Z ARCHIVU ČMN 2005: Test Ducati SS1000DS: Její motor ví, kdy své stádo použít

CMN 2005

Skutečně Skvělý DesmoSport

Pokud tvou krev rozproudí motorka, která se ovládá s lehkostí rovnou bicyklu, jejíž motor sice nemá přebytek koňských sil, ale ví, kdy své stádo použít, a již při prvním pohledu na ladnost italských tvarů ti zaplesá srdíčko, tak věz, že nejsi adept na nic jiného než na Ducati Supersport 1000DS.

Zpočátku jsem si říkal, že je litrový dvouválec do města pěkná blbost, protože pokud neskončím na pitevním stole, možná se podívám jenom kamsi na operační sál, kde mě buď budou dávat dohromady po těžké nehodě, nebo mi tam odstraní bolavá záda a opruzený zadek. Jenže jsem záhy zjistil, že bych se předpovídáním budoucnosti moc neuživil a obávané fiasko se obrátilo ve velkolepou show. Stroj zůstal v původním stavu, jen na řídítkách přibylo mnoho cenných zářezů z městského bitevního pole a moje ego, posílené kroutícími se zadky pokukujících roštěnek, by dokázalo rozhodit snad jen předčasné odebrání klíčků téhle italské krasavice.

Dobře použitý výkon

Tuhle motorku nečiní tolik atraktivní jen nápis Ducati na nádrži, ale především agregát o zdvihovém objemu 992 cm³. Jeho dva válce do L svírají úhel 90°, v hlavách je po jednom vačkovém hřídeli poháněném ozubeným řemenem a také po dvou ventilech ovládaných, jak jinak, desmodronicky. Vládu nad tím vším nese elektronické vstřikování, díky němuž si můžeš vychutnat oněch nekatastrofických, ale dobře namířených 86 koní a moc příjemný a hlavně využitelný „krouťák“ 88 Nm. Výkonová křivka je takřka dokonalá, „krouťák“ má drobné výchylky mezi třemi až pěti tisíci otáček, na silnici to však významněji nepostřehneš.

Agregát je usazen do dvojitého páteřového příhradového rámu svařeného z ocelových trubek. U toho bych mohl hledat mouchy dlouho a pochybuji, že bych nějaké našel. Ve spojení s mohutnou přední vidlicí upside-down s průměrem trubek 43 mm, která je plně nastavitelná, a zadním centrálním tlumičem máš v ruce totální trumf nejen na „nevěřící autaře“, ale především na povrch našich silnic.

Honem pryč z města

Na Ducati si v plné míře vychutnáš sportovní pozici jezdce. Asi vůbec nejlepší ze všeho je nádrž, která místo aby se směrem k jezdci snižovala, se naopak zvyšuje. Zajímavé zážitky tak přicházejí zejména při prudším brzdění. Čtyřpístkové třmeny se s chutí zahryzávají do kotoučů o prů­měru 320 mm, a tak není překvapením nějaká ta jízda po předním. O zadek se stará dvoupístek s kotoučem o průměru 245 mm, což opět bohatě postačuje.

Pěkně si zablbnout ve městě je sice fajn, ale po pár desítkách kilometrů mezi prostředky hromadné dopravy, nervními taxikáři, brzdícími autoškolami s učiteli, jejichž určité procento tvoří totální psychopati, a zákeřně vybíhajícími chodci se člověk opravdu těší na dálniční rovinku či klikatou okresku. Já osobně jsem se dálnici vyhýbal jak čert kříži a volil trasy po malebných klikaticích, kde jsem si opravdu vychutnal lehkost, s jakou se Supersport ovládá. Při vyšších rychlostech dá člověk zavděk plexištítku, za nímž jsou mimo jiné schovány naprosto luxusní budíky. Dostatečně velké, decentní, ale se špetkou noblesy, zkrátka pravé italské. Mezi nimi se v horní části tísní všechny potřebné kontrolky, tou méně oblíbenou je stav paliva. Analogový ukazatel by byl asi praktičtější...

Na oblíbeném a mnohokrát projetém úseku se snažím ze sebe i motorky vymáčknout trochu víc nad rámec běžné jízdy, abych se ujistil, že mé dosavadní dojmy jsou pravdivé. I při ostřejší jízdě stroj odvádí svou práci na jedničku. Je až k nevíře, kam se dá SS klopit a s jakou lehkostí se překlápí z jedné zatáčky do druhé. K vnitřnímu klidu mi napomáhají zejména citlivě dávkovatelné brzdy a také přesné řazení, kterému pomáhá hydraulická spojka. K mé nehynoucí radosti není opravdu třeba hrubého násilí, a tak řadím s dvěma prsty na páčce.

Ducati samozřejmě disponuje také sedadlem spolujezdce. A protože mám cestování vážně rád, nelením a beru také přítelkyni. Na jejím pozadí otestujeme, zda po zakoupení tohoto italského litra přichází vůbec v úvahu nějaká delší cesta, třeba k moři. Je fakt, že lidé cestují na ledasčem, ale poslouchat po prvních sto kilometrech naříkání a nadávky, o to opravdu nestojím. Ve městě to není žádný med (ale to kolikrát není ani v autě), okreska však přináší příjemné zážitky nám oběma.

Musím uznat, že mě tahle motorka opravdu mile překvapila. Očekával jsem tvrdý a nepoddajný stroj, se kterým se budu v každé zatáčce prát o právo určit kam se pojede a kvůli kterému snad budu muset ukončit i vztah. Namísto toho jsem prožil skvělé nejen sportovní okamžiky, v jednom i ve dvou. Ducati se tenhle model opravdu povedl, za což si na druhou stranu nechá zaplatit. Kdo však nemá tak hluboko do kapsy a chce mít příjemný a osobitý stroj, rozhodně by měl o modelu SS 1000 DS vážně popřemýšlet.

Článek vyšel v tištěných ČMN 15/2005