Pokud se dnes vydáte k Jičínu, zjistíte, že v plenéru legendární okruh nepřipomíná již vůbec nic. Matně si vybavuji, že ještě před několika lety jsem obdivoval věž časoměřičů. Když jsem se ale letos cestou z hořické TT snažil tuto budku nalézt, neuspěl jsem. I tak jsem neodolal a téměř patnáctikilometrový okruh, na kterém se utkala esa nejen československé silnice, jsem si dvakrát projel. S redakční Africou to bylo samozřejmě na pohodu.
Nahoru na Prachov, dolů do Jinolice
Startovalo se na výjezdu z Jičína směrem na Mladou Boleslav, projelo se Holínem, kde začínalo stoupání na Prachov. Nejprve táhlejší rovinka okolo hřbitova a pak série téměř vraceček na silničce tak úzké, že dvě protijedoucí auta mají co dělat, aby si neurazila zrcátka. Od Prachova roztočili závodníci své motory v mírném klesání s rychlými zatáčkami až k vracáku před Pařezskou Lhotou. Dál opět z kopce s několika rychlými zatáčkami k Jinolickým rybníkům. Dál rychlá téměř rovná, esíčko v Jinolici a ke hlavní Turnov–Jičín. Do Jičína dlouhá rovinka zvlněná nahoru-dolů, kde se motocykly dostávaly do maximálních rychlostí. V Jičíně poslední pravá do pravého úhlu a do cíle.
Dnes jsou silnice pořád tak, jak za slávy jičínského okruhu, jen okolí je zřejmě víc zarostlé. U Jičína pak vyrostl nový obchvat, takže je potřeba včas odbočit. „Závodit“ zde se ale opravdu nedoporučuje, jde o silnou rekreační oblast, kde je plno cyklistů i pěšáků. Naopak máte možnost prohlédnout si Prachovské skály či smočit tělo v Jinolických rybnících.
Zrod legendárního okruhu
Vraťme se zpět do roku 1952, tehdy se uskutečnil první ročník závodu nazvaného Cena Prachovských skal. Nebyl to ani první, ani poslední okruh s centrem v Jičíně. Již dříve se zde jezdilo „Kolem Jičínské brány“ a později ještě do Robous. Opravdového věhlasu ale dosáhl právě jen okruh přes Prachov a Jinolici.
Délka trati byla 14,5 km, výškový rozdíl činil 115 metrů a jezdci zde svůj motocykl sklopili sedmadvacetkrát doprava a devatenáctkrát doleva. Devadesát procent povrchu tvořil asfalt, zbytek dlažba. Ta byla především ve městě Jičíně, tedy na konci dlouhé rovinky, kde jezdci dosahovali těch nejvyšších rychlostí.
Historicky prvními vítězi se stali ve čtvrtlitrech Oldřich Bartoš se čtyřdobou ČZ, třistapadesátky ovládl Jaromír Makovička na Walteru a nejsilnější půllitry se staly kořistí Ladislava Štajnera s Jawou. Ten také ustavil nejrychlejší průměr ročníku, jenž činil 118,2 km/h. Hned v dalším roce ho ale Gustav Havel překonal. Vyjma let 1956–1961 startovaly v Jičíně také závodní automobily.
Monstrózní rok 1961
Z počátku ryze národní záležitost získávala postupně renomé také mezi zahraničními jezdci. Již v roce 1956 se na start postavili první zahraniční závodníci. V témže roce se maďarský závodník János Reisz stal prvním zahraničním vítězem, když s třistapadesátkou AJS porazil Havla a Čadu.
Rok od roku byla zahraniční účast silnější a s ní rostla také divácká návštěvnost. Třicet tisíc diváků nebylo ničím neobvyklým a byly i roky, kdy si cestu do Jičína našlo 70 tisíc diváků. Závodnicky nejprestižnějším ročníkem byl bezesporu rok 1961. Tehdy zde startovali jezdci ze 14 zemí, mezi nimiž nechyběli Jack Findlay, Tom Phillis, Paddy Driver, Frank Perris, Rudi Thalhamer a také Jim Redman, v té době vedoucí jezdec mistrovství světa. S nimi samozřejmě porovnala síly špička tuzemské silnice v čele se Šťastným, Havlem, Malinou a Čadou.
Ve stopětadvacítkách po napínavém souboji mezi Malinou na ČZ a Phillisem s Hondou byl nakonec o pár centimetrů rychlejší Australan. Celkem jasný průběh měl závod čtvrtlitrů. Výborným startem šel do čela Redman na Hondě, jehož stíhali Šťastný s Havlem. Redman je před sebe ale nepustil a v cíli byl nakonec o deset sekund dříve než František Šťastný následovaný Gustou Havlem.
Pak se spustil prudký déšť a v něm své srdce a znalost tratě předvedli naši jezdci ve třídě do 350 kubíků. Tím nejrychlejším byl Miroslav Čada, se kterým jsem se na toto téma pobavil při zmíněné TT v Hořicích. „Byl to těžký a rychlý okruh,“ vzpomínal náš legendární závodník. „Byly tam rychlé zatáčky, které se projížděly až dvousetkilometrovou rychlostí. Maximálka se měřila na konci rovinky při dojezdu do Jičína a tam jsme měli kolem 230 km/h. Z téhle rychlosti se muselo brzdit do ostré pravé zatáčky. A to na kostkách.“
V jednašedesátém to vše okořenil déšť, ve kterém naši oproti konkurenci neztráceli. Do třetího kola (jezdilo se na deset kol) bojovali o zlato Čada se Šťastným. Ten ale urval rozetu a musel ze závodu odstoupit. Čelo tak držel Čada, za kterým dojeli Perris s Findlayem na Nortonech. František Šťastný si spravil náladu v půllitrech, když porazil kolegu z fabriky Gustu Havla a Jacka Findlaye. Mimochodem také Findlay koketoval s Jawou. Šlo ale o nevýraznou epizodu na konci šedesátých let.
Podle Miroslava Čady byla čest startovat na Ceně Prachovských skal. Také se to nepodařilo každému, pozvánku dostávali jen ti nejlepší jezdci. Znamenalo to i dostatečnou přípravu stroje, protože okruh byl velmi náročný na techniku a jezdec musel trať dobře znát. Naše reprezentace měla v tomto směru výhodu: „Při soustředění nám část okruhu, které se říkalo Na košíčku, uzavřeli. Tam jsme mohli trénovat. Při závodech jsme ale museli myslet i na vítr. Když jsme tam jezdili s těmi velkými kapotážemi, na otevřených prostorech občas fouklo tak, že to hnulo s celým motocyklem. Při těch rychlostech to nebylo nic příjemného.“
Cena ČSR
Také v dalších letech se jelo s mezinárodní účastí. Ve výsledcích ale měli převahu naši jezdci. Velkou ránu dostal závod v roce 1968, kdy jen pár dní před jeho uskutečněním vtrhly do Československa „osvoboditelské“ armády, takže závod se nakonec nejel.
V následujícím roce dostal závod statut Cena České republiky (Cena Slovenské republiky se jezdila v Piešťanech). Takto se jezdil až do roku 1976. V letech 1978 a 1979 se jako Cena ČSR jel závod do Robous.
Na závěr ještě zmiňme, že v roce 1971 se na jičínském okruhu s aktivní kariérou rozloučil náš nejúspěšnější jezdec František Šťastný. Ovšem nejúspěšnějším jezdcem Ceny Prachovských skal se stal Gustav Havel, který zde byl osmkrát první, sedmkrát druhý a třikrát třetí.
Zajímavé také je, že přes obtížnost a délku tratě zde byly „pouze“ tři smrtelné úrazy jezdců. Ve dvou případech s nimi bohužel zemřeli také diváci.
Cena Prachovských skal byla bezesporu po brněnské Ceně ČSSR nejvýznamnějším podnikem naší motoristické historie. Na rozdíl od řady městských okruhů ale nemá prakticky žádnou šanci na znovuobnovení. Brání tomu především délka samotného okruhu.