Jawa 350 překonává Alpy

aktualizováno 25. 8. 2013, text Ondra Hájek, foto Jawatrans

Cestování na motorkách, které z pohledu 21. století nezapadají do kategorie cesťáků, se objevuje čím dál častěji. Už nestačí cestovní jen zážitek, chceme k tomu něco víc. Snad proto jeli Petr Hošťálek s Liborem Marčíkem na řemenáčích z Paříže do Vídně, proto otec a syn Holíkovi na vlastních miminotorkách přejeli Pamír. A vlastenci – u těch je jasné, že se pokusí překonat možnosti českých Jaw.

Prolog

Někdy v srpnu minulého roku jsem si koupil motocykl Jawa 350 typ 632 z roku 1982. Vzhledem k tomu, že jsem již od útlého věku tyto motocykly naší, tedy české (československé) výroby obdivoval a posléze se do nich vlastně zamiloval, napadlo mě, že by měli i za hranicemi naší krajiny vidět, jak opravdu vypadá motor „Made in Czechoslovakia“.¨Jelikož jsem již předtím několik motocyklů Jawa vlastnil a také na nich něco najezdil, šel jsem za svým bratrem Martinem s nápadem: „Hele nepojedeme do Itálie na Jawách?“ Nějak jsem ihned nedostal odpověď, bratr motorku neměl a já si myslel, že jsem prostě řekl jen takový ten chvilkový nápad a nějak jsem na to zase pozapomněl a dál jsem si jezdil po okolí a krásách Čech. Asi za týden za mnou Martin přišel a řekl mi: „Tak jedeme.“ A já jsem na něj koukal, jestli myslí do té Itálie a jestli to myslí opravdu vážně. Jak znám svého bratra, tak to pojal a myslel opravdu vážně. Když se pro něco rozhodne, musí se to tak udělat. S Martinem jsme začali nahrubo plánovat, kam bychom vůbec v Itálii chtěli dojet, kde by byla naše cílová destinace. V úvahu jsme vzali to, že jsme na začátek našich cest chtěli jet kolem 1000 km. Nejvíce jsme uvažovali o severním Jadranu a okolí Benátek, padla tedy jména jako Caorle, Eraclea Mare a podobně. Jelikož jsem ale již v minulých letech několikrát v Itálii byl a to v městečku zvaném Rosolina Mare, což je asi cca 75 km od Benátek směrem dolů do boty, rozhodli jsme se, že to je náš cíl. Rosolina Mare je z od nás vzdálená asi 870 km.


O našem nesmělém nápadu zdolat kus Itálie jsme informovali i našeho dlouholetého kamaráda, souputníka a nebojsu Ondřeje „Medvěda“ Hájka. Myslím, že bylo předem jasné, jak se rozhodne. Medvěd je naše krevní skupina, a tak řekl bez dlouhého přemlouvání „ano“, i když bylo předem jasné, že to bude opravdu „zážitek“. Jawu jsem měl ale jenom já, tak začalo shánění motocyklů. Jelikož jsem v té době, tedy na podzim, měl Jawu 350/632 a byl s ní spokojen, mít bezkontaktní zapalování je mimochodem super, tak i ostatní zvolili stejný typ. Když už jsme měli doma motorky, museli jsme přece celou akci nějak pojmenovat. Martin přivezl atlas s nadpisem Alpen, protože bylo jasné, že naše cesta povede přes Alpy. Tady se začal rýsovat celý název našeho počinu. Protože se pojede přes, tak TRANS a protože přes Alpy, tak ALP. A tak vznikl název TransAlp. Jelikož jsme si řekli, že vlastně budeme na Jawách objevovat západní svět, označili jsme celý počin jako expedici a tak vzniklo označení „Expedice TransAlp 2013“. Perličkou je, že si Martin s Medvědem museli udělat řidičský průkaz, aby to dostalo legální podobu. Na samotnou cestu jsme se začali urputně připravovat asi měsíc předem. Znáte to, pokud jste někdy jeli na Jawě dál, je potřeba ji trochu připravit. Motorky dostaly bezkontaktní zapalování, některé nové pneumatiky, nakoupili jsme také pár základních náhradních dílů jako lanka a pojistky a zbytek prostě musel vydržet. Je nutno říci, že naše cesta by se jistě neobešla bez izolační pásky, ta je opravdu potřeba. Jako servisní vozidlo jsme zvolili náš VW Transporter T4 2.4D. Jestli jste někdy viděli jet kolonu sklízecích mlátiček E512, tak za nimi jela vždy pojízdná dílna, a to měl být náš Transporter. Do Transporteru jsme naložili všechny náhradní díly a věci nutné pro provoz motorek, hlavně hodně oleje a vše bylo připraveno.


Cesta skrz Alpen aneb „To dáme! “ – začíná expedice JawaTrans

28. června 2013 v 8.00 hodin ráno se to stalo a my vyjeli z našeho depa z obce Hořice na Pelhřimovsku, ze dvora našeho dědy, na cesty, na Expedici TransAlp. První kilometry naší cesty se ubíraly k Humpolci, kam jsme zdárně dojeli, i když byla poměrně zima a cestou jsme potkali i mlhu. V Humpolci jsme natankovali stroje, dokoupili poslední věci, dali si důležitou kávu a vyrazili směrem na Jihlavu po dálnici D1. Tam se nám potvrdilo, že při téměř konstantní rychlosti 90 km/h nejste nejrychlejší účastník provozu a oceníte i odstavný pruh. Myslím, že ten kdo nejel na motorce po dálnici a ještě k tomu na Jawě, ten si těžko představí boční vítr, když předjíždíte kamion, nebo spíše když jste předjížděni kamionem.


Pokračovali jsme do Jihlavy a rozhodli se, že zastavíme až na poslední benzínce ve Znojmě, což bylo zhruba 130 km. Od našeho výjezdu uplynuly asi dvě hodiny a my se ocitli na oné benzínce za Znojmem. Až tady jsme si konečně koupili rakouské dálniční známky. Byla to poslední zastávka v ČR, tak jsme posvačili štrúdl od Moniky, dali si kávu a po vytoaletění jsme v Hatích překročili hranice naší republiky. První rozdíl mezi silnicí u nás doma a v Rakousku je absence děr a jam ve vozovce. A i když už je docela dlouho po letošní zimě, v Rakousku nevidíte žádný štěrk na silnicích, což bylo příjemné, protože štěrk je velkým nepřítelem motorkářů a my chtěli spíše jet než letět. Dalším naším cílem měla být Vídeň.


V tu dobu, kdy se naše zraky ubíraly k Vídni, bylo cítit, že jízda na našich motocyklech není až zase tak příjemná a jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zde je vhodné citovat Medvěda: „Prvních 100 km vás ta jízda baví, potom se stává na dalších 100 km utrpením, protože nevíte co na motorce dělat a všechno vás začíná bolet. A po dalších 100 km se s tím smíříte, je vám to už úplně jedno.“ K Vídni jsme se přibližovali téměř neměnnou rychlostí kolem 80–90 km/h a docházelo nám, že v případě poruchy už je pomoc moc daleko a budeme to muset zvládnout sami. Prostě jak se říká, potom už jak každý umí.


Po cestě Rakouskem poznáte, jak se o svou zemi umí Rakušané starat. Všude posekáno a uklizeno, prostě jiný svět. Ještě než jsme se dostali do Vídně, naše cesta vedla po silnicích I. třídy. Řekli jsme si, že zastavíme hned ve Vídni anebo téměř ihned za ní a dáme nějakou pauzu, samozřejmě kávu a dotankujeme. Jenže jsme to nějak „popletli“ a Vídeň jsme proletěli druhým nejrychlejším pruhem. Na to, že to asi není náš pruh, nás upozornil až jakýsi Rakušan. Hrozil zdviženou rukou a vypadalo to, že asi vzteky co nevidět pukne. Takže jsme přejeli Wiener Neustadt a museli jsme jet dále na Graz. Zastavili jsme až na jedné čerpačce za Vídní.


Cestou do Grazu jsme udělali pár fotek na silnici a konečně jsme si našli ten správný jízdní pruh pro naši kolonu, jímž byl samozřejmě pruh odstavný. Cesta se v tu dobu neuvěřitelně vlekla. Při cestě na Graz nám začalo docházet, že jedeme TransAlp. Začala se snižovat teplota a po nebi se táhly mraky. Někde kolem Grazu jsme natankovali a na zimní kombinézy jsme hodili ještě křiváky, o pár kilometrů dále se ukázalo, že to byla opravdu dobrá volba. Když jste oblečeni v normálním oblečení a navíc si na ně ještě dáte zimní vystlanou kombinézu a celé to zaštítíte křivákem, tak vypadáte buď jako opravdu velký nabušený motorkář, anebo, jako v tomto případě, kosmonaut. Po tom, co bylo použito tolik vrstev oblečení, jsme došli k názoru, že na kosmonauta opravdu nikdo nemá a že to musíme zdárně dojet, i když záda, ruce, zadek, nohy, no prostě vše, co máte na těle, bolí.


V tu dobu jsme měli za sebou už pěknou vzdálenost a na dohled byl Klagenfurt, do něj je to z Hořic skoro 580 km. Jak se cesta zlomila za polovinu, začalo to docela ubíhat. Za Klagenfurtem už není daleko do Villachu, a tedy ani do Itálie. Na zdejší vysokohorské benzínce před Villachem jsem ještě dotankoval Transportera, abychom nemuseli zbytečně podporovat předražené italské benzínky. Rozhodně se to vyplatí, skoro dvě eura za „italský“ benzín je docela mazec a s naftou to není o moc lepší. Dotankovali, dali si kafe za čtyři „éčka“ a jeli jsme dál. Netrvalo to dlouho a pobavila nás cedule směřující k nedalekému městu Hermagor. Tou dobou už byla naše těla jako řízky, takže naklepaná, ale nikoli vláčná, nýbrž vyšťavená. Zanedlouho přišla vysněná cedule Italia.


Přejeli jsme hranice a najednou jsme měli takový dobrý pocit, že motorky Made in Czechoslovakia jsou tam, kde jsme je chtěli mít, a to i přes to, že do cíle nám zbývalo ještě hodně. Dalším milníkem bylo italské Udine, vzdálené asi 100 km od hranic a od domova asi 740 km. Řekli jsme si, že by to mohlo stačit a zbytek dojet až ráno. Jenomže, když jsme přijeli do Udine, tak se to opět stalo. Někdo řekl tu větu, která nás a všechny naše kamarády provázela po několik let, když o něco šlo. Ozvalo se: „To dáme.“ No a bylo to v pr***.


Přestože jsme byli už dost unaveni, najednou se v nás nahromadila nějaká energie a dali jsme se do toho znovu. „Dnes do té Rosoliny dojedeme na jeden zátah.“ Po nějakém čase si možná řeknete, že to bylo špatné rozhodnutí, ale opravdu to byla výzva. Té se nedalo bránit a my pokračovali na Mestre. Po cestě to nebylo už dobrodružné, spíš nebezpečné. Setmělo se a navíc ta únava, není to moc dobrá kombinace.


Tady stojí za zmínku, že Medvěda nejde ani v noci přehlédnout, protože jeho vztekle vepřová motorka má nemalou vůli na držení světla, takže pokud bylo v zrcátku vidět poskakující světlo motorky, bylo vše v pořádku. V Mestre jsme udělali předposlední přestávku s tím, že dál už uděláme jen pětiminutovku na protažení a pak už to dorazíme. Bylo kolem 23 hodin a my pokračovali směrem na Benátky. Ještě kousek jsme jeli po dálnici, pak už nás čekalo překvapení v podobě mýtných bran. Za 200 km dálnice platit za každou motorku 16,50 € a za Transportéra 33,50 € je docela mazec.


Krátce poté jsme minuli Benátky a už jsme byli na silnici vedoucí na Chioggii, to je takové přístavní město, jemuž Italové říkají Malé Benátky. Do cíle nám zbývalo asi 50 km. Zdá se to kousek, ale když za sebou máte na Jawě 350 už skoro 900 km, vidíte na jezdcích vysílení. Martin v tu dobu nedokázal dát svou motorku ani na stojánek. Pětiminutovka za námi, Medvědovo cigáro už bylo pryč, tak do sedel a hurá do Rosoliny Mare.


Posledních 50 km bylo opravdu s vypětím sil. V tu dobu jsme měli za sebou asi 15 hodin jízdy. Zachránil nás až přírodní energetický nápoj Kitl. Po tom, co ho Medvěd pozřel, to vypadalo, jako když prudce dobijete baterky robota. Prý to s ním do čtyř minut za řídítky udělalo „čuču-fufu-vuvu-fu“ a byl opět on-line. Byla jedna ráno a my byli v Chioggii! Martin to komentoval, že jsme u moře, soudě podle strašného zápachu a odéru rybiny.


Zbývalo posledních nekonečných 20 km. Zdálo se, že tam asi nikdy nedojedeme, když se mezi dýmem z Jawy objevila cedule Rosolina Mare. Byli jsme v cíli, dokázali jsme to. Byli jsme tam, v půl druhé ráno. Po krátké pauze jsme se začali připravovat na zasloužený odpočinek a „spánek“ v Transporteru.


Benátky a pár racků v Chioggii

Náš pobyt v Itálii začal slibně. Martin druhý den řekl, že je úplně k.o. a že si dá standardních dvacet. Jak se ale později ukázalo, naše únava z cesty potřebovala 120 a 520 minut pravidelného odpočinkového spánku, a to i několikrát denně. Když už jsme ale byli v Itálii, museli jsme se také někam podívat, a ne jezdit jen tzv. okolo komína. Jeden den jsme věnovali jízdě do přístavního města, jenž jsme míjeli cestou do Rosoliny Mare, a byla to Chioggia. Je pravda, že jsou to malé Benátky, ale kanály s sebou nesou i jednu méně příjemnou vlastnost, a tou je nepříjemný odér (zápach neboli puch). I přesto byla jízda úzkými městskými uličkami a po přístavu mezi všudypřítomnými vychechtanými racky opravdu zážitek. Po skutečné italské pizze na rohu „5. avenue“ z rukou tureckého kebab kuchaře, o kterou jsme museli bojovat s místními sebevědomými holuby, jsme udělali ještě jednu projížďku po uličkách kolem kanálů a vydali se zpět do Rosoliny. Mohu říci, že jezdit po Chioggii je o něco zajímavější než jezdit po kančích do Humpolce. Jste prostě v Itálii.


Další den jsme samozřejmě nemohli vynechat cestu do Benátek. Ty byly od našeho apartmánu vzdáleny asi tak 75 km, takže taková menší projížďka. Docela rychle jsme si osvojili „italský“ styl jízdy a po cestě jsme při neustálém předjíždění silnici skoro ovládli. Jediný problém byl až s řidičem traktoru, který Medvěda uprostřed předjížděcího manévru vybrzdil. Vzhledem k našim kvalitním bubnovým brzdám měl Medvěd co dělat, aby to ubrzdil. Vše ale dopadlo dobře a my pokračovali dál. Když jsme se blížili po mostě do Benátek a ovanul nás mořský vzduch, řekli jsme si, že to jsou ty Benátky, ty slavné Benátky, a vjeli jsme dovnitř.


Na můj vkus jsou Benátky celkem rušné a na každém rohu je policejní stanice, takže jsme tady potkali kromě armády snad všechny ozbrojené složky. Carabinieri, Polizzia Locale, po cestě i Polizzia Stradale a nakonec i národní gardu. V Benátkách jsme dojeli až na hlavní náměstí, ale do uliček to vzhledem k přecpanosti města nějak nešlo. Myslím, že náš plán jet s Jawou na gondole nemělo cenu zkoušet realizovat, a tak jsme jeli zase zpět.


Náš další pobyt v Rosolině se táhl v duchu objevování místního světa, takže jsme projeli nějaký uzavřený kemp a dostali se na opuštěnou pláž, kde byl neskutečný nepořádek a divná skvadra lidí. Zde jsme si udělali představu o pravé italské pláži. Zbytek dovolené jsme trávili kromě lokálních jízd také chvilkou na pláži, při které vlivem studeného moře a větru Martin a Medvěd nastydli a následně se z nachlazení léčili. Co nezdolal alpský sníh a vítr, zvládla trocha neslaného italského moře. Nutno vzpomenout na naši návštěvu místní restaurace, kde po třetí odlivce místní vinné pálenky s názvem Grappa obsluha bar uzavřela s tím, že končí.


Cesta domů a zážitek z alpského tunelu

Náš pobyt končil v sobotu. V půl sedmé ráno jsme nasedli do sedel a vyrazili vstříc cestě domů, do naší milované domoviny. Ještě v Itálii jsme se zastavili na snídani. Zde byl problém s jednou nechápající Italkou, která mi asi 10 minut vysvětlovala, že hamburger, co chci ke snídani, není hamburger. Bylo mi to celkem jedno, chtěl jsem třikrát burger pro mě a mé spolubojovníky. Náš rozhovor se poměrně vyostřil, ale nakonec pochopila, že mám hlad a že je mi jedno, co to je. Konečně jsme se tedy všichni (ne)nasnídali toho pseudohamburgeru, který měl výživové hodnoty asi jako italský bílý vekochleba. V době snídaně a naší první zastávky na cestě domů jsme měli za sebou asi tak 120 km. Dotankovali jsme a pokračovali.


Nejdříve cesta docela utíkala a jeli jsme celkem svižně. Toto se změnilo při výjezdu z jednoho z prvních alpských tunelů. Jak se ukázalo, svižná jízda v teplém počasí motorkám příliš nesvědčila. Medvěd na prvních 300 km přepálil start a vedl naši kolonu stabilně rychlostí skoro 100 km/h. Najednou se ozvalo nechvalně známé zapískání a Medvěd šel na mostě za tunelem doprava. Když jsem přišel k jeho motorce, motor se netočil, byl natvrdo zadřen.


Myslím, že v tu dobu z toho byl Medvěd hodně špatný. Chtěl, aby jeho vztekle-vepřová motorka dojela domů a tu cestu prostě dala. Řekl jsem: „Dej si cigáro, když to vychladne a nepovolí, půjde na káru.“ Jeho vzteklá motorka snad musela náš rozhovor slyšet, protože asi po pěti minutách povolila a protočila se. V tu chvíli Medvěd ožil, dostal novou naději na úspěšný dojezd domů i se svou Jawou. Domů nám zbývalo ještě přes 600 kilometrů, na první benzínce jsme tedy nahustili pneumatiky na čtyři atmosféry, nastavili optimální poměr oleje 1:10 a pomalou jízdou za doprovodu hustého dýmu pokračovali dál.


Vím, že se to asi může zdát nepředstavitelné, ale ta motorka na to málo benzínu v oleji jela. I když se naše tempo razantně snížilo, šlo to poměrně dobře. Kdesi v Rakousku v alpském stoupání Medvěd předjížděl německý karavan. Při jeho průjezdu šlo krásně pozorovat vliv množství oleje v našich strojích. Karavan se zahalil do dýmu a vypadalo to, jakoby se vzňal. Před Vídní jsme potkali několik českých motorkářů na chopperech. Podle jejich slov dva kilometry nasávali kouř válející se po dálnici a čekali, co se objeví. A najednou jsme se objevili my, ten neskutečný dým šel z našich motocyklů Jawa.


Je docela zvláštní, že těsně za hranicemi jste se starší Jawou ještě zvláštní. Vždy si někdo motorky vyfotil nebo i cizinci vzpomínali, že Jawu také v minulosti měli. Přechodem našich hranic se vše mění. Na první benzince ve Znojmě hned po tankování následovalo doslova: „Odtlačte si ty motorky od těch stojanů.“ Tady bylo názorně vidět, jak si našich, a ne jen těch konkrétních našich, motorek domácí váží. Pochopili jsme, že Jawa je za hranicemi veterán a pro některé naše spoluobčany je to prostě … 


Ze Znojma jsme se vydali domů a už po příjezdu do Čech bylo vidět, že přijde to, co jsme za celou cestu vlastně nepotkali, pořádný déšť. U Moravských Budějovic začalo pršet. Za celou dobu se nám to vlastně nestalo, nebyl to ani normální déšť, ani průtrž mračen. Prostě se spustil ceďák a už to vypadalo, že motorky naložíme na káru pouhých 100 km od domova. Naštěstí se na obzoru začalo (ne)blýskat na lepší časy, pršet přestalo a my, naprosto promočení, jsme se dostali do Jihlavy.


Z Jihlavy jsme se dali na dálnici, naši slavnou D1. Její kvalita se potvrdila hned po pár metrech. Medvěd při přejíždění do rychlého pruhu uzavřené dálnice narazil na dost markantní výškový rozdíl mezi jednotlivými panely dálnice. Vzhledem k jeho řádně nafoukaným pneumatikám mu podjelo přední kolo a v tu chvíli byl vyhozen ze sedla. Držel se řídítek a nekontrolovaně na svém motocyklu vlál. Vypadalo to, no jak to popsat... Báječný muž na létajícím stroji. Nakonec to ale celé vyrovnal a s pohodou jemu vlastní pokračoval dál.


Martin ještě stihl na dálnici za Jihlavou, už skoro u Humpolce, motorku podruhé zadřít. Po krátké pauze započaté divokým manévrem dvou motorek, Transporteru a těsně se vyhýbajícího naloženého kamionu, si ale motorka opět dala říct a my se dostali zpět do Hořic. Vítězně jsme zakroužili s italskou vlajkou před naším obecním úřadem a otevřeným hostincem a jeli jsme spokojeně uklidit stroje na místo, odkud jsme před týdnem vyjeli, k našemu dědovi do dvora. Dílo bylo tedy dokonáno, dorazili jsme tam i zpět. Jawy to daly, dohromady bezmála 2000 km. Po vítězné bitvě jsme zavítali na pivo do našeho místního hostince na zasloužený relax a whiskey.



Přetištěno s dovolením autorů www.jawatrans.cz




Další články z archivu

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Články na MotoLife

  • Tesi H2 - nová přeplňovaná bestie od Bimoty
  • Šeri testuje - Honda CB1000R Neo Sports Cafe
  • Velká čtyřka - jeden za všechny, všichni na baterky
  • Nová trojice modelů CB500F, CBR500R a CB500X!
  • Filip Salač nahradí zraněného Hřavu

Vítej na MotoLife❗️

Podílej se na tvorbě nového sociálního motorkářského webu!

Podmínkou je pouze respektování pravidel tohoto webu.

Začít můžeš už teď »
  1. Založ si jednoduše svůj osobní profil.
  2. Pochlub se na profilu svýma motorkama, přidej fotky z cest.
  3. Přidávej motorkářské příspěvky nebo odkazy na zajímavé motorkářské články.
  4. Publikuj články, názory, blogy, fotky....
  5. Vytvoř si prezentační stránku a ukaž motorkářům co děláš.
  6. Poraď vývojářům MotoLife jak web zlepšit.

Piš na nebo využij chat na stránce MotoLife.

Příspěvky motorkářů

Časopis Motorbike
před 10 hodinami
Milan Engel o řecké rally - "S výkonem jsem spokojený, samozřejmě by to mohlo být lepší, ale druhé místo je druhé místo..."
Magazín Motoroute
před 21 hodinami
MotoRoute 5/2020 vychází 5.10.2020 👍
Bikes.cz
před 3 dny ve 23:29
Čínský výrobce CFMoto představil o uplynulém víkendu velký cestovní motocykl schopný konkurovat "japoncům".
Bikes.cz
před 5 dny ve 22:00
Čtyřválec v Zedovi je jako turbína... Dominik Valášek protáhnul Z900 Červenohorským sedlem.
Všechny příspěvky ...