Radovan Jirků a Alena Kantorová
vydáno 6. 9. 2012
---------------------
foto: Radovan Jirků a Alena Kantorová
Z Bombaje do Sikkimu
Motorka složená do úhledného balíčku se již přes měsíc houpe někde na moři. Náš odlet se konečně přiblížil a nasedáme do letadla. Po mezipřistání v Londýně přistáváme v Bombaji, nebo také Mumbai, největším městě země. U východu z letiště nás praští do nosu vedro a smrad. Ano, jsme v Indii, v nejlidnatějším státě světa.

Expedice Himalaya 2008 I.

Thumbnail image for /Handlers/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2008_44.jpg
Chceme cestovat na motorce, a tak je naší hlavní starostí to, zda opravdu doplula do Bombaje. Po několika telefonátech do spediční firmy se nejprve dozvídáme, že ano, ale potom zase že ne, a tak se vydáváme přímo do sídla firmy. Cestou se přes okna taxíku poprvé seznamujeme s indickým provozem, a zjišťujeme, že je naprosto šílený.
Ve spediční firmě nám říkají, že motorka v přístavu je, ale na lodi a vykládat se bude až někdy za týden či dva. To se nám rozhodně nelíbí a po krátkém dohadování se domluvíme, že máme přijít za dva dny v sobotu a bude vše vyřízené a motorka připravená k vyzvednutí. Odcházíme a hledáme levný a přitom slušný hotel. To je ale zde ve čtvrti Chembur docela problém. Nakonec seženeme dvoulůžkový pokoj za 1600 rupií na noc, což je v přepočtu asi 640 Kč, i s klimatizací.
Náš první výlet v Bombaji je k Bráně Indie. Tou vstupovali na indické území návštěvníci, kteří připluli po moři a byla postavena na počest královny Viktorie. Její jméno nese i největší vlakové nádraží. Nezapomeneme se podívat na Arabské moře a hlavně nasát atmosféru města, kde jinde než v restauraci. Po několika dnech zjišťujeme, že v Indii je všechno jídlo buďto pálivé a nebo hodně pálivé. Chilli zde přidávají i do čaje a cokoli ochutnáme, tak se nad tím rozbrečíme.
Máme jeden den čas, a tak se vydáváme lodí na ostrov Elefanta, kde je chrám zasvěcený Šivovi Trimurtimu, velké dělo a hlavně příjemný klid. Cesta dřevěnou bárkou trvá hodinu a vládne na ní indická výletní nálada – pořád se křičí a procházející prodejci nabízejí všechno možné. Vstupné do chrámu je pro cizince 25× dražší než pro místní, což se nám nelíbí a hádáme se s prodavačem lístků. Rozhled po ostrově je ale fascinující, jen kdyby na obzoru nebylo v hustém smogu ukryté město mrakodrapů – Bombaj.

Setkání s úřady
Dva dny uběhly a my jsme opět ve firmě, platíme jakýsi poplatek a dostáváme potvrzení o tom, že můžeme motorku vyzvednout. Posílají nás do přístavu, pak ale někdo prohodí, že je druhá sobota v měsíci a celnice je zavřená. Zjišťujeme jak to je, a opravdu v přístavu a na celnici není kromě ochranky ani noha. Vůbec jim nepřišlo hloupé nás tam poslat, i když věděli, že tam nic nevyřídíme! Jsme pořádně naštvaní a musíme čekat do pondělí. Navíc si musíme najít jiný levnější hotel, protože tento je pro nás na dlouhodobější bydlení dosti drahý. Podaří se nám ho najít pár kroků od Brány Indie za 800 rupií za dvoulůžkový pokoj a noc. Sice je bez klimatizace, ale to nevadí.
Přístav je na druhé straně zátoky, a tak se v pondělí ráno vydáváme lodí do přístavu Nhava Sheva na celnici. Po několika hodinách domlouvání zjišťujeme, že potřebujeme od českého Automotoklubu potvrzení, že originální karnet, který máme u sebe, je opravdu karnet, který oni v Praze vydali. Snažíme se vysvětlit, že požadují naprostou absurditu, ale není nám to nic platné a musíme zpět do centra Bombaje, do kanceláře indického automotoklubu. Nasedáme zase na loď do Bombaje a na této lodi se najednou na širém moři začne valit z podpalubí hustý dým. Prostě hoří! Nikoho to ale nevzrušuje, a tak vyčkáváme, co se bude dít a vybíráme si, čeho se budeme držet, až půjde loď ke dnu. Asi po půl hodině jede okolo jiná loď směřující do Bombaje a přesedáme. Kancelář automotoklubu nalézáme a dokonce celkem rychle získáváme požadované potvrzení.
Vítězoslavně odjíždíme další den na celnici a zde začíná znovu šílené kolečko razítek a podpisů. Všichni tu pracují neskutečně pomalu a my už vidíme, že to dnes nemáme šanci stihnout. V nejvyšším zoufalství si jdeme promluvit s vedoucím celnice, který je kupodivu rozumný a vstřícný a chápe naše argumenty, že jsme jen turisté a chceme jen poznat Indii. Vydá svým podřízeným rozkaz, že sebou mají hodit a ještě dnes všechno vyřídit. Toto nám trvá celý den a máme na všemožných potvrzeních celkem asi 50 razítek a asi sto podpisů, že může být karnet potvrzen a večer jdeme konečně pro motorku. Ještě vyřídit dalších pár razítek ve skladu a ve 22 hodin začínáme smontovávat motorku. Ve tři v noci přijíždíme k hotelu a jsme šťastni, že po šesti dnech můžeme konečně vyrazit na cestu. Indičtí úředníci jsou jako z pohádek O líném Honzovi – pomalí a nevyzpytatelní.

Jízda vlakem
Ráno kupujeme lístek na vlak, který jede večer do Kalkaty a po odbavení motorky nasedáme do vlaku, který jede přes celou Indii 2300 km. Ve vlaku máme strávit 36 hodin a cena za lístek do druhé „spací“ třídy je pouze 200 Kč.
Jízda indickým vlakem je velmi zvláštní, existuje zde sedm tříd, ale pro turisty jsou vhodné tak první čtyři. Okna jsou zamřížovaná, na nádražích to velmi zapáchá a když na chvíli odejdete, tak je vaše místo rychle obsazeno hned šesti lidmi a dá to velkou práci je zase vyhnat. A to jedeme v místenkovém voze!
S pouhými třemi hodinami zpoždění přijíždíme do Asansolu, města nedaleko hranic s Bangladéšem. Na motorku musíme chvíli čekat, protože je pod balíky s rybami. Po vyproštění je naštěstí celá, jen trochu zapáchá. Vyjet z nádraží je opět problém, protože z nástupiště vede jenom nadchod pro pěší. Projedeme jím i s motorkou a opouštíme město.

Západním Bengálskem
Ve stínu je 45 °C a šílená vlhkost dělá počasí ještě nesnesitelnějším. Po několika kilometrech najednou přestane motorka jet. Benzin je tak „kvalitní“, že než doteče do karburátorů, tak se vypaří a my musíme počkat, než se zase nasaje nový. Než ale na tuto „závadu“ přijdeme, tak několikrát sundáváme nádrž, kontrolujeme elektriku, čistíme karburátory...
Turistů do Západního Bengálska zabloudí jen málo, a tak se kolem nás při každém zastavení vytvoří obrovský shluk lidí. Dokonce jednou zatarasí hlavní silnici vedoucí vesnicí a uvolnit ji musí přijet policie. Zastavuje nás několik reportérů, dáváme rozhovory a dostáváme se i do večerních televizních novin. Přes poledne se nedá jet, a tak se ukrýváme v restauracích a ochutnáváme místní speciality jako jsou dálbát, což je rýže s luštěninami, či samosu, taštičky plněné zeleninou, samozřejmě vždy pálivé.
Provoz na indických silnicích je šílený a jediné pravidlo, které se zde celkem dodržuje, je jízda vlevo. Jinak žádné pravidlo neplatí. Na křižovatkách jede ten rychlejší a na červenou a stopku se zásadně nezastavuje. Za každou zatáčkou se musí předpokládat, že tam bude někdo předjíždět a většinou opravdu předjíždí, nebo tam bude aspoň stádo krav, ovcí nebo vůz tažený vodními buvoly. Do tohoto šíleného provozu se pletou zástupy lidí a silnice je samá díra. Ujet za den 300 km je zázrak a připadáme si jako při počítačové hře, jen tlačítko „nová hra“ tu jaksi chybí.
Večer není nalezení kempovacího místa složité – stačí odbočit ze silnice. Při stavbě stanu musíme hodně chvátat, než se kolem nás vytvoří houf lidí, který vleze všude a prohlíží si nás jako exoty. Zjišťujeme, že je zajímáme především my a ne motorka, a tak se loučíme a zalézáme do stanu. Teprve až když jsme sami, sedáme si ven a nasloucháme zvukům pralesa.

Himálaje
Nekonečné roviny Indie jsou konečně za námi a před námi se zvedá hradba hor. Jsme na úpatí východního Himálaje ve městě Siliguri. Odsud vyjíždí úzkorozchodná železnice do Dárdžilingu a kolem ní vede silnice, která tuto trať mnohokrát křižuje. Stoupáme do hor a nabízí se nám úžasné pohledy. Vyprahlá krajina se mění ve vysokohorský prales. Kvalita silnice je na místní poměry výborná a za pár hodin jsme v centru města.
Modrá obloha mizí a okolní kopce jsou zahaleny v mracích, ze kterých se na nás valí proudy vody. Schováváme se do jedné z restaurací. Vždy po 14. hodině přichází na tři hodiny déšť, je to tu úplně normální.
Okolí Dárdžilingu je pokryto čajovníkovými plantážemi, na kterých se sklízí nejkvalitnější čaj na světě. Pár sáčků si ho také kupujeme a po procházce městem úzkými uličkami jedeme na vyhlídku, ze které vidíme Káčandžungu, třetí nejvyšší horu světa.

Do Sikkimu
Cesta z Dárdžilingu vede opět vysokohorským pralesem a často se nám nabízejí úžasné pohledy do údolí, kterým se valí mlha. Následné klesání z výšky 2700 m.n.m. do nížiny je velmi prudké, a i když jedeme na jedničku, podaří se nám uvařit zadní brzdu. Po 20 km jsme zase v rozpálené nížině. Podél řeky Teesta jedeme na hranice Sikkimu a celou cestu nás provází neskutečně drzé opice. Jsou snad všude, při každém zastavení se dožadují nějakého pamlsku a když nic nedostanou, nebezpečně vrčí.
Sikkim je indický svazový stát, který je silně dotován vládou. Protože sousedí s Čínou, musí mít cizinec ke vstupu povolení. My si jej vyřizujeme zdarma na hranicích pouze na omezenou část země. Po přejezdu sledujeme změnu – všude je spousta obchodů, zvláště s alkoholem. Třeba litrovka rumu stojí 35 Kč, čtyřhvězdičkový koňak 50 Kč.
V Gangtoku, hlavním městě Sikkimu, navštěvujeme muzeum Tibetu a park orchidejí. Cesta dále na sever zanedlouho končí, protože naše povolení neplatí na pohraničí s Tibetem. Míříme do kláštera v Rumteku, kde sídlí karampa Orgjan Thinla Dordže, uprchlík z Tibetu. Karampa je třetí nejvlivnější muž v tibetské hierarchii. Na nádvoří chrámu jsme mladým mnichem pozváni na ranní bohoslužbu. Je to opravdu silný duchovní zážitek. Nahlédneme i do místní kuchyně a do kobek malých mnichů. I když mají na sobě červený mnišský plášť, jsou to stále kluci, kteří po sobě stříkají vodu a perou se uprostřed nádvoří.
V okolí je ještě několik chrámů a každý má svou zvláštní atmosféru. Cesta mezi kláštery vede úzkými klikatými cestami s nádhernými pohledy na okolní hory přesahující 6000 m.n.m.

Do Nepálu
Vracíme se zpět do Siliguri a odtud je to jenom kousek na hranice s Nepálem. Okolo jsou nekonečné čajové plantáže. Zastavujeme a jdeme si zblízka prohlédnout sběr čaje. Čajové lístky sbírají pouze ženy za dohledu jednoho muže, kterému jsme začali říkat „vedoucí směny“. Jeho práce spočívá v tom, že se slunečníkem chodí po plantáži, dohlíží, aby byly ženy dostatečně rychlé a pózuje nám před fotoaparátem. Ženy zatím pilně pracují a i když to vypadá, že „jen“ trhají lístky, je tato práce pěkná dřina.
Hraniční město Kakabitta je opravdu škaredé a na cestu do Nepálu se musíme doptat. Přechod je ale otevřen pouze do 18 hodin a to znamená, že v 16 hodin tu celníci již nefungují. Musíme si tedy počkat do rána, ale to nevadí, alespoň si odpočineme v hotelu. Máme za sebou první nahlédnutí na nejvyšší hory světa a první zkušenosti s milými lidmi a šílenými řidiči…


Další cestopisy najdete na
www.motorama.cz


Další iČMN články

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Články na MotoLife

  • Motorbike 7-8/2022
  • Motorbike 6/2022
  • Motorbike 5/2022
  • Motorbike 4/2022
  • Motorbike 3/2022

Příspěvky motorkářů

Časopis Motorbike
před 6 dny ve 21:31
Harley-Davidson má nové barevné varianty modelů Touring
Magazín Motoroute
6. srpna v 22:24
Užijte si s námi báječnou letní jízdu na vlně velkého letního výprodeje 💥
Magazín Motoroute
2. srpna v 9:13
MotoRoute 4/2022 vychází 5. 8. 2022
Všechny příspěvky ...