Marek Klásek alias Mařena
vydáno 16. 2. 2012
---------------------
foto: autor, Honza Chrž
Na motorce po Mongolsku
Říkají mi Mařena. Po návratu z Maroka v listopadu 2003 jsem si dal další cíl: navštívit Mongolsko. Důležité bylo sehnat někoho, kdo pojede se mnou. Naštěstí Honza Chrž z Rokycan a já máme stejné kámoše a ti nás dali dohromady. Poprvé jsme se sešli na podzim 2004 a v únoru 2005 bylo rozhodnuto. Jedeme!

Reportáž psaná na motorce

Thumbnail image for http://www.motocyklovenoviny.cz/Controls/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2006_13.jpg
Ruská a mongolská víza pomohla zařídit agentura Moravia-Contakt, za což jí děkujeme. Dík patří také firmě ČZ Strakonice za řetěz na XT, vydržel celou cestu. Den D byl stanoven na 18. června 2005. Nejprve očkování, pojištění, náhradní díly, kompletní příprava motorek. Pro Honzu to byla první motojízda v životě. Odvaz, na to, že je mu pětačtyřicet. Honza si pořídil Moto Guzzi NTX 750, r.v. 94, já jsem zvolil už z Maroka osvědčenou Yamahu XT 600, r.v. 87. Trasa, na kterou jsme se vydali, začíná v Soběšicích, a pokračuuje přes Rokycany a Prahu. A tady začíná reportáž psaná na motorce, jak jsem ji zaznamenal ve svém deníku.

Problémy v Rusku
Z Prahy hajdy přes Náchod do Polska. Spánek u Waršavy. Před námi bylo nejméně sedm států a zhruba 20 000 kilometrů, tedy hrubým odhadem. Občas si někde zajedeš nebo zabloudíš. Po Polsku následuje Litva, Lotyšsko, Rusko a první problémy. Honza ukazuje, že umí rusky, a tak na hranici Buračky proberou celou jeho motorku a nechávají vyložit i kufry. Já nemluvím, nechají mě být. Při odjezdu se Honza nechá vyhecovat a předvádí jízdu na zadním kole. Výsledek – leží i s motorkou. Odnáší to naštěstí jen pixla s olejem a přední blinkr. Spíme v ruském vnitrozemí se stovkami komárů.
Máme za sebou zhruba 1700 km a před námi Moskva. Tankování u Jukosu (ruský naftařský gigant), ale Chodorovskij čerpadlo neobsluhuje, má asi jiné starosti (vazbu). Hledáme Rudé náměstí, fotíme se na jeho okraji, Mauzoleum je uzavřené, ulice ucpané a prší, mažeme tedy z centra pryč. Už je tma a protože stále prší, spíme v autobusové zastávce u Akademie BBC.
Déšť neustává ani druhý den, jedeme v něm téměř 600 km. Z NTX upadl výfuk, jen vytočený šroub, takže oukej. Před Samarou nacházíme krásný březový háječek ke spánku. O den později přijíždíme na Ural. NTX znovu upadnul výfuk, tentokrát i s držákem. Při bližší prohlídce zjišťujem prasklý podsedlový rám. Svařujeme ho ve městě Satka, v místním autoservisu.

Hošťálkova stopa
Hranicí Evropa – Asie projíždíme 25. června. Až sem najeto 4139 km. Za Čeljabinskem potkáváme český kamion, řidič nám radí, kudy objet Kazachstán. V Išimu si dopřáváme spánek v hotelu, boršč a kuře. Policie nám hlídá přes noc motorky. V Tjukalinsku se dozvídáme, že před pár dny tu Hošťálek opravoval něco na sajdě a potkáváme Němku z Bochumi, která jede 8000 km na Bajkal – ale na kole! Dost dobrý, ale nic pro mne.
Z Novosibirska už jedeme jihozápadním směrem přes Altaj. V Barnaulu tankujeme, pumpař Aleg zná Jágra a trošku s Honzou popíjejí, takže zůstáváme na noc. Ráno se loučíme s Alegem a jeho bratry. Asi 50 km před hranicí s Mongolskem u městečka Koš Agač odchází na NTX ložisko zadního kola. S jeho sehnáním (naštěstí pasuje z Uralu) a výměnou nám pomáhá jedna místní rodina. Přijímáme od nich i pozvání na jídlo a nocleh. Ukazují nám válečné medaile (i za osvobození Prahy) a ikonu starou 400 let, dědí ji již mnoho generací. V zimě zde měli -52 stupňů.
Ráno jedem k hranici. Ruští celníci jsou na obědě, takže čekáme. Nevíme, jestli nás pustí, ale dobře to dopadlo. Na mongolské celnici taky. Vesničané hned za hranicí okukují motorky a na všechno sahají. Přichází také ruský řidič náklaďáku a říká: „V Rusku jsou silnice špatný, v Mongolsku ale nejsou žádný. Když nebudete vědět, držte se elektrických sloupů, ty vždycky vedou do města.“ Myslíme si svý. Přehání...

Ukazatelům nevěřte
Je 29. června a máme najeto 6860 km. Jsme v Mongolsku. Odjíždíme do vnitrozemí. Křižovatka, několik cest, žádný ukazatel. Asfalt mizí. Už si svý nemyslíme. Záchrana – sloupy elektrického vedení. Po 80 km jsme skutečně našli město a dokonce Olgij. Sem jsme chtěli. Měníme oleje v motorkách a taky dolary za tygríky. Stoupáme do hor a spíme ve výšce asi 2500 m.n.m. pod zasněženými vrcholy.
O den později narážíme na trochu asfaltu před městem Hovd, ten se ale po chvíli mění na kamení a zase hnusnou cestu. Všude se volně pasou velbloudi, ovce, kozy a jaci. Před městem Altaj dochází Honzovi kvůli špatnému údaji na ukazateli benzín. Mongolové z okolo jedoucího auta nám dávají čtyři litry benzínu a pro jistotu i pitnou vodu. Zadarmo! Dojíždíme do malé vsi, kde je jen ruční benzínová pumpa (benzín tu mívá tak maximálně 80 oktanů), a pokračujeme dál směr město Altaj. Tam fotíme Jawu 350 plně obsazenou mongolskou rodinou. V těžkém terénu Honza padá do louže, znovu lepíme blinkr. Na XT upadly oba držáky nádrže, stahujem ji lepenkou.

Památky buddhismu
Je 4. července. Odvážíme si suvenýr z pouště Gobi – petku plnou písku. O kus dál nás zastavuje rozvodněná řeka. Na břehu je spousta jurt a jeden Mongol hovořící rusky. Ten říká, že voda opadne za čtyři až pět dní. Musíme počkat. Zve nás do své jurty na čaj. Jede po mně jedna z místních holek, ale nerozumíme si ani slovo, takže dobrou noc. Ráno kontrolujeme vodu, neubylo vůbec nic. Nakonec přejíždíme na přívěsu náklaďáku a vzhůru do Bajanhongru. Tam obědváme skopový karboš s rýží a rozinkový čaj.
Druhý den vyrážíme směr Arvajheer. Dojíždí nás Mongol na Iži, chce závodit, tak mu to nandám, ale pak musím čekat na Honzu. Po čase zase spíme v hotelu a dáváme si sprchu. Boží pocit! Zjišťujeme časový posun 7 hodin.
Ráno pomáhám staříkovi měnit kolo na Jawce. Prsty už ho moc neposlouchají. Zastavujeme u buddhistického chrámu Shank Monastery, po 30 km narážíme i na největší buddhistický komplex Erdene Zuu Monastery. Ceny suvenýrů už tu mají rovnou v dolarech. Navštěvujeme muzeum historie a tradic ve městě Tsetserleg. Druhý den nás cesta vede zpět do Erdene Zuu. Na parkovišti potkáváme tři Kanaďany, kteří byli jezdit na severu na koních. Ptáme se, co komáři. Prý pohoda, ve srovnání s jejich domovinou. No nazdar, těžko si představit, že jich někde je víc než v Mongolsku.

V hlavním městě
Míříme do Ulaanbaataru po nudné asfaltce. Po cestě potkáváme taky Tatru 148. V hlavním městě se musíme nejdřív zorientovat, třeba červenou na semaforu nikdo nerespektuje, pro ně je to jen barva! Horko, zmatek, chaos. Kanály nemají poklopy, jeden z nich jsem chytil, ale dobrý. Jezdí zde autobusy Karosa a na náměstí je restaurace Budvar. Stíháme mongolský státní svátek Naadam. Každý den koňské závody, děti od pěti do deseti let jedou 56 km na koních – nepředstavitelné! Půjčuji XT policajtovi, za to mě pouští do zakázané závodní zóny.
Další den se seznamujeme se sousedem Mongolem a nápojem ajgar. Něco jako kumys – kobylí kyselé zkvašené mléko. Hnus, ale musel jsem to pít, abych neurazil. Málem jsem se poblil. Kvůli slavnosti uzavřeli silnici a pouští jen jedním směrem, takže čekáme, až budeme moci vyrazit zpátky. Míříme do Ruska na Bajkal. Ještě v Sijhbaataru sháníme emblém MGL. Majitelka jednoho krámku nás zve na čaj a pomáhá shánět emblém, ale marně. Má tři dcery, ta nejstarší po mně asi jede, takže dáváme odjezd. Mongolská celnice – formulář za patnáct rublů k ničemu. Potkáváme Japonce na Dominátoru, jede přes Rusko do Evropy. Na stole u celníka vidíme vizitku Hošťálka z Českých Budějovic. Po Mongolsku jsme najeli celkem 2772 km, z toho 2100 off-road!

S Rusy nepijte
Hned za hranicí mluvíme s dvěma Amíky na Suzuki DR400. Jedou z Japonska přes Vladivostok, Mongolsko, Rusko do Česka. Jsme u Bajkalu. Krásné ráno, tak zůstáváme a odpočíváme celý den. Ráno pokračujeme dál podél Bajkalu, je úžasně velikej. Bereme benzín asi 160 km za Irkutskem a fotíme se s krásnou prodavačkou Světlanou. Další den spíme za městem u letecké základny, vidíme křídla Migů s rudými hvězdami.
V Krasnojarsku zapadá Honza v rozbité a zatopené ulici, přitom oddělává zadní pneu. Přezouváme ji ve městě Ačinsk. U pneuservisu fotíme Jawu 350/634 v úpravě street. Majitel říká, že jich tu je tak dvacet, třicet kusů. Uhýbáme před bouří, ale stejně nás dostihla, takže sháníme nocleh. Nakonec spíme v zemědělském stavení. Ráno déšť pokračuje. Bloudíme a zajíždíme si 200 km.
I v Novosibirsku prší. V hustém dešti předjíždím kamion, nic nevidím a v polovině to instinktivně vzdávám. Po zařazení profrčelo v protisměru auto. Uff, měl jsem kliku. Spíme zase s komáry. Druhý den potkáváme znovu tu Němku z Bochumi, co jede na Bajkal na kole. Dva týdny odpočívala v Omsku, takže ujela jen 600 km.
Išim – stanoviště policie (milice), už jsme tu byli. Poznávají nás náčelníci a je to v hajzlu – pivo, vodka, musíme pít na družbu! V noci strašně trpím, ten chlast mi fakt nesvědčí. Ráno je mi moc zle, Rusům nic není. U jednoho kruháče nás dusí policajt, evidentně chce úplatek. Zachraňuje nás babča, co jsme u ní předtím popili čaj s pirožkem. Jedem tankovat, policajt nás mezitím předjede a snaží se nás zastavit znovu. Ujíždíme, 50 km na plný plyn. Večer zase komáři...

Úplatky, úplatky...
Druhý den normálka. Spíme před městem Ufa na vršku u větrných elektráren. Toto je snad jediné místo v Rusku, kde nebyli komáři. Pak směr Samara. Na padesátce jedu 82 km/h, policajti mě zastavují, ale já je ukecám. Všímám si vadné matky řetězového kolečka na výstupu z motoru na XT. Stavíme u místního kutila, ten hledá jinou, ale nakonec matku jen důlčikujem.
V Toljati nás kontrolují. Nemáme prý ruskou registraci a platíme každý 50 doláčů. Potkáváme Vladimíra a Bohdana, slibují, že zařídí výrobu poškozené matky a zvou nás do kempu u Volhy. Přijíždí také Saša. On a Vladimír mají poháry za nejvzdálenější účastníky Elefantentreffen a jezdí na Hondách Africa Twin. Jinak ale zjišťuji, že rusky úplatek se řekne vzjatka – důležitá informace. Zůstáváme celý den, montujeme matici, vyměňujeme adresy. Za pohoštění a matku nechtějí nic.
Ráno směr Volgograd, město – hrdina. Mamajev Kurgan, obrovský monument s věčným ohněm. Ještě větší je však horko. Projíždíme Krasnodarskou oblastí, potřebujeme na Krym přes moře. Byli jsme varováni před místní policií. Už nás mají, ale dobrý. Další stanoviště už je špatný, chtějí sto doláčů za každého. Trvám na stvrzence a je to za šedesát. Prostě ruský úplatek – vzjatka! Spíme před Port Kavkaz, tam už je trajekt na Ukrajinu. Formality trvají tři hodiny. Loď ujíždí, takže čekáme další tři hodiny na novou a za patnáct minut jsme pak na Ukrajině.

Domů je to kousek
Máme 27. července. Spíme na tábořišti třicet metrů od moře a o půlnoci nás vzbudí táborník z Běloruska. Nabízí nám ochutnat šašlik z „rapana“. Mám divné tušení. Ptám se: „Co to je?“ „Takaja ropuška.“ Mám po chuti. Dopoledne se koupeme v moři, pláže jsou plné lidí. Odjíždíme až odpoledne, počasí je super. Roviny, kopce, zatáčky, užívám si. Honzovi to do zatáček moc nejde. Spíme ve městě Jalta a ráno hledáme Livadijskij dvorec. Tady přebývali příslušníci carské rodiny. Pěkné a honosné. Navštěvujeme ruiny tatarského osídlení Mangup Cale. Pomníky, náhrobky, opevnění, velký kopec – focení a pocení. Pak Sevastopol, kde se necháváme zlákat na projížďku člunem po přístavu, fotíme válečné lodě a ven z krymského vedra. Druhý den potkáváme dva české kamiony a osobák. Domů už není daleko.
A je srpen. Rumunsko nás vítá úzkými rozbitými silnicemi a spoustou koňských povozů. Ale je tu hodně zatáček, a to mne baví. NTX moc nejede, měníme svíčky, CDI a indukční cívku. Není to úplně ono, ale jede to. Frčíme na Budapešť. Při obědě kecáme s Italem na Varaderu. Říká, že v rumunských Karpatech mu 30 metrů před motorkou přeběhl medvěd – hustý! Hranice Slovenska přejíždíme v Komárně a u Trenčína vjíždíme do pořádnýho lijáku. Do Čech je to už jen pětadvacet kilometrů. Prší, ale nám je to fuk! Dojíždíme na hranice a konečně stojíme zas na české zemi.

Po dvaceti tisících
Třetího srpna. Povinné foto a už je tu Valašské Meziříčí, kde spíme u kámoše Vlasty. České jídlo je fakt super. Je ráno, prší, ale jedeme domů. Přes Brno do Prahy a Rokycan. Krátce se zdržuju u Honzy, ale pak už do Soběšic. Je fajn bejt zase doma. Jídlo, horká vana, sex, spaní ve vlastní posteli. A to je vše. Finito!
Celkem jsme ujeli za 48 dní 20 260 km a projeli devět států. Města a obce raději nepočítáme. Potkali jsme spoustu lidí a lidiček, ale to by bylo na román. Takže konec? Uvidíme, třeba zas někdy...


Další články z archivu

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Nepřehlédni na MotoLife

  • Motorbike 5/2020
  • Bridgestone rozšiřuje portfolio o čtyři nové pneumatiky s vynikající adhezí a ovladatelností
  • Motorbike 4/2020
  • Jak na baterie po zimě
  • Sdílené elektrické skútry BeRider brzy odstartují i v Brně

Vítej na MotoLife❗️

Podílej se na tvorbě nového sociálního motorkářského webu!

Podmínkou je pouze respektování pravidel tohoto webu.

Začít můžeš už teď »
  1. Založ si jednoduše svůj osobní profil.
  2. Pochlub se na profilu svýma motorkama, přidej fotky z cest.
  3. Přidávej motorkářské příspěvky nebo odkazy na zajímavé motorkářské články.
  4. Publikuj články, názory, blogy, fotky....
  5. Vytvoř si prezentační stránku a ukaž motorkářům co děláš.
  6. Poraď vývojářům MotoLife jak web zlepšit.

Piš na nebo využij chat na stránce MotoLife.

Aktuálně na MotoLife

Příspěvky motorkářů

Jaroslav Šíma
včera v 0:42
     0   0
Moje první velká zkouška motocyklu Indian Challenger.         www.youtube.com/watch
Motocyklová asociace ČR
včera ve 23:59
     0   0
Dělá ostudu a špatné jméno motorkářům...
Bikes.cz
před 3 dny ve 12:13
     0   0
Adam Peschel překonal svůj rekord
Všechny příspěvky ...