Vše probíhá dle plánu. Nikdo z nás nezaspal, ráno jen v rychlosti dokončujeme balení z předešlého večera, snídani odkládáme až na loď. Opouštíme pidipokojíček, tak typický pro hotely v centru Douglasu, a poté, co otevíráme dveře na ulici, si uvědomuji, jak šíleně se změnilo počasí. Už jsem na ostrově zažil lijáky, silné foukání větru z Irského moře, ale tohle byl masakr. S bídou jsme navázali vše na motocykly a vydali se k přístavu. Cestu asi 1,5 km jedeme skoro deset minut. Nohy raději nechávám stále spuštěné, nikdy nevím, jaká pecka zprava či zleva přijde. Do toho lijavec horší než v Cimrmanově hře a vlny bičující pobřeží hlavního města, které občas olíznou i nás a naše motocykly. Fakt jsem rád, že jsme ten kousek dojeli bez ztráty hvězdičky.
Terminál je jako vždy nádherně vytopen, ale něco je tu divného. Sakra, kde jsou lidi? Je hodina a půl do odjezdu, ale je tu jen asi pět Maňanů. Přecházím to s tím, že se nikomu moc nechtělo do té činy, a objednávám plavenky. Docela nepříjemný a upjatý kravátek něco zamumlá, že prý loď nejede. Asi špatně rozumím, ptám se znovu a on mi znovu a ještě otráveněji sděluje, že nic nejede. Jsem zmatený jak včela. Ujímá se mne starší paní a vysvětluje, že když to fouká nad 60 km/h, tak lodě prostě nejezdí. Teprve nyní mi dochází, že vůbec nevím, co máme dělat. Odhlášeni z pokoje, téměř bez peněz, a já jsem najednou totálně bezradný. Sedíme s klukama na vyhřátých lavičkách a půl hodiny se nikomu nechce do řeči. Došel nám humor i nápady.
Aleš!
Aleš! Vykřikuje náhle Milan, jedině Aleš! Při plavbě z Liverpoolu jsme se seznámili s bezva klukem, původem z Ostravy, který právě u společnosti Steam Packet (jediná lodní firma zabezpečující trajekty mezi Manem a Anglií) pracuje jako steward. Vymačkáváme netrpělivě jeho číslo, evidentně ho budíme, a ptáme se, jestli nemá tucha, kdy v takové situaci může loď vyrazit. „Ale hoši, to je normálka, to se tady stává běžně. Může to trvat den, dva, ale taky třeba čtrnáct dní. To je prostě ostrov.“
Myslím, že nejen mě polévá studený pot. Chvíli přestávám vnímat, co mi říká do sluchátka, a uvědomuji si, že ostrov nám řekl NE. Setkáváme se s úplně běžnou situací ostrovního života, ovšem pro nás středozemce, věcí naprosto nepochopitelnou. Začínám se vracet do reality a naslouchám Alešovi. „Hoši, co je s váma, žádnej problém, dejte mi 45 minut, a já pro vás přijedu, nu, prostě budete bydlet u nás, vo co de, nic neřešte.“ Za necelou hoďku opravdu přijíždí stříbrný Peugeot s řízením nalevo a: „Nazdar klucí! Sem nevěděl, že vás tak brzo uvidím! Heleď, já pojedu pomalu autem a vy za mnou na mašinách.“ Přijíždíme do malinké vesničky a Aleš zastavuje u malinkého domečku. Ono je tady opravdu vše asi nějak malinké. „Takže to je manželka Alenka a malá je Zoi, jo bacha, asi se vás bude bát...“ Popravdě, když do baráku přijdou tři smradlavý pánové, v černých nepromokách, s helmama, a kuframa v rukách, taky bych se možná rozbrečel.
Alenka je stejně úžasná jako Aleš. Ubytovává nás v podkroví, děsně se omlouvá, že nám udělá jen rychlovku k snídani a že mastí do práce. Jak jsme těmhle lidičkám vděčni, nemáte ani tušení!
Poklidný život ostrovanů
Jedeme s Alešem na obhlídku hradu Peel a povídáme si o životě, tak odlišném od našeho. „Heleď, tady v podstatě nic není, žádnej průmysl, žádná výroba. Jo támhle, vidíte? Tam maj rusáci ňákou firmu na kosmickej výzkum, ale nikdo z našich tam nedělá. Zdá se, že tady budou fronty u pracáku, ale minulej tejden byla nezaměstnanost 1,2 %. Práci tady dostane každej. Já dělám stewarda devět let, Alča je sestřičkou v pečovateláku. No samo, nejvíc zaměstná turistickej ruch, jinak se tady „vyrábí“ jen maso. Vlastně ani pečivo tady nemáme tak úplně vlastní. Mouka se vozí z Británie, protože tu nic nevyroste. Vono vůbec, nejvíc peněz má tenhle stát z pracháčů. Je tady daňovej ráj, tak tu bydlí fůra celebrit. Teda, koupěj tu barák a dvakrát za měsíc si musí vybrat po 10 librách z bankomatu. Takže si najmou člověka a ten jim za normální mzdu těch 10 liber vybírá. Nějaká část místních je živa z rybolovu. Vím, že je to divný, ale práce pro těch 84 000 obyvatel se dycky ňáká najde.
A krimiminalita? To je na Manu úplně cizí pojem. Co vím, tak se tady řešilo naposled, že v jedný vesnický hospodě dal jeden druhýmu po hubě, že mu chodí za ženou. Tady se každej s každým zná. Ona je to vůbec taková jedna velká vesnice. Kdyby tu ňákej grázl chtěl dělat brajgl, tak za dva dny se ví, kdo to je. Jinak tu nesmíš do práce moc často chodit nalitej a nesmíš moc pracovat, pak tu práci máš nadosmrti,“ vypráví Aleš, a my se dozvídáme věci, o kterých bychom se v žádné turistické příručce nedočetli, věci, které bychom při kroužení po trati TT určitě nikde z amplionu neslyšeli. A začínáme si uvědomovat, že ten ostrov moc dobře věděl, proč nás nepropustil. „Jó, hele, teď jsme minuli kočičí hřbitov, támhle je důchoďák pro dostihový koně. Jinak tady nikdo nikam nespěchá, což mě občas štve. Něco si objednáš a vono to nemá zpoždění tejden, ale rovnou tři měsíce. A nikdo se nevzrušuje,“ dodává ještě Aleš.
Není nad nezávislost
Nemyslel jsem si, že tenhle ostrov se mi ještě více může dostat pod kůži, ale zalézá tam, a já ho miluji čím dál víc. Ellan Vannin, jak zní název ostrova v místním jazyce, byl vždy nezávislý. Většina lidí si myslí, že je to prostě Anglie nebo Commonwealth. Houby! Isle of Man má vyjímečné postavení. Královna jenom jmenuje guvernéra, a jinak si ostrov řídí sami místní. Aleš se směje a říká: „U vás jste naprdlý, že máte 200 poslanců, ale my máme jednoho poslance na 1000 obyvatel.“
Parlament je tady nejstarší na světe. Říká se, že první byl na Islandu, ale prý o pár let dříve začal fungovat tady. Jednou za rok zasedne 75 poslanců pod širým nebem na Tynwald, schválí zákony a jdou domu. A zas mají na rok vystaráno. Takže žádné zákony Británie, nýbrž vlastní, a stejné je to tu s měnou, také vlastní. Tu si prosím utraťte do mrtě před odjezdem, nevezmou vám ji totiž nikde na světe. Žádná EU, jsou samostatní, stejně jako před tisíci lety. To není Česko, které z chomoutu třetí říše přešlo pod rudého bratra a krátce nato pak pod diktát Bruselu. Ono taky pojem Evropská unie je zde považován za prakticky sprosté slovo, a už dříve místní zaměňovali slovo unie za gestapo. Jako by mi z duše mluvili...
Jinak znak triskelion, tři nohy v kruhu, vysvětluje každý trochu jinak, ale nejvíce jsem se setkal s názorem, že ať přijde nepřítel zprava nebo zleva, oni vždy zůstanou na jedné noze stát. Malí, nezávislí a hrdí! Moc jim závidím!
Štíhlé holky z východu
Ať jsem v jakékoli zemi, vždy se zajímám o místní kuchyni. Připadá mi zvěrstvo přijet do Itálie a dát si řízek s bramborem. Takže i tady jsem šel po místní kuchyni. Asi úplně nejběžnější a nejobyčejnější jídlo místních rybářů je uzený sleď na roštu se studenými bramborami. Jasně, že jsem musel ochutnat, a mlaskal jsem jak náš kocour Pišta, když dostane na Štědrý den rybí hlavu. Hodně se tady spotřebuje skopového. Místní prý dokonce raději dají víc peněz za maso přímo z místních farem, než aby podporovali jeden supermarket celoevropského nejmenovaného řetězce. Takový haggis, což je plněný žaludek skopovými vnitřnostmi, a hlavně lojem, to je vám pochoutka.
Hodně se tu konzumují mořské potvory. Ale samozřejmě i sem dorazil trend z konzumní Evropy, a tak hambáče a hranolky, které koupíte na každé rohu za pár šupů, se značně podepisují na postavách místních slečen. Aleš říkal, že je rád, že si přivezl hezkou štíhlou holku z Čech. Alenka je rozhodně kočka, ale oponuji mu, že jsem tady viděl řadu hezkých Maňanek. „Jo? Tak si je poslechni.“ Aleš měl jako obvykle pravdu. Když byla holka štíhlá, mluvila polsky, rusky, česky, ale jak byla prostorově výrazná, mluvila anglicky nebo „anglomaňansky“.
Nejlevnější jídlo je koupené v „krabičce“. Doma ho hodíte do mikrovlnky, a neřešíte, co jíte. Druhé nejlevnější jsou právě ty hambáče, domácí hranolky (což jsou takové velké hranoly nasáklé tukem a polité octem), no a nejdražší je kupovat si suroviny a vařit z nich doma. Když jsem na posteli spořádal asi 300 g tučných hranolek, bylo mi jasné, že kdybych tohle musel jíst celý život, rozhodně bych nevážil svých 73 kil.
Tolik jiného
Tenhle motorkářský ráj na zemi je tak odlišný od běžného života ve střední Evropě, že bych mohl psát podstatně déle. Proto jsem se ihned po šťastném návratu z třetí cesty chopil klávesnice a rozhodl se, že o tom všem, co mi připadá tak zajímavé a jiné, napíši knihu. Úžasný ostrov, který mi ukázal i své odvrácené, ale i tak neskutečně krásné tváře, si to totiž zaslouží.