Jako přechod do Rakouska jsme si vybrali Dolní Dvořiště, kde taky kupujeme dálniční známku za 4 € a s veselou myslí pokračujeme dál. Malý problém nastává, když Jirkovi praská hlavní pojistka, ale stroj se nám daří nouzově opravit a za neustálého deště hrkáme dál. Cestou se k nám přidá ještě česká dvojice na Road Kingu mířící na trajekt do Ancony a následně do Řecka. Nocleh najdeme v hotýlku v malém městečku Sv. Martin. Provlhlí, ale spokojeni v mezích možností kvitujeme topení v podlaze. Popijeme slivovici ze zásob a žehráme na rakouské pumpy, kde se krom natankování, uhašení žízně a hladu nedá nic jiného koupit. Žádná žárovka, gumicuk, pojistka, prostě nic.
S VTX do pole
Snídaně je formou švédského stolu a s noclehem nás to vyjde každého na 19,5 €. Před hotýlkem nás čekají zasněžené stroje. Nikdo se do sedla nežene. Jirkovi Suza opět trucuje, to asi i drát, co má místo pojistky, toho má dost. I pro tentokrát ale člověk vítězí nad technikou a jede se dál. Je děsná zima, sněží a my se ohřejeme jen při průjezdu nespočtem tunelů, co v Alpách jsou. V nich naše trojice motocyklů vždy viditelně zpomalí.
Krátce po poledni překračujeme v obci Tarvisio rakousko-italské hranice. Hodinu nato Jirkova motorka zastavuje nadobro. Smrad jak v navijárně od spečených káblů. Oteplilo se nejen proto, že Alpy máme za sebou. Z Čech jede kamarád s vlekem pro Jirku a já s dvojicí na H-D pokračuji dál. Ještě, že jsou ty výdobytky 20. století – mobilní telefony.
Další noc nás zastihla kousek od Benátek. 412 km za den, to je málo. Na druhý den kolem poledne se loučím i s harlejáky a dál valím už sám podél východního pobřeží Apeninského poloostrova. Noc v kempu v Thermoli mě přijde na 10,5 €. Společnost mi dělali jen dva němečtí důchodci se dvěma psíky, jinak byl kemp úplně prázdný.
Na druhý den ráno se probouzím v sedm, nebe konečně bez mráčků. Ode dneška se pojede nádherně. Abych toho štěstí ale zase neměl tolik najednou, podařilo se mi ve Foggii zakufrovat. Dojel jsem až do jakéhosi statku, kde se na mě vrhla smečka psů. Otáčím moto v oraništi a tahám za plyn. Honda VTX1300 není žádné mrštné enduro, ale ujet se mi nakonec přeci jen podařilo. Od Foggie je dálnice zdarma. Večer dojíždím do kempu Tropea, který leží na pomyslném nártu italské boty. Za dnešek 631 km.
Ve spleti uliček
Ráno vyrážím automaticky po kávě, občas zaslechnu cikády, ale borovice nevoní tak intenzivně jako v Řecku. Při výjezdu z kempu je má první starost najít pumpu a natankovat. To se také daří, platím plnou a vrácené drobné mince strkám do kapsy. Když už jsem na odjezdu, pumpař mě tahá za rukáv a podává ještě 5 €. Jsem to ale lajdák…
Dojíždím do přístavu Villa st. Giovanni. Lístek vyjde na 13 €, ale než se stačím nalodit, loď zahouká a couvá. Sakra, co včíl? Počkám. Auta za mnou troubí, ale já neznalý poměrů, nevím, co mám dělat. Jací jsou Italové mistři volantů a řidítek, netřeba zdůrazňovat. Historie to jen potvrdí, tak mě jedna těhotná řidička briskně objíždí a zahýbá za nějakou vysokou zeď. Tak se tedy rozpačitě sunu za ní. K mému velkému překvapení čeká za zdí další otevřený chřtán trajektu.
Nemám rád moře, houpání ani lodě, jsem rodilý pěšák, ale dvacet minut budu muset vydržet, ovšem za neustálého pochodování po palubě a hlubokého dýchání. Těsně před polednem se moje nohy, potažmo kola, konečně dotkly země v přístavu Mesina. A dnes je taky ten den, kdy mám sraz s kamarádem z Malty. Antické divadlo v Taormině je naše místo setkání.
Městečko Taormina, vybudované na pobřežních svazích východní Sicílie, není problém najít. Ten nastává až ve chvíli, kdy hledám zmíněné divadlo. Projíždím křížem krážem, ale bez úspěchu, až mě napadne vyjet na nejvyšší kopec. Jako Jeníček v pohádce o Ježibabě se rozhlížím po okolí. Ano, z výšky je divadlo vidět, ale jakmile zamířím dolů, opět se ztrácím ve spleti uliček. Vycucaným jižanským sluncem a opakovaným neúspěchem zastavuji na krásné vyhlídce a sekám několik snímků. Za chvíli přijíždí Cagiva s přerovskou značkou. Naháníme se tu v jednosměrkách už dobře hodinu. Nakonec se daří a můžeme projít město již společně, vyjedeme na Starou dámu – tak Siciliáni nazývají Etnu, lávová pole, asfaltová silnice přetržená jen tak mimoděk a posunuta o patnáct metrů vedle, jsou známky síly, kterou vulkán ukrývá. Přesto si na jeho úbočí někteří optimisté stále staví svoje domy. Naše společná cesta pak směřuje po pobřeží k jihu až do Syrakus. Divadlo je nevkusně zrekonstruované, ale funkční. Staré chybějící kamenné lavice byly nahrazeny dřevěnými, namodro natřenými prkny. No děs, ale jinak divadlo je posazeno do krásného místa.
Štěstí na lidi
Ráno kamarád balí a vrací se na Maltu, já pokračuji po jižním pobřeží přes Gelu, kde se vylodil za 2. světové války generál Patton, do Agrigenta. Jako většinu měst na Sicílii, i toto založili Řekové někdy okolo roku 600 př. n. l. Za řecké kolonizace se jmenovalo Acragas. Ubytovávám se na malém statku kousek za městem. Moje znalost italštiny je nulová, ale mám to štěstí, že jediný host je tu Holanďan, který kromě své mateřštiny ovládá i angličtinu a italštinu. Rázem je po nesnázích a veselo. Z chlapíka se vyklube fotograf a znalec bigbeatu. Po večeři o třech chodech se vzájemně pouštíme do vášnivé debaty o rockových dinosaurech a pan domácí dohlíží, aby nám sklenky nevyschly. Na terase, kde je nádherný výhled do údolí plného olivovníků, si dva cestovatelé ze severu předávají zkušenosti, zážitky a emoce. Ještě nesvítalo, když jsme za zpěvu písně Black Magic Woman vláli do svých pokojů.
Po krátkém spánku věřím, že víno bylo domácí a nešizené, protože krom hladu a žízně nemám jiný problém. Paní domácí upekla koláče a snídáme opět na terase. Holanďan se vrací domů, já pokračuji do Údolí chrámů na druhé straně města. Nevím, proč se to tak jmenuje, když chrámy jsou postaveny na kopci, snad se mi to povede vypátrat v příslušné literatuře. Je neděle ráno, lidí moc není, a veškeré okolí je tak bez rušivých elementů. Co mě však na chvíli zarazilo, byly dvě Mussoliniho busty vyrobené z lávy. Prodávají se ve stáncích různé velikosti jako u nás trpaslíci.
Šlamastyka na závěr
Mám najeto 3400 km a i když cesta se neměla ještě otočit k severu, okolnosti tomu velí. Další den tedy balím a přejedu Sicílii napříč směrem do Messiny. Trajekt tentokrát stojí 10 €, ale vnitřnosti pulzují úplně stejně intenzivně. Vracím se stejnou cestou, změna nastává kousek od města Polla, které je asi 120 km pod Neapolí. Je něco málo po deváté hodině a zadní guma je prázdná. Na dálnici při 140 km/h mě to krapet rozhodilo. Alibisticky plním pneu sprejem na defekty, ale tuším, že dušové pneu to nepomůže. Pak se zkouším domluvit přes oranžový stojan S.O.S. na dálnici s nějakým mechanikem, ale nechává mě na holičkách kvůli jazykové bariéře. Angličtina není náš společný jazyk a ani jeho staccato italských slov nepadá na úrodnou půdu. Zkouším stopovat – bez úspěchu. Usedám tedy na svodidlo a přemýšlím, jak z této šlamastyky ven. Po čtyřech hodinách u mě zastavují karabiniéři, a to jsou ti praví, na které tu čekám. Přes vysílačku volaj odtahovku a za 40 min je moto v servisu. I když se montáž a demontáž protáhne, v půl sedmé večer jsem schopný vyrazit a lehčí o 251 €. No mazec! Rychle počítám zbylé oběživo a kopnu do vrtule. 1723 km na jižní Moravu jsem ujel za 20 h 30 min. Totálně vyčerpaný jsem na chvíli zavřel oko na parkovišti u Vídně. V sedle opřen o lodní pytel na zadním sedle s nohama zaháknutýma za zrcátka.
Sicílie je krásná a divoká stejně jako její obyvatelé. Za pár dní jsem najel 6251 km. Zaskočilo mě, že Italové na víkend zavírají téměř všechny pumpy. Občas je nějaká na automat, ale to je zase legrace, než člověk přijde na to, jak to funguje. Cena benzínu od 1,8 do 2 éček a další zápis do mého cestovatelského deníku.
O autorovi:
Petr Herman, 48 let
Vyrůstal v motorkářské rodině. Poprvé se svezl v šesti letech, pochopitelně na fichtlu. Dlouhá léta preferuje spolehlivost značky Honda a na těchto strojích jezdí do míst, kde může obdivovat historii, především antické památky. Takže několikrát Řecko, Sicílie, ale třeba i Rumunsko. To sice do antiky nepatří, ale byl tam také. Každý rok se snaží vyjet na jednu dlouhou cestu. V plánu má objet západní Evropu od Normandie po Gibraltar a přes Provance zpět domů a rád by to prý stihnul dřív, než bude úplně starej a vyřízenej.