Radovan Jirků a Alena Kantorová
vydáno 24. 5. 2012
---------------------
foto: Radovan Jirků a Alena Kantorová
Uzbekistán jsme projeli na motorce. Češi jsou tam vítáni a taky tam bylo velice levno
Nejlidnatější země Střední Asie, do které nám nechtěli dát vízum – to je Uzbekistán, země unikátních památek a úžasných lidí.

Uzbekistán – země přívětivých lidí

Thumbnail image for http://www.motocyklovenoviny.cz/Controls/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2006_49.jpg
U orientální brány hraničního přechodu se kolem nás hromadí plno lidí a několik je jich velmi neodbytných. Stále žebrají a i při hrubějším zacházení nejsou ochotni odejít. Přihlížejících se ptáme, jak se jich zbavit, a dostáváme jasnou odpověď: „Těch se nezbavíte, ti jsou jak plastelína.“ Však na nás již čekali u dveří směnárny, kde měníme dolary za uzbecké somy. K bráně se musíme protlačit, jinak bychom tam stáli dodnes.
Kazašskou celnicí procházíme bez problémů. Na uzbecké straně jsme přivítáni podáním ruky a dáváme se do vyřizování formalit. Při přihlašování motorky po nás chtějí karnet, ten ale nemáme. Zkoušíme tedy osvědčenou metodu „poškrábané desky“: „Na ambasádě ve Vídni nám řekli, že žádný karnet nepotřebujeme.“ Celník zavrtí hlavou a trvá na karnetu, a tak opakujeme: „Na ambasádě ve Vídni...“ Když to zopakujeme po dvacáté, tak celník rezignuje – karnet není třeba a formulář nám vyplní dokonce zdarma. Hlavně ať už nás má z krku!

Čechy znají všude
Hned za hranicemi zastavujeme poprvé, ale rozhodně ne naposledy, u policejní kontroly. Na jejich doporučení tankujeme u blízké pumpy 1 litr za 480 somů, což je asi 9 Kč. Míříme na Taškent, hlavní město Uzbekistánu. Kolem města vede nádherný objezd, ale samotné nově postavené město nás příliš neláká, a tak zakrátko opouštíme jeho betonové stavby a míříme na jih.
Večer se ptáme v jedné restauraci, zda zde můžeme na zahradě přespat. Nejdříve se majitel tváří zamítavě, ale když zjistí, že jsme z Čech, obrací: „Tam jsem sloužil na vojně a bylo tam krásně, pojďte dál! “ Jsme ubytováni v jednom krytém posezení a jdeme se najíst. Ceny jsou více než přijatelné. Dáváme si šašlik, salát, polévku, čaj a k tomu pár lahví vína, prostě spousta jídla a pití za 100 Kč pro 4 osoby. Takto sedíme dlouho do noci a ani nám nevadí, že v dáli zuří bouře a kolem nás vede železniční trať. Je to pro nás úplný balzám na duši po projetí Kazachstánu. Po ranním rozloučení pokračujeme do nejznámějšího města Uzbekistánu, do Samarkandu.

Vřelý Samarkand
Cesta z Taškentu do Samarkandu je vedena oklikou, protože ojíždí výběžek Kazachstánu. Dvousetkilometrový výlet se tak prodlužuje o další stovku. Zastavujeme na zajímavém tržišti s uzenými rybami, pirožky, medovníkem, melouny a spoustou dalších věcí. U brány před tržištěm se kolem nás shromáždí několik pánů a začínají debatovat „odkud kam“ a samozřejmě probírají techniku – tzn. kolik koní, rychlost, spotřeba atd.
Po nádherné, místy i čtyřproudé silnici ubíhá cesta rychle. Přijíždíme do Samarkandu, města založeného před více než třemi tisíci let, které patří k největším městům na Hedvábné stezce ve Střední Asii. Z těchto dob jsou zde unikátní památky. Medresa Ulugh-Sheidar je vidět z dálky a nám se daří přijet až k jejím zdem. Zde ve stínu stromů necháváme motorky a jdeme si prohlídnout město. Medresa, neboli muslimská škola, nás uchvacuje svou velkolepostí a nádhernou výzdobou. Turistů zde ale mnoho není, a tak se k nám hrnou prodejci. Suvenýry jsou mnohdy nádherná umělecká díla za mizivou cenu, takže ani my neodoláme a pár kusů nádherného malovaného porcelánu kupujeme. Od medresy míříme ke zbytku mešity, která měla být největší na světě. Mešita Bibi Khanyn se ale začala hroutit již při stavbě, a proto z ní zbyly jen ruiny. I ty jsou ale impozantní. O pár desítek metrů dál začíná tržiště, na kterém se zastavujeme, a z malé čajovny pozorujeme obchodní ruch, obyčejný orientální život, nám tak vzdálený.
Nocleh nacházíme opět v restauraci. S majiteli se spřátelíme natolik, že se stáváme součástí jejich rodiny a postupně poznáváme dědečka a babičku, snachu, děti atd. Nakonec okusíme i domácí baňu, ve které se v šíleně přetopené místnosti poléváme vařící a studenou vodou.
Ochota a pohostinnost místních lidí je až neskutečná a pokud se naučíte pár místních slov, tak by se rozdali. Vždyť za celou cestu jsme dostali tolik pozvání domů, že pokud bychom je měli všechna přijmout, tak jsme stále v Uzbekistánu.
Směřujeme přímo na jih a ještě se zastavujeme ve městě Šahrisabzu, ve kterém je mauzoleum otce Timura, zakladatele měst jako Samarkand nebo Turkistan v Kazachstánu. U jeho sochy se střídá jedna svatba za druhou a celý park je plný lidí.

Středoasijské počítání
Za městem se začínají zvedat vrcholy Čimganských hor, které dosahují výšky až 1300 m.n.m. Je tu pekelné vedro, vždyť zde také začíná poušť Kyzylkum. Vyprahlé planiny bez známek života se objevují stále častěji.
Kvůli nesnesitelnému vedru se zastavujeme přes poledne v restauraci, u které stojí i vůz OSN směřující do Afghánistánu. Jsme nemile překvapeni pokusy obsluhy nás obrat. Naše dlouhé dohadování na téma, že 1 plus 1 nejsou 4, ale 2, se nakonec dobere ke zdárnému konci. Ale alespoň nám naúčtují ubrousky a salát, který jsme nechtěli. S pokusy naúčtovat cizinci jinou částku se setkáváme ve Střední Asii velmi často, ale většinou se dá nakonec nějak domluvit, i když to dá hodně práce a nervů. S tím, že na odečtení 100 - 40 si berou všichni kalkulačku, se nějak nemůžeme srovnat a jednoduché součty z hlavy jako 2 plus 3 jsou nad možnosti mnoha obchodníků. Pořád nám prostě není jasné, jak to dělají, aby se alespoň uživili.

Na uzbecké svatbě
Naše krátká třídenní tranzitní uzbecká víza se chýlí ke konci a my zjišťujeme, že dnes zemi nestihneme opustit. Napadá nás, že bychom to mohli zkusit „zahrát“ na poruchu Filipovy motorky, která je již několikrát svařovaná. Zastavujeme v Sherabadu a na policejním postu se snažíme vysvětlit svůj problém. Posílají nás za náčelníkem na stanici, se kterým se máme domluvit, co dál. Náčelník policejní stanice si nás zve do obrovské kanceláře, a protože shodou okolností také sloužil v Čechách, tak je velmi přívětivý a vstřícný. Doklad nám napíše a dnes večer jsme jeho hosty. Abychom se tu cítili dobře, tak nám přiděluje své tři podřízené, kteří mají pečovat o naše pohodlí. Nejdříve nás jeden z nich vyveze autem za město k řece na vykoupání a pak nás další dva zavedou na pravou uzbeckou svatbu. Je to prý jen malá svatba, jen tu asi jen 500 lidí. Hned se tu stáváme vítanými hosty, všichni se s námi chtějí pozdravit. Stoly se prohýbají pod jídlem a pitím a všichni tančí.

Koupání na celnici
Ráno jsme vyrazili do Termezu - jediného hraničního přechodu do Afghánistánu. Tomu odpovídá i zdejší ruch. Jsme překvapeni, jak lehce tu nacházíme klimatizovaný internet, ze kterého píšeme domů. Potkáváme tu cestovatele, kteří projeli zrovna Afganistan a neměli v zemi sebemenší problém.
Po dlouhém hledání nacházíme benzinovou pumpu s benzinem 93 oktanů. Zde se trochu neshodneme s obsluhou, které se snažíme vysvětlit, že do nádrže o objemu 26 l nemůžeme natankovat 28 l, zvlášť když nebyla zapnutá ani rezerva. Nakonec věc řeší přihlížející pán, který nám jako omluvu donese hrozny a meloun se slovy: „Vy jste návštěva a k té se má každý chovat uctivě.“
Na křižovatce za městem jsme ještě zastaveni policií a pak si už prohlížíme řeku Amudarju. Jedeme kolem ní na hraniční přechod a při teplotě 53 °C rozhodně nechceme čekat někde na slunci před závorou. Po příjezdu na hranice jsme ale mile překvapeni. Je tu příjemné rodinné prostředí, vítají nás, posílají do stínu a následně do bazénu slovy: „Až se vykoupete a ochladíte, tak přijďte a vyřídíme ty papíry.“ Voda je z hlubinného vrtu nádherně osvěžující, a tak zde ležíme celkem dlouho. Do stínu u motorek mezitím přinesli stůl a židle a také něco k zakousnutí. U čaje a svačiny tedy vyřizujeme v poklidu ty papíry. Takto příjemně se loučíme s touto krásnou a přívětivou zemí.



Diskuze k článku


Další články z archivu

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Nepřehlédni na MotoLife

  • Jak na baterie po zimě
  • Sdílené elektrické skútry BeRider brzy odstartují i v Brně
  • Motocyklem roku 2020 se stala Honda Africa Twin Adventure Sports
  • MOTOSALON 2020 - první fotky z výstavy
  • Motorbike 3/2020

Vítejte na MotoLife

Hledáme motorkáře, kteří nám pomohou dostat MotoLife na špičku!

MotoLife je nový sociální motorkářský web, na kterém se můžeš podílet i ty!

Na MotoLife patří reklamní prostor všem, kteří jeho obsah tvoří.

Podmínkou účasti na projektu MotoLife je dodržování pravidel tohoto webu.

Pojďme společně do toho...

  1. Přihlas se, založ si svůj profil.
  2. Pochlub se svýma motorkama, přidej fotky z cest.
  3. Přidávej příspěvky, články, názory, blogy, fotky nebo stránky.
  4. Získávej fanoušky, rozšiřuj okruh přátel, komunikuj s dalšími motorkáři.
  5. Sděl tvůrcům MotoLife jak web zlepšit.

Pravidla webu

  • Obsah webu může tvořit kdokoliv, kdo chce být jeho součástí a respektuje pravidla.
  • Veškeré příspěvky, články a fotky smějí být pouze o motorkách a dění okolo motorek.
  • Reklamní prostor patří těm, kteří zde publikují, a slouží i jako odměna za publikovaný obsah.
  • Jednotlivé MotoLife stránky jsou plně v režiji jejich zakladatelů a správců, a provozovatel webu nenese zodpovědnost za obsah.
  • MotoLife stránky, články, příspěvky i fotografie mohou být privátního i komerčního charakteru.
  • MotoLife osobní profily jsou výhradně privátního charakteru a nemely by obsahovat komerční obsah!
  • Publikovaný obsah nesmí jakkoliv porušovat práva třetích stan nebo jiné osoby a jejich zájmy.
  • Obsah nesmí obsahovat vulgární slova, sexuální tématiku, nabídky půjček, hazard, politiku a pod.
  • Obsah nesmí ani obsahovat odkazy na stránky se zakázanou tématikou.
  • V případě porušování pravidel může být profil, stránka i příspěvky zablokovány nebo odstraněny.
  • Pravidla mohou být průběžně doplňována nebo měněna.

Pište na , nebo využijte chat na stránce MotoLife.

Nově na MotoLife