Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku. Budeme v něm docela sami, tady ještě nezačala sezóna. Motorky nás majitel nechává zaparkovat ve zvláštní místnosti před hotelem, která v sezóně slouží jednak jako prodejna suvenýrů, jednak i jako sklad potravin pro hotel. Kulíme oči na desítky malých, z kůže ušitých, figurek velbloudů, na náhrdelníky z leštěných kamínků, ale také na celý regál čistících prostředků a na po šesti balené láhve pitné vody. Podlaha je pokrytá těžkým orientálním kobercem a mně se ani nechce věřit, že na něj můžeme vjet našimi zaprášenými pneumatikami. Ještě že ani z bavoráka, ani z mojí Yuki olej ani nekápne…
Malá vesnička u silnice, vinoucí se pohořím Atlas
Tenhle chudý chlapík je tak bohatý, že si může dovolit pozvat cizince k posezení u své skromné snídaně jen tak pro radost. Co budeme platit? „Nic! Pozval jsem vás a bylo mi potěšením…“
Dostáváme vybrat, který z vyzdobených pokojů chceme a ještě než usneme, majitel by rád věděl, ve které ze tří restaurací ve dvoře hotelu si budeme přát snídani, která je samozřejmě v ceně: „Pojďte se podívat, kde budete chtít trávit vaše ráno…“
Kromě drahokamení se u silnice nabízí i africké umělecké předměty a suvenýry
A až ráno vidíme, jak krásný to vlastně hotýlek je! Dvorek dělá čest jménu podniku, je plný růží různých barev a vůní a protéká jím rychlý potůček vody z nedaleko se zvedajících kopců. Tam máme namířeno, ale až po snídani, ke které patří nezbytná miska s olivami, ošatka s čerstvým placatým chlebem a teprve pak spousta dalších dobrot. Vypadá to, že z téhle expedice prostě hubenější a krásnější domů nepřijedu…
Radkova žena nás na cestu vypravila osvědčeným artiklem – skleněnými kuličkami. A jak je vidět, u dětí to funguje stále…
Zatím co my zdoláváme kopce silou našich motorů, jsou i takoví blázni, kteří Atlas překonávají v sedle horských kol. Tenhle byl ze Španělska…
Než kluci nabalí sajdkár a připevní na něj dvěma popruhy Zdeňkův invalidní vozík, jdu s Olympusem v ruce o pár domů dál. Udělat pár záběrů z ulice, ale hlavně zajít do voňavého krámku, kde se prodávají produkty z růžového oleje a místních bylin. Kluci si koupili opalovací krém už včera, já až teď zjistil, že mám obě předloktí i obličej připálené tak, že by to něčím ošetřit potřebovalo. S prodavačem se domlouváme posuňky - a tak mně rozpřaženýma rukama zkouší dát najevo, že ať si vyberu, co si vyberu, všechno jeho zboží je na mou kůži dobré! No, resignuji a ukazuji tedy na jednu lahvičku. Ale on vrtí hlavou, dává mi jinou a ještě než ji platím, malou kapku z ní mi roztírá po spáleném předloktí. Jestli bude hojivá, to nevím, ale voní pěkně. Aby ne, když je na ní velká červená sedmička a francouzsky napsáno, že to je kapilární olej ze sedmi bylin…
Zdeněk si Maroko užívá, Zdeněk si žije! Tohle není oběd, to je teprve předkrm, než přijde hlavní chod, kuřecí tažin…
Cesta stoupá do kopců a hned za první zatáčkou se nám přímo pod kola řítí mírně ošumělý chlapík, který proti nám vztahuje ruce, ve kterých něco červeně svítí. Kameny! Má v ruce dvě půlky nádherné rozštípnuté geody, šutru, který je zvenku ošklivý jak strupatý brambor, ale uvnitř má jeskyňku plnou červeně zářících krystalů. Podařilo se nám chlapíkovi i koupi kamenných suvenýrů vyhnout, ale po pravdě, jen v té první zatáčce. V asi třetí už nám to nedá a zastavujeme, abychom si tu nádheru u dalšího prodavače alespoň prohlédli. Ten nám pod nos nastrkuje pro změnu geodu, jejíž krystaly září zeleně a zlatě! A ještě něco: nevelkou, ale nápadně dokonalou černě matnou kouli, drženou pohromadě gumičkou. Když gumičku sundává a rozštípnutá koule se v polovině otevírá, je plná krystalů stříbrných. Jakoby kovových. Nenapadá mě nic jiného, než že tohle musí být čertí vejce…
Zdeněk říká, že stačí chvíle před vesnickou poštou, než Radek odešle pohlednice domů, aby se člověk seznámil s novými přáteli…
Zdeněk už vyzkoušel ledacos, ale na hřbetě velblouda sedí v téhle chvíli poprvé. Usmívají se tomu všichni tři. Velbloud, Zdeněk i velbloudář…
Ani nás nemusí dlouho přemlouvat a každý z nás se stává majitelem prvního pokladu. Ale jak stoupáme v ostrých serpentinách do pohoří Atlasu (na některých okolních vrcholech se rýsuje sníh), stoupá v nás i touha prohlédnout a možná i koupit drahokameny další. Protože ta krása je uchvacující. Je to, jakoby v člověku propukla zlatá horečka. Zvlášť, když po prvních zkušenostech zjistí, že všechno se dá koupit i za méně než polovinu, co na neznalém cizinci zkoušející prodavači chtějí. V některých místech jsou u silnice celé stánky, dlouhé stoly, plné vystavených průhledných krystalů silimanitu i zkamenělin. Obrovské kroucené zkamenělé lastury prý pocházejí z někdejšího moře a trilobitů, štírů a zkamenělých ještěrek je tu habaděj. Kopce Atlasu i pouštní písky začínající Sahary jsou prostě pokladů plné.
Nejhorší brod je za námi. Namočili jsme se všichni, ale sajda už zase stojí na suché silnici, pojedeme dál…
V jednom místě, kde zastavujeme si ulevit, vidím, že jsem nádherný krystal silimanitu málem pokropil! Trčí přede mnou ze země a hned vedle vidím další. Narazili jsme na místo, kde je stačí sbírat, nemusíme je ani kupovat. Jenže co si s tím vším počít? Motorky těžknou, stávají se hůře ovladatelné a místo pro jakékoliv další suvenýry prostě není.
Z červené horniny je v téhle části Maroka všechno. Skály, hlína i hliněná vesnice. I to velbloudí mládě k tomu barvou svého kožichu ladí…
Zastávka nedaleko jezera, nacházejícího se ve výšce skoro 2.000 metrů. Ideální místo pro improvizovaný piknik, nahrazující nám regulérní obědy. Tentokrát i s vykoupáním…
Na kraji vesničky na nás mávají dva místní chlapíci u stolku před kavárničkou. Máme prý přisednout. Dávají si pozdní snídani, chleba s olivami a totéž, ale s kouskem sýra, staví i před nás. Jeden mizí vzadu, mátový čaj, když posedíme, prý bude hned. Namlsali jsme se se Zdeňkem v Marákeši, tak říkám, že máme žízeň a jestli by nebyl oranžový džus? Druhý se jen usmívá a jde k pultu oloupat a vylisovat dobrou desítku pomerančů. Tihle dva nás dostali! Když totiž po skoro hodině družného posezení odjíždíme a já se ptám, co za občerstvení budeme platit, sympatičtí Marokánci, kteří se prodejem občerstvení živí, říkají, že přece pozvali oni nás, takže nic! Bylo prý jim radostí…
Večer stavíme stany v lese, na rozšířeném plácku vedle zatáčky. Od stavení, které prosvítá kousek dál mezi stromy, přichází místní asi osmnáctiletý mladík a bez hnutí a beze slova stojí u nás a až do chvíle, kdy zalézáme a zatahujeme zipy stanů, nás pozoruje. Vzpomínám, jak o tom psal Elstner. Když stavěli na své cestě Populárem stan, také je mlčky pozoroval celý shromážděný domorodý kmen až do chvíle, než usnuli…
Pohoří Atlas v nás zanechalo spoustu dojmů. Jízda serpentinami kopců, krása tamních polodrahokamů i fosílií, setkání s místními lidmi, to všechno už se nebude opakovat. Teď je ještě v plánu dojet až do města Maadid, kde je domluveno setkání s partou portugalských motorkářů a návštěva nedalekých dun písku západní Sahary.
Dopoledne nejdřív míříme do známé soutěsky Todra, cíle většiny turistů, kteří chtějí vidět marocké zajímavosti. Než tam dorážíme, míjíme plácek u silnice, odkud je výhled přes údolí na hliněnou marockou vesnici a jsou tu velbloudáři. To je pro Zdeňka příležitost vyzkoušet, co je lepší, jestli koukat na svět z výšky, zpoza velbloudího hrbu, nebo z nízkého sajdkáru. Říká, že je to pro něj nová životní zkušenost. Že to rád zkusil, ale ještě raději se vrátí zpět, do útulného závětří Velorexu.
A pak už sjíždíme mezi kopci dolů. Nedlouhou, snad asi dvou set metrovou soutěskou Todra protéká stejnojmenná říčka, po jejíž jedné straně je asfaltka a na druhé straně jsou do úzkého prostoru natěsnány dva hotýlky s restauracemi pro cizince. Celé je to sevřeno mezi dva velmi vysoké skalní útvary. Slunce, pokud nestojí přímo nad, téměř nemá šanci do soutěsky nakouknout. Zkoušíme náš průjezd tudy natočit na videokameru. Tedy přesněji řečeno, zkouším to já. Kameru držím v ruce poprvé. Kluci mi vysvětlují, kde se spouští a že to, co chci natočit, uvidím na displeji. Já zas vysvětluji jim, že to, co chci natočit, na displeji neuvidím. Tak dobré brýle že s sebou nemám. No, myslím, že výsledek bude odpovídající. Já raději fotografuji…
Všichni návštěvníci soutěsky se po pokoukání, eventuelně poobědvání v oněch dvou hotelech a nakoupení v hojných stáncích suvenýrů, vracejí. My ovšem ne. Radek startuje bavoráka, Zdeněk opět zaujímá místo v sajdě (při průjezdu soutěskou totiž řídil on) a na rozdíl od ostatních turistů míříme ze soutěsky opačným koncem. Cesta stoupá přes kopec a potom se vine podél koryta říčky. Tudy nejezdí skoro nikdo. Silnice je místy z poloviny zřícená, jinde zas do poloviny zasypaná kamením, spadlým z okolních skal. Na některých místech se na jejím opravování pracuje, takže musíme čekat, až buldozery, odklízející spadlé skály, nás vezmou na vědomí a na chvilku uvolní průjezd. Zcela jednoznačně je to nejtěžší úsek cesty, který tady, v Maroku, zatím projíždíme. Chtělo by to spíš terénní motorky, nízko postavený podvozek sajdkáru, ani můj chopper Yuki na cestovních pneumatikách, nejsou pro tyhle podmínky nejvhodnější.
V zatáčkách je povrch posypaný kamínky a pískem, takže jízda, zvlášť na sólové motorce, vyžaduje velké soustředění a opatrnost. Ale to není všechno, co máme dnes zažít, přicházejí brody! První ujde, prudká voda je hluboká jen asi dvacet centimetrů a proudí přes pevnou silnici. Druhý už je horší. Je hlubší a jeho dno je vymleté. Tvoří ho kameny a oblázky, po kterých přední kolo ujíždí a odskakuje nečekaně do stran. Mám v jedné chvíli namále, abych zachránil stabilitu, musím si šlápnout do vody. I bez toho ale mám boty namočené od stříkanců vody a Radek zrovna tak.
Brodů je na příštích kilometrech asi třináct, nejhorší je předposlední. Je ze všech nejširší, v různých místech různě hluboký a když k němu přijíždíme, zrovna z něj místní vytlačují osobák, který v něm uvízl. Radek odhaduje situaci a pak do brodu vjíždí ne právě ideální stopou. Když je uprostřed, motorka maličko zaváhá, protože kolo sajdy zadrhává o větší kámen. V té chvíli, místo aby pořádně zatáhl za plyn a bavoráka ze sevření vyrval silou všech jeho koní, ubírá a už je v tom! Motor zhasl, kluci zůstali stát uprostřed proudu. Z protější strany vjíždí do brodu tmavý chlapík na mopedu. Dívám se, kudy projíždí a pak stejnou stopou hravě rozhrnují předním kolem vodu, až jsem „suchou nohou“ na druhé straně. Tu suchou nohu si ale vzápětí namáčím, protože motorku odstavuji a lezu do vody pomoci Radkovi se Zdeňkem.
Ne, dobrý reportér ze mě prostě nebude! Místo, abych fotil a namáhat se nechal místní Marokánce, kteří se ochotně vrhli do brodu sajdu vytáhnout, na foťák úplně zapomínám. Do půl lýtek ve vodě ukazuji, kde za co vzít a jak přes onen osudný kámen sajdové kolo přizvednout. A tak z toho nakonec žádnou pořádnou fotku nemám…
Poslední obtíží se ukazuje to, že hladina benzínu klesá a benzínka v dohledu žádná. Projíždíme jen docela malé vesnice a mě by docela zajímalo, kde berou šťávu všichni ti mopedisté, kteří tu jezdí? Dusím to, z kopce vypínám, šetřím jak to jde a když konečně k pumpě dojíždíme, mám na jedno naplnění nádrže ujeto přímo rekordních 219 kilometrů! To se mi zatím ještě nepovedlo…
S natankování zapadá slunce a Radek říká, že je potřeba dojet. Že v Maadidu nás čekají Portugalci, kterým za mne slíbil druhý díl vypravování o cestě Čínou na motorce Yuki. Tak jedeme. Potmě, po neznámé silnici, skrz vesnice, kde běhají houfy dětí a kde pasáčci ženou po silnici domů stáda koz a ovcí. V jedné chvíli vletím do takové díry, že vzadu se mi nárazem otevírá boční kufr a z něj vylétá do tmy navrch ležící spacák. Asi po sto metrech se mi daří zastavit, vracím se, ale v chabé záři reflektoru ho nemám šanci najít. Červené koncové světlo kluků zatím mizí v dálce, tak otáčím, nechávám spacák spacákem a doufám, že je dohoním… Ještě nás čeká úsek, kde až do poloviny silnice se táhnou jazyky sypkého navátého písku, které jsou jak nastražená past pro moje přední kolo. Přednáška, kterou Radek překládá do angličtiny, nakonec začíná až v jedenáct večer. Sotva stojím na nohou a v duchu závidím Zdeňkovi, který zůstal na hotýlku a už dávno spí. Tenhle den toho bylo příliš.
Mě, až se vyspím, čeká opravit upadlou páčku řazení, dopsat deník cesty a připravit další reportáž. Zdeněk se těší, že s Radkem zajedou k písečným dunám, že se tam povozí na půjčené čtyřkolce…
Duny, Fes a Love Ride ve Švýcarsku
Po náročné etapě v horách další den déle odpočíváme a Radek po ránu shání u místních šroubek do upadlé řadičky Petrovy Yuki. Sázíme se o pár piv, že šroubek vydrží až do Prahy. Snídaně se odehrává v berberském stanu pro turisty, a Petr v něm zůstává a tvoří až do pozdního odpoledne.
Na Zdenka a Radka již čekají známé písečné duny Sahary Erg Chebbi. Již při příjezdu k nim nás mírně překvapí řeka – brod , kde místo vody najdeme pouze písek… V Merzouze nás ihned odchytává místní bratr čtyřkolkáře a slibuje skvělou cenu za půjčení čtyřkolky. My si ale nejdříve užíváme pomerančového džusu a parné poledne trávíme ve stínu kavárny. Pak ale už jdeme hledat cestu k dunám. Na konci vesnice je stavení a od něho k písečnému království již coby kamenem dohodil. Zajiždíme co nejblíže a Zdenek po úvodních fotkách skáče do písku a rozhodne se dojít po rukou na vrchol písečné duny. Jaké je však jeho překvapení – písečný povrch na Sahaře je děsně horký – začne poskakovat na rukou a nakonec to vzdává a na řadu musí přijít motorkářské rukavice. S jejich pomocí se dostává až na dunu a užívá se jemného písku a pohledu na majestátní žluté kopce. U pískového dostaveníčka nám asistují také místní kluci, kteří pomáhají vyprostit sajdu zapadlou do jedné písečné koleje. Po cestě zpět fotíme stáda velbloudů a po neúspěšných pokusech o zapůjčení čtyřkolky za normální cenu se vracíme zpátky do Maadidu u Erfoudu za Petrem.
Ać jsme původně měli v úmyslu zůstat delší čas s cestovateli z HORIZONS UNLIMITED na jejich setkání organizovaném Antoniem, akceptujeme Zdenkovo přání, loučíme se odpoledne, a jedeme dále směr Ar Rachidia. U hotelu Xaluca, kde cestovatelé měli svou moto konferenci, nám ještě hraje berberská kapela jejich tradiční rytmy, zajímavostí je i velbloud procházející se v hale hotelu. Antonio se s námi loučí velmi přátelsky a navrhuje Radkovi uspořádání setkání cestovatelů HORIZONS UNLIMITED v České republice v příštím roce, jakož i účinkování Petrových muzejních kousků na jeho výstavě v portugalském Portu.
Večer v hotelu se krapet picneme, a už se oba cestovatelé pouští do Radka, že etapy jsou příliš předimenzované, a že musíme zvolnit tempo. Radek odůvodńuje delší etapy celkovým zaměřením sajdkárové jízdy – nejsme přece na pohodové dovolené, ale na opravdové expedici s adrenalinovými prvky. I tak si dohodneme zásadu, že nebudeme dojíždět v noci v cizí zemi, a té se kromě zdržení při poruše Yukiny a absolvování trajektu ve večerních hodinách, také držíme až do konce naší cesty. Zvolňujeme celkové tempo jízdy (mimo město 80, dálnice max 120 km/hod) , i když o nebezpečné situace v Maroku ani tak není nouze.
Při jedné epizodě se otáčí řidič taxíku ze zvědavosti za sajdou a nevšimá si Petra jedoucího za námi. Petr se mu snaží vyhnout ze všech sil, ale řidič ho tlačí ven z vozovky. Po střetu obou vozidel to Petr sice mimo silnici ale pořád na kolech ustojí, a dojíždí nás za pár sekund.
Trasa doporučená Milanem z Touratechu nás vede přes Midelt, kde tentokrát teplotní zlom ani nevnímáme, protože se blíží poledne a teplota v průběhu dne rapidně roste. Po skvělém tuňákovém a sýrovém pikniku v horách, a Petrově vykoupání v jezeře Aguelmame de Sidi-Ali ve výšce 2000 metrů nad mořem příjíždíme v odpoledním vedru do Fesu. Město nás zaujme svými starobylými paláci, trhy i barvírnami a tak fotíme jako diví. Suvenýry už nenakupujeme z jednoho prostého důvodu – už se nám nikam nevejdou. Dáváme si také skvělý oběd – typický mistní pokrm tažin a šiškabab – obdobu českého špízu a jídlo zapíjíme oblíbeným pomerančovým džusem.
V podvečer si ještě dáváme etapu do Ouezzane, kterou jedeme klikaticí po svazích hor okolo jezera Oued Ouerrha – zajímavý offroadek na asfaltu, silnice je úzká a při vyhýbání se s taxíky musíme sjíždět z deseticentimetrové výšky silnice do snížené metrové krajnice – ani taxíkovi, ani sajdě se tam moc nechce, a tak je to hodně o tom, kdo vydrží déle a neuhne.
Poslední večer v Africe probíhá ve velkém stylu. Vydáváme se hledat to správné místo, kde nám prodají pivo, a v muslimském světě je to opravdu náročná záležitost. Poté, co nás prodavačka v tabáku se zděšením odkáže do oněch míst, v místní hospůdce , kde na policích jsou vystaveny limonády a chlapi pijou berberskou whiskey – oblíbený silný čaj, dostáváme radu, kde pivo koupit. Sedneme si ještě do kavárny, kde si dáme kafe a koupený meloun, a večer ve skrytu pokoje popíjíme pivko a s nostalgií vzpomínáme na české restaurace čtvrté cenové skupiny. Na plechovce od piva čteme nápis – vyrobeno v Casablance, což nás udivuje ještě více.
Další den dojíždíme k večeru k trajektu z Ceuty do Algecirasu a na jeho palubě sedíme venku na zadní plošině, a jen se tiše díváme, jak nám mizí pohoří RIF a břehy před očima – tak jsme ji přece jenom pokořili bez ztráty kytičky – hlavami nám běží vzpomínky na Afriku.
Kousek od Gibraltaru na baru u benzínky nás čeká ještě jedno překvapení – oni tady v tý Evropě mají opravdový ženský – kulturní šok po právě absolvovaném muslimském zahaleném světě je markatní. Další den se koupeme na pláži v Esteponě a o dva dny později v jednom motorkářském baru v Barceloně mejdanujeme s místními motorkáři a motorkářkama, a Petr kreslí kresbičky motorek pro krásné Španělky.
V průběhu čtyř dnů absolvujeme přes 3000 km, obzvlášť poslední den je hodně náročný. Petr nás budí v pět ráno, a dojíždíme v dešti v 10 hodin večer do Českých Budějovic – to vše na přání Zdenka, který si chtěl zahrát v Třeboni floorbalový turnaj. Dojezd do Budějic byl náročný – Radek zamířil na Železnou Rudu, protože na Anníně byli chlapi z BMW klubu Praha, kteří celou jízdu iniciovali. Bohužel se setkání nezdařilo kvůli pořádné větrné smršti a bouřce, která se rozpoutala v ten večer nad Šumavou.
Závěrečné etapy po španělských, francouzských a německých dálnicích volíme poté, co Yuki měla mírné problémy s brzdami a palivovým čerpadlem, a my jsme přislíbili dojezd v pondělí do pražské pobočky Yuki v Průhonicích. Tam jsme včas dorazili, švýcarskou Love Ride jsme tentokrát vynechali z důvodu floorbalového turnaje. Yukina si vylepšila reputaci, protože dojela závěrečných 3000 kilometrů bez jediného zaváhání, bavorácká sajda (motocykl BMW R1150 R ročník 2001 a sidecar Velorex v úpravě kluků z pražského Carservisu) fungovala bezvadně celou cestu.
Povídání se Zdenkem o jeho marocké cestě bude dne 29.5.2008 v restauraci Summa Arx, Mikuláše z Husi 1, 140 00 Praha 4, od 19 hod. Restaurace je bezbariérová, a naše pozvánka je adresována i dalším vozíčkářům, kteří mají zájem o adrenalinové motoristické sporty.
Pro ty z vás, kteří budou mít zájem o návštěvu moderních zařízení Jedličkova ústavu, kde Zdeněk vyrostl, a který se nachází v blízkosti restaurace, je možno ji dohodnout individuálně tentýž den od 18 hod. na tel.: 723 507 809 (Radek).
Motorkářská Love Ride, jejíž nultý ročník se realizoval při odjezdu sajdy, by se v budoucnu měla organizovat právě ve prospěch stipendijního fondu Jedličkova ústavu – její založení v České republice podporuje HOG Chapter Praha v čele se svým prezidentem Káďou.
Naše poděkování patří všem, kteří se na realizaci Zdenkovy sajdkárové expedice podíleli a podpořili její zdárný průběh. Rádi bychom také vyzvedli Petrovu účast, který nejenže psal články, ale svými poutavými historkami nadchnul Zdenka pro sajdkárové cestování. A nejen to – v kuloárech se šeptá, že snad společně zvažují účast v závodech veteránských sajdkár…
Dobrá věc se podařila – svět motorkářů a vozíčkářů si je zase o kus blíže, a to je prima.