Blíží se zavírací hodina a celníci spěchají, aby nás odbavili. Celá procedura trvá sotva hodinu. V šest večer se totiž uzavírá hranice mezi Pákistánem a Indií. Máme štěstí, že je sobota – v sobotu a v neděli se totiž hranice nezavírají obyčejně, ale slavnostně. Ceremoniálu přihlíží asi 30 tisíc lidí na tribunách na indické a pákistánské straně. Přivážejí je autobusy a auta. Indická strana chce překřičet pákistánskou a naopak. Hrají se místní hity a „roztleskávači“ se snaží rozproudit emoce. Na přechodu se producírují vojáci a každý ze států chce ten druhý trumfnout. Tato „taškařice“ trvá asi hodinu a dala by se charakterizovat jako „hašteření dvou kohoutů na jednom smetišti“.
Po skončení se vydáváme s davem do Lahore najít hotel. Pákistán je velmi levná země a hotel se zde dá sehnat už od 2 USD. My raději volíme luxus za 15 USD. Po podlaze sice běhají švábi, ale v koupelně teče teplá voda a pokoj je uklizený. Hotel nalézáme na poslední chvíli, právě přichází silná bouře a prudký vítr zvedá prach tak, že se nedá dýchat.
Ráno je nádherně a když projíždíme městem, jsme nadšeni ze změny oproti Indii. Jsou zde benzinové pumpy Shell a Total, kde je možné vybrat si z několika druhů benzínu a navíc je levnější a mnohem kvalitnější než v Indii. Vidíme obchod Baťa, klimatizované obchoďáky, prostě taková „Evropa po asijsku“. Provoz je podstatně mírnější a na semaforech se dokonce brzdí. Když nám auta dávají na přechodu přednost, jsme u vytržení.
Do Islámábádu
Odjíždíme z Lahore a chceme si zkrátit cestu do Islámábádu. Vidíme dálnici a tak ji chceme využít. Je tu ale problém, na dálnici nesmějí motorky, protože jsou prý pomalé. Marně vysvětlujeme, že většina aut nám nebude stačit, zákon je prostě zákon. Když nás ale nechtějí pustit ani na silnici 1. třídy, přestáváme se s nimi bavit a výběrčí stanoviště prostě projíždíme. Prý máme jet jako ostatní po poli, a ukazují nám kolonu motorek na vedlejší polní cestě. Jízda po rychlostní silnici je příjemná, místy jedeme i přes 120 km/h. Řidiči, které předjíždíme, jsou v naprostém šoku, tolik vytřeštěných očí a prošlápnutých podlah pod plynem jsme ještě neviděli.
Život okolo silnice je ale asijský, plno krav a ovcí, zmatek a špína. Lidé jsou velmi příjemní a v restauracích si připadáme jako králové. Oběd za 50 Kč si zde dá málokdo, protože se dá najíst i za 2 Kč. Pákistán je zatím nejlevnější země, kterou jsme navštívili.
Za slabého provozu projíždíme Ravapindi tvořící dvouměstí s Islámábádem a míříme na Karakorum Higway.
Legendární silnice
Úzká silnice překonává nízké kopce porostlé lesy a málokdy prochází vesnicemi. V Mansehře chceme nakoupit a vyměnit peníze. Hledáme směnárnu a podle rady místních ji nalézáme ve zlatnictví. Nakoupit na tržišti v tomto zapadlém městě je silným zážitkem. Kupujeme i několik kusů exotického ovoce, které sice moc vábně nevypadá, ale chutná výtečně. Za městem hledáme místo na nocleh a nalézáme jej na kraji vesnice u malého domu. Ptáme se, zda můžeme přespat, dostáváme kladnou odpověď a postupně se seznamujeme s celou rodinou. Později začnou přijíždět i auta z města s jejich příbuznými a my máme utřesenou ruku a na tváři křečovitý úsměv, je jich opravdu hodně.
Večer přichází místní učitel a chce se bavit o politice. Raději měníme téma, politika je zde velmi ožehavá záležitost.
Ráno za mávání snad sta rukou odjíždíme a blížíme se k řece Indus. Naposledy jsme ji viděli před tisícem kilometrů v Ladakhu a mezitím nabrala na síle. Zde si razí cestu pohořím Karakorum a vede podél ní legendární silnice Karakorum Highway. Velká část této tisíc kilometrů dlouhé spojnice mezi Pákistánem a Čínou je vytesána do skály a je jedinou „kvalitní“ silnicí procházející velehorami. I když její název evokuje dálnici, jedná se spíše o rozbitou „okresku“, na které se stěží vyhnou dvě auta, občas je cesta zpestřena objížďkami kvůli závalům. Okolní hory jsou mladé a z jejich strmých svahů padá kamení až příliš často. Silnice byla vybudována v letech 1966 až 1978 a pro turisty zpřístupněna až v roce 1986. Turistům tak bylo relativně lehce umožněno projet nejvyšším pohořím světa Karakorum.
Kolem této silnice je celkem živo a zvláště zajímavé je pozorovat těžbu dřeva na strmých a již velmi holých svazích. Další zajímavostí je sledovat přejezd řeky na primitivní lanovce. Lidé přejíždí nad rozbouřenou řekou v bedně přidělané ke slabému lanu a ručkováním se přesouvají na druhou stranu řeky. Pro mnohé z nich je to jediný způsob, jak se dostat z „civilizace“ zpět do svých domovů.
Odpočinout si na cestě je možné v mnoha restauracích u cest, kde je možné koupit kolu, misku rýže a čaj.
Nocovat volně v přírodě se zde velmi nedoporučuje, je to doslova o život. Území často kontrolují rodinné klany neuznávající oficiální zákony a je jen na jejich vůli, jak s nezvanými návštěvníky naloží. Proto se při hledání noclehu dostáváme až na policejní stanici, kde se nám dostává výborného pohoštění a ráno se s námi loučí celá posádka.
Silnice poprvé překračuje řeku Indus a po několika kilometrech se před námi otevírá nádherný pohled na Nangu Parbat vysokou 8126 m.n.m. Na opačném severním obzoru se rýsují vrcholy Konjusaru Yutmaru a někde za nimi je legendární K2. Zde se bohužel musíme obrátit a vrátit se.
Horká chvíle
Ráno odjíždíme z hotelu hned po rozbřesku, večer bychom chtěli být v Lahore. Cesta po ránu ubíhá dobře a je minimální provoz. Najednou se ale obloha zatahuje a začíná lehce pršet. Hned za první zatáčkou jsme svědky čelního střetu dvou náklaďáků. Řidiči se naštěstí dostávají z aut po svých, ale my raději zpomalujeme. Opravdu tu neumějí jezdit za mokra, a tak pokračujeme rychlostí nejvýše 40 km/h a cesta nám moc neubíhá. Najednou vidíme v zatáčce náklaďák, který předjíždí osobní auto. Brzdíme, co to jde a uhýbáme na kraj cesty. Už se skoro míjíme a najednou řidič osobáku zazmatkuje a uhýbá přímo na nás. Naráží do pravého bočního kufru a pak už jenom letíme vzduchem. Ležíme ve škarpě – dole Alenka, na ní Radek a na nás motorka obrácená koly nahoru. Následující půlhodinu zná Radek jen z vyprávění, naštěstí zjišťujeme, že nemáme nic zlomeného, jsme jen potlučení a s otřesem mozku. Posádka auta nám pomáhá, oba dva kufry jsou rozbité a věci rozházené po silnici. Přijíždí policie, nakládá motorku na náklaďák a odjíždíme na policejní stanici. Až do večera se hádáme s policií a řidičem o náhradě škody a teprve pomoc z české ambasády z Islámábádu tomu dává spád. Posílají nám auto s řidičem, ten nás veze do hlavního města a v noci se ubytováváme na české ambasádě. Další den vyřizujeme dopravu do Lahore a dáváme motorku trochu dokupy, abychom mohli jet. Na doporučení Čechů navštěvujeme nejlepší nemocnici v Islámábádu. Zjišťují, že není nic zlomeného a jsme rádi, že to dopadlo takhle.
Třetí den jsme konečně v Lahore, potlučení, Radek o holi, ale jinak zdraví...
Zachráněni úřady
Na hraničním přechodu do Indie padáme vedrem, je 53 °C ve stínu. Po dešti klesá teplota o pouhé 3 °C a my jsme tak trvale zavřeni v „sauně“, ze které není úniku.
Po překročení hranic míříme do Amristaru na železniční stanici a po několika hodinách shánění lístku na vlak sedáme do vlaku do Bombaje.
Začíná období monzunů a velmi často prší a kvůli rozvodněným řekám nabíráme zpoždění. Po dvou dnech přijíždíme s devítihodinovým zpožděním do Bombaje.
Druhý den chceme poslat motorku zpět domů a nastává opět problém s celníky. No prostě úředníci! Vyřízení dokumentů má trvat tak 14 dní a nám za čtyři dny letí letadlo. Navíc nám opravdu není dobře. Myšlenku, že bychom tu motorku nechali a již ji nikdy neviděli, rychle zavrhujeme a opět prosíme o pomoc český konzulát. Doporučí nám spolehlivou firmu, která nám vyřídí potřebné formality a odeslání a motorku balíme do bedny přímo v garáži konzulátu.
18. června 2008 opouštíme Indii a míříme domů. Potlučení, Radek o 16 kg lehčí, ale šťastní. Viděli jsme Himaláje a Karakorum, nejvyšší hory světa, potkali spoustu úžasných lidí a zažili mnoho nevšedních věcí. To, co se stalo v Pákistánu, bohužel bylo nepříjemné, ale to nás neodradí od dalšího poznávání vzdálených i blízkých krajin a již plánujeme další expedici v roce 2009...
Motorka přišla lodí až za tři měsíce... Tímto bychom rádi poděkovali za pomoc české ambasádě v Islámábádu a pánům Kubátovi a Štěbetákovi z českého konzulátu v Bombaji.
Další cestopisy najdete
na www.motorama.cz