Nechtěl jsem jet „s davem“ směrem na Bajkal, a tak jsem se po chvíli váhání rozhodl vydat do oblasti Karélie. Původní plán dojet až do Murmanska jsem postupem času a po dohodě s kamarádem Jardou, který se vydal na cestu se mnou, zavrhl a raději si naplánoval i pár dní pobytu v kraji tisíce jezer. Nelitovali jsme toho a nutno říci, že cesty do Ruska mají svá jinde neexistující specifika, a to jak v tom nepříjemném, tak i v tom obdivném slova smyslu.
Směr severovýchod
S Jardou vyrážíme přes Varšavu do litevského Kaunasu a přes Lotyšsko nejkratší cestou do Ruska. Přijíždíme na hranice a už z dálky vidíme očekávanou frontu kamionů, kterou samozřejmě předjíždíme. Míjíme i stojící osobáky a zastavujeme u první budky. Vyplňujeme „bumážku“ a čekáme na otevření závory. Stejný postup se opakuje ještě několikrát, ale asi po hodině a půl se před námi otevírá poslední závora a jsme v Rusku.
Za hranicemi nás stylově vítají příkopy plné bolševníků. Kvalita cest se již od Litvy postupně zhoršovala, takže žádný velký šok se nekoná, a to i díky tomu, že jsme vlastně na hlavní cestě do Petrohradu. Je okolo poledne, a tak máme v plánu dojet co nejdál do vnitrozemí. Za městem Pskov odbočujeme z magistrály na Novgorod. Cesta je na úrovni naší okresky třetí třídy a první relativně větší město, nebo spíše „vesničku střediskovou“, máme asi za 100 km. Dojeli jsme tam po deváté večer a zastavili na náměstí, kde měl být i hotel. Náměstí je tvořeno udusanou hlínou, jsou tu skupinky evidentně opilé mládeže a hotelem se nazývá oprýskaný panelák, kde po nás za přespání ve špinavé „kobce“ chtějí asi tisíc korun! S díky odmítám a vycházím ven, kde jsou již naše motorky a Jarda v obležení místní mládeže. Zastavuje u nás „vytuněný“ žigul a z něj vystupuje značně opilý mladík s pivem v ruce a ostentativně si z něj po každé větě přihýbá. Vůbec mu nevadí, že mezi obdivovateli motorek jsou i policajti v uniformách (a jim evidentně taky ne). Padá obvyklá otázka, jak rychle jsem už na své motorce jel, říkám že 220 a odpovědí je udivené „To je strašné…,“ s čímž jsem okamžitě souhlasil, zvlášť když jsem si vzpomněl na kvalitu ruských cest. Další otázku, nebo spíše prosbu, abychom motorky nastartovali, využíváme k rychlému odjezdu a po chvíli odbočujeme do lesa, kde na mýtince přespáváme ve stanu.
Jako páni
Další den dojíždíme k Ladožskému jezeru a pak přejíždíme k jezeru Oněžskému, podél něhož vjíždíme do Karelské republiky. Bohužel nám přestalo přát počasí a celý den jedeme ve vytrvalém dešti. I když máme nepromoky, přece jen choulostivá místa jako ruce a nohy se nám nedaří uchránit úplně suché a nálada na konci dne není nejlepší. Vidina deštivé noci ve stanu s mokrými věcmi není lákavá, a tak zkoušíme opět sehnat nějaké „rozumné“ ubytování. Kousek před Petrozavodskem, což je hlavní město Karélie, jsme zkusili štěstí v jedné chatové základně (Turbáza) a paní na recepci se nás zželelo. I když prý nesmí ubytovávat „nečleny“ a cizince už vůbec, tak nám jeden pokoj nechala. Nebyl levný, ale byl potřebný. Je vidět, že sem nejezdí žádní chudáci. Kotví tu několik krásných motorových člunů s vybavením na mořský rybolov. Není divu, vždyť Oněžské jezero má rozlohu malého moře a zahlédli jsme tu úlovek minimálně 80cm lososa.
Další den se počasí zlepšilo, nicméně ještě dosušujeme věci, a tak zůstáváme ještě jednu noc. Navštěvujeme Petrozavodsk, kde získávám turistickou mapu, kupujeme dárky, hlavně výrobky z místního léčivého kamene „šungitu“ a večer si děláme večeři ze zakoupených rybiček, vodky a piva. Jezero je nádherné a rád bych si nad ním vyfotil romantický snímek západu slunce, ale když ještě okolo půl jedné v noci slunce nejeví žádnou snahu dotknout se hladiny, odcházím spát.
Po ruskofinské čáře
Brzy ráno odjíždíme do vlastní Karélie a máme v plánu objet severně Ladožské jezero a mezi ním a finskými hranicemi sjet dolů do Petrohradu. Vjíždíme do překrásné oblasti plné nádherných jezer a řek. Chvílemi si připadám jako v Kanadě, ale to jen chvíli, než vlítnu do nějaké díry na vozovce nebo uvidím podél cesty příkopy plné odpadků.
Další den dojíždíme do nejsevernějšího bodu naší cesty, do města Suojarvi. Vede tudy železnice a dle oprýskané cedule na rozpadajícím se komplexu budov zde kdysi byly velké závody na opravu kolových vozidel. Dnes již dávno svou funkci neplní a na každém kroku je cítit bída a beznaděj. Je zajímavé, že chudá vesnička má své kouzlo, ale chudé město působí značně depresivně. Rychle pryč!
Příroda opět překrásná, mokřiny, jezera, potoky, a aby vody nebylo málo, začíná se na nás spouštět i shora. Cesta již dávno přestala být asfaltová a nastupuje místní šotolina zvaná gruntovka. Uježděnou cestu tvoří asi deseticentimetrová vrstva písku, pod kterým je ztvrdlá „roleta“, zřejmě od pásů buldozeru. Jediná možná technika jízdy je zapomenout na pud sebezáchovy, rozjet to alespoň na šedesát a pokud motorka začne v písku plavat, musí se přidat plyn. Po této cestě jedeme v dešti téměř 100 km. Vidíme v lese pomníčky mrtvých vojáků ze „Zimní války“, neboli z přelomu roku 1939-40, kdy Sovětský svaz zabral Finům násilím toto území. I když tuto válku zdaleka nevyhrál a ztratil přes milión vojáků, zabrané území mu zůstalo. Názvy měst a vesnic určitě nemají ruské kořeny: Suojarvi, Lojmola, Sortavala...
Zločinci bez potrestání
Dostáváme se k Ladožskému jezeru. Částečně se zlepšuje cesta a houstne počet vesnic a měst. To poznáváme i podle toho, že se začínají objevovat policajti. Hned první hlídka nám na čtyřicítce naměřila asi o dvacet více. Nekompromisně si berou naše doklady a než odstavíme motorky a dojdeme za nimi, mají již téměř vyplněný bloček na pokutu. Chci začít smlouvat, ale když zaslechnu, jak se mezi s sebou domlouvají, že nám dají pokutu 100 rublů, mlčím. Odpovídá to našim 66 korunám, tak to jsme ochotni obětovat. Nemilé překvapení nás čeká na závěr, kdy vytahujeme peněženku, ale je nám řečeno, že pokutu musíme zaplatit v bance na účet! Po nasednutí na motorku mi dochází, že je sobota odpoledne a zítra chceme Rusko opustit. Zastavujeme ve městě u policejní stanice a chceme peníze složit tam. Jenže ani to nejde! Nakonec nám sami policajti radí, ať se na placení vykašleme, že to stejně nikdo nekontroluje.
Jinak nutno přiznat, že s místní policií jsme měli jen ty nejlepší zkušenosti. Nezaznamenali jsme jediný pokus o získání úplatku a všechny další pokuty jsme v pohodě usmlouvali. Nicméně jsme konstatovali, že policajti jsou asi na celém světě stejně „vyčůraní“. V oblasti, kterou jsme teď projížděli, byla vždy přes vesnici asfaltka, která asi dva kilometry za vesnicí končila a pokračovala gruntovka až do další vesnice. Na asfaltce hned za vesnicí byla ale umístěna čtyřicítka a hned o kus dál měřili rychlost. Chytli jsme se ještě dvakrát, ale podařilo se nám vykroutit se z toho. Jako zaklínadlo zněla věta, že jedeme až ze Suojarvi, to bylo zřejmě i na místní policajty silné kafe.
Následující den dojíždíme do Petrohradu, díváme se na Auroru a vyrážíme na hranice s Estonskem a pak po pobřeží až do Kaliningradu a přes Polsko domů.
Na celou cestu jsme potřebovali 14 dní a najeli jsme 5700 km. Motorky i my sami jsme dostali docela zabrat, ale pochopili jsme, proč se tolik cestovatelů stále do Ruska vrací.