Pavel „Chary” Charypar
vydáno 22. 11. 2012
---------------------
foto: autor a David Bezpalec
Šašlik jako takový nebyl ani špatný, ani vynikající a nebyl ani levný
Od začátku jara jsme si s Davidem říkali, že bychom se zajeli kouknout na pět dní do Pobaltí. Vzhledem k našemu pracovnímu vytížení se nám ale zjistit cokoliv o dané oblasti včas nepovedlo a rozhodli jsme se tedy pro jinou variantu, ukrajinské Karpaty.

Zakarpanda

Thumbnail image for /Handlers/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2009_8.jpg
České Budějovice opouštíme až po práci, a tak první nocleh „nadivoko“ nás čeká ještě na našem území. Druhý den překračujeme hustou ranní mlhou čáru se Slovenskem a pohodovou a přímou jízdou dojíždíme až k vodní nádrži Zemplínska Šírava. U obce Vinné nacházíme vhodný plácek v ještě nezprovozněném kempu, kde si užíváme koupele, popíjíme pivo a debatíme, co nás asi čeká na té „slavné“ Ukrajině. Navečer se v kempu objevuje jedna osamělá KTM, tak je o zábavu postaráno. Klábosíme dlouho, ale musíme také nabrat síly na další den. Davidovi se nechce stavět stan, na mé doporučení se nakonec nechá přesvědčit a ráno mi pěkně děkuje. V noci totiž lilo jako z konve.

Procedura pro otrlé
Ráno si dávám osvěžující koupel v Šíravě a za stálého Davidova brblání, že ráno do vody lezou jen blázni, pomalu pakujeme, loučíme se s Milanem a jeho LC8 a vyrážíme směr hraniční přechod Vyšné Nemecké s Ukrajinou.
Přes kolonu kamionů se dostáváme mezi osobní auta. Nechceme provokovat, ale i přesto se vtíráme až k závoře, kde dostáváme vynadáno od slovenského celníka (od pohledu na pěst). Čekáme, čekáme a čekání si zkracujeme pokecem s Ukrajincem žijícím na Slovensku. Až po nějakých čtyřiceti minutách se objevuje celník pro náš pruh (byly tam tři celní pruhy) a zjišťujeme, že by nám vynadal za předjetí stejně, protože se pouštěl skoro do každého a za cokoliv. Za dvacet minut se nás jal odbavit a my pak za rad našeho ukrajinsko-slovenského „kamaráda“ opět celou kolonu předjíždíme až ke stopce k vojákovi. Ten nám vystavuje lístek k registraci motorek, abychom mohli pokračovat dál a zase předjíždíme několik aut. Dostáváme se k ukrajinské závoře s budkou. Kontrolují nám pasy, dávají razítko a přesouvají nás o kus výše, k celní kontrole.
Ono se řekne celní kontrola, ale ukrajinská paní policistka (od pohledu hodně arogantní paní) asi nemá den. Po Davidovi (jelikož byl první) chce, aby otevřel kufry, leze mu do igelitek, nekonečně zdržuje, ale nakonec mu razítko na registrační papír od motorky dá a mizí v boudě. Po pěti minutách se jí jdu připomenout, že na mě zapomněla a jsem vykázán se slovy „počekaj“. Inu, počekám no, ale když to „počekání“ trvá asi dvacet minut, jdu to zkusit znovu a dostávám tak k vyplnění celní prohlášení.

Na nic nezapomenout
Je mi divné, že dostávám jen jedno a tak se té „hraběnky“ v uniformě ptám, jestli ho taky nepotřebuje kamarád? Odchází se slovy „ja dala tobě, ne?“. A tak začíná „obštrukce“ s vyplňováním. Vtom se ke mně „přifaří“ starší paní zo Slovenska a radí mi, jak formulář vyplnit a hlavně mě upozorňuje, ať tam vypíši vše hodnotné, co s sebou vezu (především peníze, foťák a telefon), protože pokud bych to tam nepřiznal, tak při pozdější kontrole (podle prohlášení) by mi ty věci, které jsem nepřiznal, mohly být zabaveny.
S poctivě vyplněným formulářem jdu za tou lady v uniformě a opět slyším počekaj. Po pěti minutách dostávám skoro vojenský pokyn, abych vstoupil. Milostpaní se koukla do celního prohlášení a zavelela, abych jí dal peněženku! Po upozornění slovenskou paní jsem už věděl, že na to má právo, a tak jí peněženku podávám. Následuje vyházení hotovosti, kde mám více měn a její důkladné přepočítání dle celního prohlášení. Když „soudružka“ zjistila, že to mám poctivě napsané, a že jsem peníze přiznal všechny, podává mi prázdnou peněženku a za ní hnedle hotovost. V jedné ruce držím peněženku, v druhé hotovost a zatímco čekám na ono vytoužené razítko, šáhne si do mé hotovosti se slovy „davaj na kafe“. V tu chvíli, co mi vytahuje dvacet hřiven (což je cca 80 Kč), sází razítko. Smějeme se s Davidem nad úplatkem a vyrážíme na poslední kontrolu, kde zase další voják vybírá již zmiňovaný orazítkovaný papír o registraci motky a konečně jsme „milostivě“ vpuštěni do jejich státu.

Se zlatým úsměvem
Jedeme přes Užhorod, který mi nemile připomíná bosenské Sarajevo, myslím tím ruchem a tak. Za městem Mukaceve si dáváme ten jejich slavný šašlik, jak nám radil „slovenský Ukrajinec“ na hranicích, že je to prý dobrá a strašně levná krmě. Šašlik jako takový nebyl ani špatný, ani vynikající a nebyl ani levný (cca 400 Kč). Ve městě Teresva tankujeme a vydáváme se vstříc horám. Jako cíl dne máme spaní kdesi před vesničkou Komsomolsk. Máme čas a tak pomalou a klidnou jízdou projíždíme vesnicemi Dubove, Ust’-Chorna a Rus’ka Mokra, kde stavíme u malého krámku. Posilňujeme se vynikající kávičkou a jedním pivem, zrovna když okolo nás projíždí modrobílé Varadero. Zřejmě nějaký movitější Ukrajinec. Asi mu to nedalo, tak se po chvíli otočil a zastavil se u nás. Začala mezi námi rusko-slovensko-česko-ukrajinská mluva. Zjišťujeme, že je majitelem nějaké firmičky a že zaměstnává jednoho Čecha. Když s námi probral vše, co potřeboval vědět (hlavně o Varaderu), podal nám ruku a s velkým zlatým (měl více zlatých zubů než těch bílých) úsměvem se s námi rozloučil.
Po příjemném rozhovoru a kávičce nakupujeme ještě pivo a pokračujeme dál směr Koločava. Kocháme se krajinou a hledáme plácek na spaní. David se vydává po jakémsi sjezdu k řece, za účelem prozkoumání terénu, kde háže exkluzivní tlamu. Oba za ukrutného smíchu usuzujeme, že tady teda nocovat nebudeme a popojíždíme ještě asi dva kilometry, kde nacházíme krásný plácek i s ohništěm. Bez jakéhokoliv přemýšlení parkujeme a rozbíjíme náš mikrotábor. David jako skororozený zálesák shání topivo na večerní oheň a já mezitím páchám hygienu v ukrutně ledové bystřině, opět za Davidova breptání, co jsem to za odrůdu, že lezu do takový ledárny. Po večeři si sedíme u ohně, okolo desáté večerní se začíná schylovat k buřině, a tak jdeme raději spát.

Vykoupat a dál
V noci sprchlo a ráno to nevypadá o nic lépe. Než posnídáme a zabalíme stan, lezu opět do ledové bystřiny. David mi vyhrožuje, že se mnou ukončí kamarádský poměr, protože většího magora neviděl. To ale ještě nevěděl, jaké vodní dobrodružství čeká taky jeho…
Vyrážíme dál. Za vesničkou Komsomolsk si pleteme odbočku (no lépe řečeno polorozebraný mostík udávající směr Koločava). Asi tak po deseti kilometrech potkáváme lesníka, kterého se ptáme na cestu. Ten nás utvrzuje v tom, že ten rozbitý mostík, co jsme minuli, je opravdu směr na Koločavu. Otáčíme se tedy a jelikož jsme za jakýmsi velkým mostem přes říčku Tereblia, nenapadne Davida nic jiného, než že si zpáteční cestu „chroupne“ přes brod. Brod vypadá sice hezky, ale je asi dvacet metrů široký a u svého konce má přes půl metru hloubky. Ten šílenec to projel, ale právě v tom hlubokém konci si jeho „Bago“ hltá asi tak dvou kubíků vody. Naštěstí ale ještě „dochrchlal“ na břeh, kde se pokouší asi pět minut nastartovat, což se mu nakonec daří. Motoru se nic nestalo, vyráží ke mně a povídá mi: „To bylo, co, akorát až dorazíme domu, tak mu musím udělat šnorchla.“
Smějeme se a vracíme se na přejetou odbočku. Za mostíkem hnedle zjišťujeme, že co jsme četli v různých cestopisech, je pravda pravdoucí. Cestu tvoří totiž bláto, šutry a nakonec bystřina, a to není pro ty naše mastodonty bez drapáků opravdu nic pěkného. David v bystřině naráží padákem do velkého šutru a zahrabává své GS. Stavím Varana o nějaký kámen a jdu mu na pomoc. Cestou k němu se nedobrovolně koupu, jsem komplet durch a aby toho nebylo málo, žene se docela slušná bouřka a začíná pěkně pršet (to nám ale nevadí, jsme už oba skrz naskrz mokrý). Vytahujeme Dejvova Bafouna a při zpátečním brodění zase pro změnu ohýbám já plech pod motorem.
Zahanbeni a jak spráskaní psi se za hustého lijáku vracíme do vsi Neresnytshia, kde si dáváme kávu a sušenky a já vylévám z každé boty asi tak tři deci vody. Z Neresnytshie pokračujeme směrem na Krychovo a Koločavu. V Krychovu pomalu přestává pršet a tu a tam povyleze slunko, takže za jízdy pomalu osycháme.

Z bahna do bláta
Směr Komsomolsk, Krychovo, Drahovo, Koločava je něco jako objížďka přímého směru Komsomolsk – Koločava, kde jsou ostatně vidět jen stopy od ruského Zyla a nějakého pásáku.
Po rozebrání situace jsme usoudili, že kdo to projede na těchto mastodontech, je opravdu frajer a akorát nesmí přemýšlet, jestli z motky něco upadne nebo ne.
Po projetí Koločavou začínají překrásné kopce, které nás doprovázejí až do okolí Volovce, kde si v jednom penzionu dopřáváme hodně pozdní oběd. Svítí sluníčko a tak sušíme boty a hadry. K obědu si (na doporučení majitelky penzionu) dáváme guláš. Něco mezi borščem a naším gulášem, ale moc dobrý. Dáváme se do řeči s majitelem penzionu, kupujeme si zase dvě pivka na večer a vyptáváme se, jestli se dá vyjet na ty vysoké hřebeny kopců. Povídá, že ano a ještě nám kreslí mapku a doporučuje nám návštěvu místního vodopádu.
Jak nakreslil, tak jsme se vydali. Dojeli jsme do národního parku k vodopádu, kde jsme nějakému pánovi (který zmizel, než jsme se vrátili) museli zaplatit osm hřiven za vstup, abychom se mohli vyfotit a opláchnout. Poté, s myšlenkou pokračovat na vrchol dle nakreslené mapky, přejíždíme sjezdovku a hurá po lesní polobahnité pěšině k vrcholu. Bahno a stoupání, které jsem si osobně někde okolo 700 m.n.m. vychutnal tím, že jsem hodil ve velkém stoupáku exkluzivní tlamu doplněnou dvěma kotrmelci zpět z kopce, bylo čím dál tím náročnější.
S Davidovou pomocí se pokouším postavit Varana, který chudák leží plexisklem z kopce. Po dalších dvěstě metrech a v tom největším „krpálu“ nás staví padlý strom. Najednou, kde se vzali, tu se vzali, zjevili se u nás nějací odredovaní chlapíci (po chvilce zjišťujeme, že to jsou Izraelci) a docela ochotně se nám snaží nabídnout pomoc. S díky odmítáme, podáváme jim tlapku a valíme zpět do údolí už za velkého hřmění přicházející bouřky. Těsně před „obr lijákem“ stavíme stan a v suchu večeříme párečky z plechu a gumové medvídky.

Bafoun nevydržel
S ranním slunkem nad hlavou mažeme dál přes Volovec a Polia­na do Perechynu. David u svého mazlíka začíná pozorovat nějaké hučení od zadního kola. Probíhá jen rychlá konzultace u kraje vozovky a přikládáme vinu poměrně sjetému TKCéčku.
Ještě nemáme v plánu přejet na „Slovač“, ale povyjet výše do města Borynie, ze kterého bychom přejeli do Polska. A tak valíme dál, když vtom David s divným podezřením staví podruhé. BMW už dáváme na centrální stojan a po zatočení kolem zjišťujeme tu nejhorší závadu, vysypané hlavní ložisko zadního kola. K tomu David pronáší, cituji: „Kašlu na to, dokud to pojede, tak to prostě pojede! “ Nu dobrá, jedeme tedy pomalu dál, ale když mu začíná po dalších dvaceti kilometrech škrtat zadní brzdový kotouč o třmen, stavíme znovu. Ze zadku vytéká olej více než je zdrávo, sundáváme celý třmen a měníme plán. Otáčíme se zpět na Velkyj Bereznyj a hraniční přechod Ubla.
Celníci jsou opět zvědaví, ale po chvíli zjišťují, že z nás nic „nekápne“ a že máme velký problém s BMW, a že už vůbec nemáme náladu na jejich „vlezlost“, tak nás pouštějí. Po projetí čáry se domlouvám s Davidem, že se pokusíme ještě dojet do kempu ve městě Snina, což je asi dvacet kilometrů. Pokračujeme tedy třicítkou až do Sniny, kde už bafounek vydává zvuky ze zadního převodu hodně podobné drtiči kamene v lomu, ale nakonec úspěšně dojíždíme do cíle. David směle po telefonu přesvědčuje kamaráda s Transporterem, aby si udělal výlet z Českých Budějovic na konec Slovenska…

Výlet ještě nekončí
K ránu David nakládá své GS a já jsem ještě z večera pevně rozhodnut dokončit naplánovanou trasu sám. Má cesta začíná zkratkou do Polska (kterou mi poradil majitel kiosku) bez hraničního přechodu přes vísky jako je Zboj a Nová Sedlica. Za Sedlicou ale končí asfalt a začíná bahnitá lesní cesta, a tak pokračuji do té doby, než utápím svého Varana skoro do půlky koleček v obr kaluži plné bahna. Po deseti minutách trápení v bahně přivolalo túrování Varana slovenské pohraniční policisty, kteří hlídají ukrajinskou hranici a hezky si na mě počkali na hřebenu kopce. Po běžné prohlídce a nekonečném vysvětlování ještě dostávám rady kudy na Medzilaborce. Přes přechod Čertižné jsem zamířil na slavný Dukelský průsmyk, v Barwinku a Vyšném Komárniku navštěvuji hřbitov padlých, v Nižném Komárniku zase obdivuji dřevěné bunkry a samozřejmě stavím u každého vystaveného válečného kusu „šrotu“, co je podél cesty.
Po prohlídce tzv. Údolí smrti pokračuji na Svidník, Bardejov, Starú Ľubovňu a Červený Kláštor a přecházím opět do Polska. U jezera Czorstyňskyje, kde mám naplánovaný nocleh, nacházím pěknou zátoku. Je zde jen pár rybářů a hezky vysečený plácek rovnou i s ohništěm. Sídlím a rozbíjím svůj tábor, koupu své unavené tělo a jelikož se všude povaluje spousta klacků, rozdělávám i oheň. Se setměním vypadli i rybáři a já zůstal osamocen. Měl jsem klid na hltání pohody u ohně a popíjení docela teplého plechovkového píva, které jsem si zasloužil, páč ten den jsem zrovna měl svátek.
Noc proběhla v klidu a ráno sedlám svého oře, objíždím Ta­try z polské strany a přes Tvrdošín mažu na přechod Makov, kde dostávám slušnou dávku vody zezhora. Ta se ještě jednou opakuje na dálnici u Brna. Už ani nenavlékám nepromok a upaluji k domovu, kam dorážím v odpoledních hodinách.

Další cestopisy najdete na www.motorama.cz


Další iČMN články

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Články na MotoLife

  • Motorbike 5/2022
  • Motorbike 4/2022
  • Motorbike 3/2022
  • Šeri testuje - Ducati Monster 1100 EVO – Dlouhodobý test
  • Blood Ridaz

Příspěvky motorkářů

Moto.cz
před 4 dny v 15:12
Keďže motoristický šport sledujem od svojich piatich rokov, konkrétne od roku 1979, spomínam si na rôzne zásahy funkcionárov počas totalitného režimu do práv pretekárov, pričom jednou z najsilnejších spomienok je pre mňa zavedenie tzv. komerčných stykov, cez ktoré povolili vybraným jazdcom reprezentovať, ale tí si to museli tvrdo platiť a nesmeli bodovať do domáceho šampionátu… Že ešte aj po viac ako 30 rokoch dýcha zastrešujúca organizácia duchom totality je však pre mňa k neuvereniu…
Magazín Motoroute
před 5 dny ve 22:26
Nepropásni svátek příznivců značky Ducati ❗️
DUCATI DEN se uskuteční ve středu 8. června 2022 od 9 do 18 hodin v areálu Autodromu v Mostě.
Časopis Motorbike
6. května v 15:50
Květnový Motorbike je na stáncích! Víc se dovíš  na www.motolife.cz/.../motorbike-5-2022-motorbike-45ec
Bikes.cz
28. dubna
Informace, které nejsou začátkem sezóny na škodu...
Všechny příspěvky ...