Z ARCHIVU ČMN 2005: KTM 990 Superduke: KTM postavila radikální stroj bez kompromisů, který nikoho nekopíruje

CMN 2005

Street bez kompromisů

A je to tady. Monstery od Ducati už nebudou monopolně okupovat kategorii dvouválcových nahatých streetů. KTM totiž postavila radikální stroj, který se nepokouší někoho kopírovat, ani se něčemu přizpůsobovat. Superduke 990 vytváří pravidla svá, zcela nová a taková, která zanedlouho budou kopírovat ostatní.

Několik koní utajeno

Dva roky po představení konceptu veřejnosti se na tom samém místě zjevila sériová motorka konečného označení Superduke 990. Agregát vychází z Adventure 950, ale má 999 cm³, čímž dostal více svalů ve středních otáčkách. Na objem bez jednoho kubíku litr se konstruktéři dostali díky převrtání válců o jeden milimetr v kombinaci se zvětšením zdvihu o dva a půl milimetru. Komprese vzrostla na 11,8:1, změněn byl tvar kanálů v hlavě (při zachování průměru ventilů), vyměněny byly vačky a změnilo se časování. O dobré plnění se starají vstřikovací jednotky Keihin se sacím potrubím o průměru 48 mm, každá se dvěma klapkami. Fabrické testy na brzdě prokázaly, že výkonový potenciál motor má, vždyť u všech agregátů naměřili zhruba o osm koní víc, než je psáno v techničáku motorky. To působí docela sympaticky. Člověk aspoň nemá pocit, že ho okrádají, jako se tomu stává mnohdy u konkurence, která udává oslňující hodnoty, jež se později ukáží značně odlišné od skutečně naměřených.

Hračkárna pro velké kluky

Design motorky bych nechal na posouzení každého jednotlivce. Nutné je však dodat, že na obrázcích Superduke vypadá diametrálně jinak, než když vedle něho stojíte. Nebylo by to asi KTM, kdyby plasty nádrže nepokračovaly po vzoru enduro daleko k přednímu kolu. To už si asi továrna neodpustí, stejně jako žena v domácnosti telenovely. Zajímavě působí přístrojová deska. Díky podivně vybouleným překrývajícím se plexisklíčkům přichyceným čtyřmi šroubky a pastelově oranžovému podbarvení si sice připadáte trošku jako v hračkárně, nicméně na praktičnosti ani čitelnosti palubky neubírají. Motokrosová hi-tech duralová kónická řídítka s nádherně vyřešenými hydraulickými systémy spojky a brzdy naproti tomu napovídají, že se o žádnou hračku nejedná.

Okleštěná formule

Zvuk motoru připomíná pištivý hlas formule 1, jen jako kdybyste jí odebrali několik párů válců. Dvě šikmo ukrouhnuté koncovky výfuků řvou a štěkají opravdu hodně nahlas a nečekaně agresivně. Vytočený motor tak piští, duní a kvílí zároveň, navíc s dunivým dvouválcovým basem.

Po prvních metrech v sedle jsem měl konečně pocit, že sedím na něčem slušně ostrém, na něčem, co bylo vytvořeno pro radost a pobavení. Ihned mě ovládlo nadšení z podvozku, který okamžitě pochopil, kam zamýšlím jet, a nikdy se mě nepokoušel přesvědčit, že on by to viděl nějak jinak. Superduke je podle mě první sériová motorka, s nížu se nechá najet do zatáčky jak motardím stylem, tak i stylem silničářským. Ten druhý způsob s lehkým vysednutím mu je přeci jen bližší a když si na sebe po několika kilometrech zvyknete, můžete dělat samé lumpárny. Je to čistokrevný stríťák, který si na nic nehraje. Chcete lítat po zadním, předním, sprintovat z křižovatky s kouřící gumou, nebo ho občas poslat do zatáčky jako motarda? Superduke v tom nevidí problém. Motor sice do nějakých čtyřech tisíc na větší přidání plynu chrochtá, škube a vydává zvuky jako zájezd důchodců s chronickou tuberkulózou, nicméně nad čtyřmi tisíci předvádí, co umí. Poškubávání a nervozita se vytratí, nastoupí brutální síla, která s dalšími otáčkami prudce stoupá.

Rozjet se s motorkou dá však zabrat i zkušenějším. Spojka sice bere perfektně měkce, ale díky lehké klikovce se motor chová jako dvoutakt (což se mi právě děsně líbilo). Buď chce chcípnout, protože máte málo plynu, nebo otáčky vyletí prudce nahoru. Jednička se dá rozjet až na 107 km/h, kdy zasáhne omezovač, tedy pokud udržíte přední kolo na zemi, abyste si z digitálního tachometru číslo dokázali přečíst.

Komunikace nevázne

Podvozek je velmi tvrdý, leč perfektně vytlumený. Díry a rolety sice trochu drncají (na silnici opravdu jen trošku), ale bez jakéhokoliv následného odskakování kol či houpání stroje. I na rozbitých vozovkách zvládá skoro plný náklon, a to s velmi lehkým a přesným vedením. Podvozek excelentně přesný a ukecaný - včas upozorní na uklouzávající kolo, přední, zadní nebo klidně oboje. Zkrátka s jezdcem komunikuje a umí udržet správné komunikační rozhraní mezi strojem a jezdcem.

Přední brzda nastupuje velmi lehce, když chcete. Když nechcete a třeba jen jedním prstem nepatrně přimáčknete, čeká vás efektní stoppie, nebo kňourající gumou napíšete do asfaltu pěkně dlouhou čáru. Takovýto brzdný účinek nenajdete často ani u superbiků, natož pak streetů.

Když Superduka vezmete a pojedete se s ním svézt třeba do okolí Křivoklátu, kde je spousta serpentin s vynikajícím asfaltem, těžko najdete přemožitele. Lehkost ovládání, široká řídítka, velký výkon a možnost pohybu na motorce vám dovolí do každé zatáčky najet tím správným způsobem.

Pokud jste dočetli pozorně až sem, tak je vám to nejspíš jasné: KTM mohla nazvat tenhle stroj jak chtěla, ale první část názvu je naprosto v pořádku - tahle mašina je skutečně Super...

Když mi Jim nabízel odvoz přes celou Prahu domů, převelké nadšení ve mně nevzbuzoval. Tím míň Superduke. Já batoh na zádech, Jim batoh na břiše a jelo se. Bobeček, který KTM nabízí pro spolujezdce, je opravdu nouzovka, stejně jako na všech supersportech, pokud nějaké vůbec mají. Vzadu se není kde držet a i při vší opatrnosti si občas hmátnete do jednoho z rozpálených výfuků a ugrilujete si kus prstu. Aspoň že nádrž je vysoká, takže se člověk má při brzdění čeho držet. Ale holky, jestli se chcete vozit, začněte cvičit kliky, jinak se po pěti kilometrech svalíte vyčerpáním. Na cestování zapomeňte...

Kuba

Článek vyšel v tištěných ČMN 25/2005