Rakouské kladivo s českými implantáty

vydáno 26. 11. 2012, text David M. Bodlák, foto Jakub Nič, autor

Už v sériové verzi je KTM 990 SM R zvěrstvo s výkonným motorem trhajícím asfalt a ostrými monoblokovými brzdami, navíc ovladatelné jako kolo. A co teprve, když ho zbavíte několika kil a necháte ho pořádně nadechnout…

Výkon přes 140 kobyl nemusí znít v dnešní době 200koňových superbiků až tak strašidelně, jenže v supermotardovém podání a s váhou pouhých 176 kg v plné polní? To už je jiná story. A vzhledem k tomu, že vím, jak tyhle motorky šlapou už se 115 koňskými silami a mnohem větší hmotností, nemohl jsem v předvečer mostecké rundy ani usnout. Ale abych nepředbíhal...
Tohle je mašina, která jela letošní 90. Pikes Peak (2012) v nejvyšší motocyklové kategorii 1205 mezi továrními Ducati. Překopané SM R vznikalo souběžně s jinou šíleností, stotřicetikoňovým špuntožroutem KTM 950 Super Enduro Erzberg Special, o kterém jste si mohli přečíst v ČMN 39/2010. Akorát vývoj a ladění silničního speciálu se stříkačkou zabralo mnohem více času, než tomu bylo u karburátorového Erzbergu, se kterým se Jiří Heiník, strůjce obou těchto monster, účastnil prologu na Erzbergrodeu již třikrát, v letech 2010 až 2012.

Jedině na okruh
Poprvé jsem tuhle KTM viděl v dílně Petra Vorlíčka v zimě 2011, vlastně tam stál jen rám na kolech. A naposled? Koncem letošního léta, těsně předtím, než ji Martin s Davidem z Racetoolu, kteří se na stavbě podíleli nejvíce, naložili do bedny na dlouhou cestu do USA. Už tehdy nám Jiří Heiník slíbil, že až se vrátí, nechá nás svézt. Akorát to chytlo nečekaně rychlý spád. Motorka se sotva vrátila z Ameriky a už jsme ji s Kubou nakládali do redakční dodávky, protože druhý den bylo poslední letošní ježdění naší partnerské agentury Prospeed v Mostě. K tomu stojany, startovací baterku, plnou konev stooktanového paliva a nahříváky, bez kterých bych si to tentokrát nelajsnul.
Přestože je po ránu méně než deset stupňů Celsia a všudypřítomná mlha, předpověď slibuje vydařený den. A zatímco celou cestu do Mostu vzpomínáme, jak šílené bylo pilotovat na šotolině 130 koní na špuntech, pohledem do zpětného zrcátka a se zvláštním chvěním v břiše si říkám, jaké to asi bude za řídítky více než stočtyřicetikoňového bajku s číslem 570, ze kterého jde strach už pod kurtama.

S pomocí šikovných Čechů
V Mostě je opravdu chladno, Supercorsy SC1 zabalené do Tyrexů se ohřívají na provozní teplotu a já sleduji zvídavé pohledy. Mezi silničáky působí Pikes Peak jako přízrak a přitahuje více pozornosti než kterákoliv vyšlechtěná závodnička v celém paddocku. A to jsme to ještě nenastartovali...
První pokus se nedaří, miniaturní baterka pod sedlem nemá dost sil, a tak bereme na pomoc startovací baterii. V tu ránu se rozehrává drsňácký metalový koncert. Z dokonale bíle vytavených koncovek od kvalitního paliva, tankovaného u prachobyčejné americké benzínky (! ), jde ohlušující řev v taktech poladěného véčkového agregátu LC8. Reakce je okamžitá a hluk vycházející zpod nádrže i z koncovek je s rostoucími otáčkami doslova strašidelný.
Co se tváří jako nádrž, je pouhá děravá maketa sloužící jako obrovský nasávací otvor, přivádějící dostatek kyslíku ke vzduchovému filtru. Při nastartovaném motoru slyšíte, jak to uvnitř chrčí a saje, až se bojíte strčit dovnitř ruku. Tohle je specialitka, která se osvědčila už na karburátorovém Erzbergu, akorát kvůli jiným sacím hrdlům je to celé nově vyrobené. Žádný složitý labyrint jako u sériového stroje, jenž se podílí na požadovaném eurotlumení hluku, ale téměř přímá a dobře promyšlená cesta. Však tohle byl také oříšek číslo jedna a vyřešily ho zlaté české ručičky. Spolu s dalšími plastíky a karbony je to dílo firmy AN Racing.

Kruté brzdy
Motor je zahřátý, malá nádrž dotankovaná po víčko a gumy lepí. Vylézám do vysokého sedla. S hlasitým, ale čistým klapnutím řadím jedničku a po boxovce se pomalu blížím k výjezdu na trať. S plynem zacházím velmi opatrně, reakce na nízké kvalty je hodně divoká a jakmile tomu naložíte, jde Pikes Peak bez keců na záda.
Posaz je pro mě na lítání po závodní trati trochu nezvyklý, na rovinkách se snažím přikrčit za minimalistický větrný štítek a s lokty nahoru pevně svírám řídítka. Pod plným plynem stačí nepatrný hrbol nebo špatné přesednutí a mám co dělat, abych uklidnil řízení. Vzhledem k menší dosahované rychlosti na cílovce proti kapotovaným superbikům posunuji hranici brzdného bodu až na úroveň 100 m, kde přichází ke slovu ostrá brzdná soustava. Zubaté kotouče z katalogu PowerParts, ty nejlepší čtyřpístkové monobloky Brembo a pumpa Beringer – dokonalý recept, jak zastavit rozhulákaný stroj na pár metrech, anebo taky jak si ve vteřině nadělat do kalhot. To když jsem na roztočenou šestku pod plným plynem minul ceduli 100 m a začal brzdit až chvíli nato. Trochu víc jsem za to vzal a málem jsem šel.

Nefalšovaná zábava
Stejně adrenalinové jsou i výjezdy ze šikany hned po cílovce. Co kolo na dvojáka a po zádech s přeřazením za tři a občas i předjetím pomalejšího jezdce. Tohle mě bavilo ukrutně, stejně jako ovladatelnost celého stroje v každé situaci.
Kdy si vzpomenete, můžete zatočit, sklopit to, udělat náhlý manévr a motorka vás vždy poslechne. A to jsem ani nesahal na sériový, od Honzy Halbicha naštelovaný podvozek. K tomu ten syrový zvuk z rozpálených koncovek pod zadkem, vibrace do kolen od brousících sliderů a blikající diody signalizující, že je ten správný čas tam kopnout pod plným plynem další kvalt. Motor je našláplý, ale zároveň doslova sametový, jen s těmi mými kily jsem to na výjezdech ze zatáček musel vždycky držet u hranice krouťákového maxima.
V Mostě jsem nakonec najezdil jen 16 ostrých kol. Být to víc, časy by šly určitě dolů. Ale honění vteřin a tisícin jsem tentokrát přenechal jiným. Já si totiž užíval naprosto famózní jízdu na speciálu, se kterým Jiří Heiník ještě před pár týdny úspěšně zdolával výškové metry při jednom z nejšílenějších motoristických klání světa. A jestli by na svém stroji něco změnil, třeba pro další ročník? Prý by to chtělo akorát vyhřívané hefty, protože na vrcholu Pikes Peaku sněží a mrzne a při závodě tuhnou ruce. Jinak byl ale jeden z mála, kdo dokázal držet krok s nejlepšími jezdci Carlinem Dunnem a Gregem Tracym na fabrických Ducati a dokonce se mu povedlo v kvalifikaci být v jedné z technických pasáží rychlejší. Klobouk dolů.



Další iČMN články

  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>Nejmenší z&nbsp;rodu
  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>2 x&nbsp;Fun
  • <span style="color: red">ČMN 2007: </span>Spaghetti Western

Články na MotoLife

  • Motorbike 10/2024
  • Hvězdné Dymokury!
  • Motorbike 9/2024
  • Motorbike 7-8/2024
  • Kompletní průvodce motocyklovými výfuky: od sportovních po turistické

Příspěvky motorkářů