenýho? Iksjéero? Ty, ale řeknu ti, jak tak na ni koukám, stejně je to prostě hezká motorka." Nekecám.

Na XJR totiž nic nevypadá zastarale ani příliš mladě,i dynamicky řezaná prdelka je tady oukej a neruší linii. Člověka potěší, jen se na ni podívá. A v té modré s bílým pruhem přes nádrž, přední blatník a zadek obzvlášť. A je jedno, jestli se na ni díváte zvnějšku, nebo ze sedla. Většina strojů při pohledu z jednoho nebo druhého postu trochu pokulhává, u iksjéera máte full service, všechno na 100 procent.

Z dobrého rodu

Tím nejstarším na motorce je její jádro, vzduchem chlazená šestnáctiventilová třináctistovka. V sekci novinek katalogu z r.1984 je jako sportovní FJ 1100. Jasně, je to čistej cesťák, ale tenkrát to byl sportovec (EXUP byl ještě na houbách). A motor? O dva roky později dostalo FJ sto kubíků navíc a cestovatelé se předháněli, kdo najel víc stovek tisíc kilometrů. V době rozkvětu velkých naháču by byl hřích tenhle agregát nepoužít, a tak vzniklo XJR. Původně také jako dvanáctistovka, později už to byla třináctka. Modelová změna se neodbyla jen převrtáním. Karburátory dostaly snímač polohy klapky (TPS), podsedlovka vypadá moderněji, na předním kole se přestalo experimentovat s rozměry a ustálilo se na obvyklé stodvacítce. Původní čtyřpístkové třmeny snad ještě z EXUPa nahradily slavné modré brzdiče z er-jedničky. Časem zůstal jen jeden model, původně se dělalo standardní XJR a potom verze SP, která měla dvoubarevné lakování, prošívané sedlo a zadní pružicí jednotky od Öhlinse. Standard zmizel, SP zůstalo.

Zpět k motoru. Vzducháč už z principu nemůže být tak dobře hlukově izolován, jako když jsou válce obaleny vodním pláštěm. Proto by neznalého mohla překvapit ta směs cvakání a klapotů, která se z motoru ozývá při stání na místě. A toho kraválu, když zastavíte, vypnete motor a ten začne stydnout. Jak stará kamna, praskání a cvakání, nejvíc od mohutných koncovek výfuku. Ještě připomínka k výfukům. Často se stává, že svody jsou pod motorem spojeny do jakési nevzhledné krabice s názvem kolektor a která pokaždé przní vzhled celého stroje. Liboval jsem si, že XJR nic takového nemá, ovšem jaké bylo moje překvapení, když jsem se podíval na jízdní fotky a zjistil, že tam kolektor je, ale mazaně ukrytý pod vanou!

Chyby předností

Upřímně, nejdřív jsem byl z motoru docela zklamaný. Dnešní big biky s vodním chlazením, vstřikováním a spoustou elektroniky jsou už trochu někde jinde. Od třináctky byste čekali prudkou reakci a tah od minima po omezovač bez sebemenšího propadu. Tady si čuchnete k tomu, co znamená stará škola. Sametový chod vás navnadí, od volnoběhu to taky táhne, ale trochu jinak. To otočíte plynem, motor si dá chvilku na rozmyšlenou, potom se přehoupne přes tři tisíce, do nějakých pěti je to plošší, ovšem nad šest tisíc se ta potvora rozjančí, že byste hádali víc jak stošest koní. Ale pozor - vůbec to není nějak nebezpečné nebo nezvladatelné, je to normální projev postaršího motoru. Vzpomeňte si na svého prvního "japonce" z 80.let, ten to přece dělal taky. Motor zkrátka není tak sterilní, jak byste od motocyklu z roku 2005 čekali, a to se vám jakožto milovníkovi klasiky určitě zalíbí. Já tomu přišel na chuť už druhou jízdu, naučil jsem se s motorem pracovat a pěkně si to užil.

Pracovat je potřeba i s podvozkem. Je to ve všech testech a já vám to řeknu taky, na pravé straně podvozkové rovnice čtvrt tuny plus ocelový rám plus dva zadní tlumiče nikdy nemůže vyjít slovo špičkový. Spíš je tam výsledek jako houpavý, kroutivý nebo neposedný. Předky jsou měkčí, ale vzadu jsou tvrdší pružiny a měkký tlumič a zadek citelně poskakuje. Původně jsem si myslel, že někdo utáhl předpětí zadků na provoz ve dvou a jel si to do Yamahy nechat přestavit na základ, ale tam mi řekli, že to základ je a byl jsem zase za pytlíka. Život je těžkej. Je ale docela možné, že předky jsou normální a měkčí se zdají být jen při brždění, protože čtyřpístky od Sumitoma by dostaly na dorazy snad i Rossiho em-jedničku.

Ve finále je iksjéero přesně takové, jaké vypadá. Je to velká, pohodlná, silná a těžší motorka. Musíte se s ní trochu prát. Sedíte si jak paša na extrémně pohodlném, moc pěkném sedle, svíráte trochu vyšší a užší řídidla, mezi nohama máte ohromnou bandu a baví vás svět. A nemusí vám být ani padesát.

Článek vyšel v tištěných ČMN 43/2005