Rousino
vydáno 19. 7. 2012
---------------------
foto: Rousino
S pávy až na nejsevernější konec Evropy. Výzva, které se odolat nedá!
S kamarády jsme si usmysleli, že se vypravíme až na konec světa a zpět. Koncem světa máme na mysli nejsevernější výběžek evropského kontinentu. Dojet tam i zpět v sedlech modrého ďábla, sněžné královny a cikánky, neboli našich Jaw 250 typu 353 z roku 1957 se zapřaženými pávy je prostě výzva, které se nedá odolat.

S pávama až na konec Evropy

Thumbnail image for http://www.motocyklovenoviny.cz/Controls/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2008_22.jpg
Vyrážíme směr Teplice a cestou aplikujeme xeramic proti zadření motoru, což má za následek chvilkový bílý dým. Když se plazíme k Velemínu, tak to vypadá, že za sebou táhneme dýmovnice. Stařičká hundrtka si za náma zapíná mlhovky, aby vůbec viděla na cestu. Dojíždíme do Oseka a děláme rozlučku s kamarády, naposled dobré pivo, jídlo atd.
Vyrážíme brzy ráno, po lehké snídani nás čeká těžký kopec na Cínovec. Čáru přejíždíme v sedm hodin a jedeme směr Dráždany, Meissen, Luckau. Při tankování se daří Unkasovi zahodit Jawku na zem, když promíchává benzín. Cestou do Berlína si střiháme menší odpočinek v lese. Při dobytí Berlína schytáváme červenou vlnu na všech semaforech. Unkas má štěstí, že nenarážíme na žádný „cajti“, jinak by to po zaplacení všech pokut mohl jen dostrkat domu. Je vedro, ale spojky drží a Škoďák zvládá navigaci na jedničku. Po půlnoci dorážíme do Bergenu, ale nedá se nikde spát. Do přístavu zbývá 45 km, takže roubíky do úst, zapěstí na doraz a jedeme vstříc vodě a větru.
Ve tři ráno se naloďujeme v Sassnitzu a jsme hotoví, 580 km v kuse. Za trajekt cálujeme 50 eur a dáváme si na cestu pivo, 0,4 l bez pěny do plastu za 3,20 eur.
V sedm ráno připlouváme do Švédska. Jsme v Trelleborgu. Vyloďujeme se a po 20 km jízdy rozbalujeme spaní u silnice. Je vedro a kvůli cvrkotu na silnici se nedá spát, tak unavení a nevyspalí vyrážíme dál. Potřebujeme tankovat, ha pumpa, sakra automat. Bere jen 20, 100, 500 a nevrací. Rozměňujeme od místních motorkářů a po chvíli máme tohle tankování v malíku. Po 100 km jízdy nalézáme pěknou soukromou louku, vybalujeme a padáme do spacáků.

Zkušeným štěstí přeje
První kilometry nového dne jsou po dálnici, silnice dobrá, směr špatný a nejbližší sjezd 20 km daleko. Trochu si zajíždíme, ale zanedlouho jsme v Göteborgu, kde vjíždíme do husté odpolední špičky. Ve čtyřproudém tunelu v levém pruhu je spoustu oleje. Teď máme dokonale promazané i podvozky a štěstí, že jsme nelehli. S taneční vložkou opouštíme tunel a nacházíme místo na spaní u jakéhosi jezírka, kde rybaříme bez povolení a také bez úlovku.
Vydatný déšť nám znepříjemňuje cestu a po 20 km dochází mně i Škoďákovi benál. Přichází tak řada na zásoby v kanystrech. Při překonávání hranice do Norska Škoďákova Jawka ztrácí výkon. Nezbývá mu než se pustit do výměny kladívek. Po lehkém servisním zásahu pokračujeme na Trondheim. Jede se nádherně, zvládáme 150 km na jeden zátah skoro pořád na čtyřku. Po průjezdu krásnými horskými průsmyky vjíždíme do městečka, kde je most se železným roštem – pěkná polízanice, jen díky zkušenostem a velkému štěstí z nás nikdo nelehá.

Na větrné cestě
Po zaslouženém celodopoledním odpočinku vyrážíme ze všeho nejdřív hledat pumpu, poněvadž zase jedeme na výpary. Cestou opravujeme držák rezervy, který se uvolnil po motokrosové vložce. Nad hlavou nám praží slunce, ale vítr je jak na Milešovce. Shazuje mi půllitrovou pixlu s olejem a rázem je na pumpě ekologická katastrofa. V Trondheimu na nás čekají super tunely a motorkáři za ně neplatí. Vítr do nás ale šije pořád a přicházím o suchary, což mě trošičku vytáčí. Kupujeme chleba a u kasy zjišťujeme, že včerejší je za 4 Nok. Unkas si koupil čerstvý za 18,5 Nok, tak chytá trochu nerva. Párky nás stojí 10 Nok.
Místo na spaní nacházíme u jezera, voda přes noc naštěstí nestoupla.V Grongu dotankováváme stroje a kanystry a dáváme si půllitrové kafe za 20 Nok. Na hranici severního Norska potkáváme Čechy a pak na nás čekají nádherné zatáčky pěkně z kopce. Trocha jsme našim poníkům popustili uzdy. U pumpy zjišťuji, že mám tři prasklé niply drátů u zadního kola, ale vše se dá dát dokupy. Frčíme dál a kocháme se přírodou, krásné hory, jezera, vodopády, sluníčko, tunely, dobrý silnice a v zatáčce paleťák, co ztratil kamion. Unkasovi přestává svítit stroj, a tak zastavujeme u kiosku. Celá závada je proklepaný kabel u baterky. Dál máme namířeno skrz Moiranu a nacházíme krásné místo s molem a výhledem na zasněžené hory. Rozbalujeme stany, ale nemůžeme usnout, tak to řešíme panáčkem francovky, darované na cestu od kamarádů ze Svěradic. Je noc a 35 °C.

Za polárním kruhem
Dnes odpočíváme, děláme údržbu strojů a taky svou. Koupeme se v moři, jedeme do Moirany za kulturou a mimo jiné dopřáváme našim holkám koupel v myčce. Nakupujeme chleba tentokrát již zkušeně, včerejší. Blbej regál, u kasy jdeme do kolen, je za 27 Nok. Než jsme se vrátili, přišel příliv, ale naštěstí se voda zastavila metr před stany. Večerní posezení na molu s pivkem a západ slunce je pro nás závěrem dnešního pohodového dne.
Druhý den ráno už tak pěkně není, hnusně fouká a občas prší. V deset hodin dobýváme polární kruh, klepeme kosu a dovádíme v červenci na sněhu. Naše babičky i my jsme větší atrakcí pro turisty než celý polární kruh. Razíme dál, jak v pohádce devatero hor, řek, mostů a devadesát tunelů. Už je hezky a najednou končí silnice, před námi je trajekt za 50 Nok. Podle fjordů jedeme dál a stavíme až před půlnocí. Je stále světlo a za sebou máme dnes poctivých 555 km.
Škoďák se ráno budí a nemá klíč od zapalování. Nezbývá mu než ovládat spínačku nožem. Je krásně, objíždíme fjordy a jedeme po E6, která ale záhy končí na skalách. Prodíráme se mezi bagry a různými stavebními stroji. Cesta jak na Šestidenní a čas utíká. V jedenáct večer máme najeto už 370 km, je 10 °C a nocleh si nacházíme v rybářském kempu.
V poledne přijíždíme do Alty. Ospalé městečko se probouzí naším příjezdem. Fota a rozhovor s novináři, shluk lidí kolem našich strojů, dokonce nás fotí do norských novin a pozvánku do rádia raději odmítáme kvůli naší angličtině. Stavíme na parkovišti u Laponců, kteří prodávají suvenýry. Unkas po usmlouvání ceny kupuje sobí kůži a Škoďák liščí ohon. Já vytvářím mega rouru z kůže a připevňuji ji s Unkasem na páva. Domorodci se u toho vysloveně baví. Škoďák upevňuje ocas na spínačku, takže mu při jízdě krásně stojí a my si můžeme utrhnout držky. Večer norské párky, doutníky od Medvěda, hafo komárů a teplota se drží na 11 °C.

Na konci Evropy
Ráno je jak jinak než hnus. Vítr, déšť a v tunelech zima jak v morně. Z kopců jedeme za tři a mává to s námi jak blázen. Poslední tunel, co vede pod mořem cca osm km, je placený a stojí nás 70 Nok. Vítr i mlha zesilují, serpentiny jsou bez svodidel a je vidět na hranu útesu, fujtajxl. Prokousáváme se mlhou a dostáváme se do cíle. Na bráně chtějí další škváru, 195 Nok nebo 30 eur. Ve vestibulu na nás křičí turista Bike, bike! Rozumíme a rychle běžíme ven. Naše holky leží na boku jak mršiny. Podělanej vichr, přicházím o štít. Jak to vypadá na Nordkappu, zjištujeme v kině, my totiž nic kromě mlhy jak mlíko neviděli. Prší, prší, vítr fouká a my nabíráme směr Finsko. Tankujeme za poslední drobné a dnešních 360 km nebylo jiných než kterýkoliv den předtím.
Dostáváme se na hranici v Karigasniemi a jedeme na Pokku. Celých 100 km prázdná a rovná silnice. Stavíme jen kvůli sobům a když usínáme za řídítky vlivem „dobrého oběda“, přijíždíme do Pokky. Na mapě městečko, ve skutečnosti ale jen dva baráky a pumpa s 98, naftou a restauračka. Kecáme s pumpařem, říká, že v zimě je tu jeden a půl metru sněhu a v roce 1999 tu měli dokonce –51,5 °C, brrr. Jedeme se podívat po okolí a zjišťujeme, že místo silnic tu jsou jen lesní cesty. Vracíme se a dáváme si lahváče za 4 eura. Po několikadenní abstinenci s námi místní silné pivo pěkně cloumá. Je pod mrakem, bez větru a deště, hafo komárů a na tachometrech zase o 320 km víc. Teplota se drží na 17 °C.
Jedeme po udusané hlíně, což je tu místní okreska. Cca 70 km nám cestu křižují spousty sobů, jinak ani živáčka, prostě divočina, jak má být. Přijíždíme za hustého deště do Rovaniemi, kde sídlí Santa Claus, ale není doma. Počasí je pořád hrozné, tak ani nemá cenu někde rozbalovat stany. Jedeme dál, silnice je jen rovná, nudná a déšť nás bičuje do očí. Před půlnocí se dostáváme na finsko-švédskou hranici v Torinu, kde tankujeme a v hustém dešti pokračujeme asi 100 km po E4, kde sjíždíme do lesa. V zimě a zcela promáčení uleháme, dnes jsme ujeli 492 km.

Odpočinek, záhul a zpátky doma
Opět máme na programu odpočinek a údržbu strojů. Další den vyrážíme brzy ráno po nudné E4, ale kilometry nám lépe ubíhají díky lepšímu počasí. V poledne to Škoďák nevydrží a po stále se zvedajícím volnoběhu hledá příčinu, je to nekvalitní gufero na klice. Při opravě kecáme s Polákem na BMW, pak pokračujeme po stereotypní E4 do Ullangeru a na konci dne máme dalších 492 km.
Ráno je to jak na Samotě u lesa, chčije a chčije, silnice stále nudná a rovná. Během nudné cesty ožívá na chvilku Škoďák, to když ho na jednom kruháči málem sestřelil Ital s karavanem. Dorážíme do Homaldu s dalšími 383 km.
Konečně dnes projíždíme nějaké zatáčky a je na co koukat. Děláme další kulturní vložku, tentokráte je to prohlídka nádherného městečka Askersund, kde je přístav, lodě, obchůdky. Po kafi razíme dál. Čumendo po okolí a nacházíme krásné místečko u jezera, rybaříme, ale opět bez výsledku. Ujeto 315 km.
Ráno najíždíme na dálnici, fouká hnusný vítr. Dálniční nuda, máme toho plný brejle, jídlo dochází, dva dny už jsme jen na čínských polívkách a dochází i energie. U Sevaly odpočíváme, dál jedeme do Trelleborgu. Trajekt jede až ve 22:15, tak hledáme nějakou knajpu. Žádné tu ale nejsou, dědci sedí jen před cukrárnou se zmrzlinou. Dáváme si pivo u benzínky a když se vracíme ke strojům, potkáváme krajany s karavany z Brna a Trutnova. Za odvahu nám dávají Gambrinus a chleba s paštikou. Vzpomínáme na domov a těšíme se na živé pivo. Na lodi hrajeme karty, popíjíme pivo a pospáváme. Jsme už vyřízení, po vylodění jedeme 100 km a uleháme na parkovišti vedle svých mašin.
Ráno dostáváme snídani od našich kamarádů z karavanu, díky. Zuby si čistíme slivovicí a vyrážíme na další stovky kilometrů. Z Německa přejíždíme do Polska. Až v Görlitzu mají celníci problémy kvůli našim nožům a poprvé za celou cestu ukazujeme i pasy. Polsko je návratem do reality, silnice samá díra, děsné vedro, Jawy se nechladí a Poláci jezdí jak prasata. Jsme v Harrachově a jedeme do Čisté ke kamarádovi do penzionu. Konečně doma, naše pivo, jídlo s knedlíkem a ráno kocour jak svině...
Celkem jsme zdolali na Jawách 7255 km plus cestu do Prahy. A Škoďák si hned po tom střihnul ještě Slovensko s kamarádama ze Svěradic.



Další články z archivu

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Nepřehlédni na MotoLife

  • Motorbike 5/2020
  • Bridgestone rozšiřuje portfolio o čtyři nové pneumatiky s vynikající adhezí a ovladatelností
  • Motorbike 4/2020
  • Jak na baterie po zimě
  • Sdílené elektrické skútry BeRider brzy odstartují i v Brně

Vítej na MotoLife❗️

Podílej se na tvorbě nového sociálního motorkářského webu!

Podmínkou je pouze respektování pravidel tohoto webu.

Začít můžeš už teď »
  1. Založ si jednoduše svůj osobní profil.
  2. Pochlub se na profilu svýma motorkama, přidej fotky z cest.
  3. Přidávej motorkářské příspěvky nebo odkazy na zajímavé motorkářské články.
  4. Publikuj články, názory, blogy, fotky....
  5. Vytvoř si prezentační stránku a ukaž motorkářům co děláš.
  6. Poraď vývojářům MotoLife jak web zlepšit.

Piš na nebo využij chat na stránce MotoLife.

Aktuálně na MotoLife

Příspěvky motorkářů

Jaroslav Šíma
včera v 0:42
     0   0
Moje první velká zkouška motocyklu Indian Challenger.         www.youtube.com/watch
Motocyklová asociace ČR
včera ve 23:59
     0   0
Dělá ostudu a špatné jméno motorkářům...
Bikes.cz
před 3 dny ve 12:13
     0   0
Adam Peschel překonal svůj rekord
Všechny příspěvky ...