S ČZ do Kazachstánu

To nejdřív napřesrok. V hlavě mám již dlouho připravené dvě cesty. Jedna je do Dakaru. A ta druhá, plánovaná již před cestou do Vladivostoku v roce 2007, na Kavkaz a do Střední Asie. Gruzie, Azerbajdžán a Kazachstán jistě stojí zato, a navíc si procvičím ruštinu, kterou se teď učím na vysoké.

Příprava motorky (ČZ) se nepodcenila, ostatně jako nikdy. Před cestou jsem po ČR najezdil pres 2000 km, věděl jsem tedy, co je potřeba vychytat. Motor se zdál zcela v pořádku. V Americe s ním, mimo kolečka u startovacího segmentu, nebyl jediný problém, ani jednou jsem nesundával hlavu. Preventivně jsme vyměnili lamely, primární řetěz a náhon tachometru. Kompletní výměny se dočkaly přední teleskopy. Nikdy nefungovaly, už když jsme jeli do Afriky, tak místo tlumení vydávaly tupé rány, jak mlátil kov na kov. U zadních tlumičů se měnila jedna pístnice a silentbloky. Rutinou už se stala každoročně výměna prasklé nádrže. Zrovna se zavařil i přední blatník a podsedlový plech. Poslední větší věcí byla řetězová sada a ložiska v kolech.

Stále odsouvaný odjezd přichází 8. srpna 2010 večer. Nastříkaná nádrž se ještě skoro lepí na kalhoty, ale já jsem rád, že už můžu jet. Než se rozloučím s příbuzenstvem, je deset večer. První noc spím dle plánu v prostoru bývalé celnice na slovenských hranicích u D2. Zima mi nedovolí pořádně usnout, a tak můžu vyrazit za svítání dál. Motorka bere příjemných 4,8 litru na 100 km. V Maďarsku míjím s nostalgií místa, kde jsem nechával na cestě do Iránu vychladnout zadřený motor.

Za Budapeští mi motor začíná vynechávat. Navíc mi ulétl z hřídele náboj spojkového koše, uvolnila se na něm matice. Je to krušný den. Více než sedm hodin spravuji, měním různé věci i na elektroinstalaci a kolem karbecu. Potom, co v závěru vyhodím filtr benzinu, je to o hodně lepší, motor vynechává jen občas a při rychlosti nad 90 km/h, takže mohu jet dál. Ve městě Szeged potkávám Němce, který jede do Rumunska. Za karavanem táhne vlek s dvěma motorkama. Jedu s ním do Temesvaru, kde spíme v místním kempu. Ještě v Maďarsku se mi opět uvolnil náboj spojky. Je ale noc a jedeme po frekventované silnici, není kde zastavit. Navíc nemám, jak bych dal Němci znamení, aby zastavil. Jede přede mnou a v nastálé situaci ho předjet nemůžu. Dojedeme až na hranice. Tam Čezetu nakládáme na vlek a já sedlám jejich čtyřdobý jednoválec s objemem 525 cm3. Říkám si čím to, že to jede lépe než Čezeta, asi je to tím, že nemám bagáž. Před Temesvarem jedeme stovkou po rovné úzké silnici s pěkným asfaltem. Je obrostlá hustým vysokým křovím, takže ze silnice není vidět. Zleva najednou těsně před karavan vyskočila kuna! Němec úhybným manévrem jen tak tak zabránil srážce a já měl za ním co dělat, abych neskončil v karavanu.

Na jihu Rumunska je moje první zastávka v Českém Banatu. Do oblasti u města Moldova Noua přišli před více než 180 lety za prací Češi, kteří zde založili několik vesnic. Jedu se podívat do Gerniku, leží hned vedle Rovenska. Do vesnice vede brutální kamenitá cesta do kopce cca 20 km. V Gerniku je hodně turistů, Banát je docela populární. Spím zdarma u jednech místních. Ve vesnici je více aut s českou RZ než s rumunskou. Jednak jsou to auta turistů, druhak auta těch, kteří odešli do Čech zpět a nyní se sem občas vracejí. Drtivá většina mladých odešla za prací do míst, odkud jejich pradědové odešli. Nejvíce jich pracuje v gumárně Mitas. V Gerniku pracuje ve škole český učitel češtiny a další připomínkou z Čech je hasičský trambus. Další vesnicí, kterou navštívím, je Eidenthal, 50 km dál na cestě do Srbska. V Gerniku mi řekli, ze bych tam mohl sehnat díly na mou ČZ. Zpočátku to vypadá bledě, ve vesnici jsou maximálně ruští IZi. Až v jedné kůlně je rozebraná ČZ 175/450! Koupil jsem všechny díly, co jsem potřeboval nebo mohl potřebovat, a pokračoval dále. Velmi zajímavé bylo setkání s válečným veteránem, kapitánem Ferdinandem Havlíčkem, jenž velel dvanácti tankům Cromwel Československé samostatné obrněné brigády na západní frontě. Dunaj přejíždím přes slavnou přehradu Železná vrata, přes Srbsko do Bulharska, kterým jenom projíždím, abych se dostal co nejrychleji na hranice s Tureckem.