Horác
vydáno 9. 8. 2012
---------------------
foto: Horác
Jedna dodávka, čtyři chlapi, čtyři motorky a v plánu několik dní v sedlech krajinou Nikoly Šuhaje
Jedna dodávka, čtyři chlapi, čtyři motorky a v plánu několik dní v sedlech cestou necestou až na samé hranici západní civilizace, na Podkarpatské Rusi.

Krajinou Nikoly Šuhaje

Thumbnail image for /Handlers/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2008_34.jpg
V sedm večer se scházíme v garáži, připraveni naložit naše stroje. Jimmy a jeho Husqvarna 410, Radek i Igor s DR 350 a já s mojí XR600. Nakládka nám dává zabrat, ale nakonec se dílo daří a o půl jedenácté večer vyrážíme. Cesta přes Slovensko docela odsejpá a v sedm ráno jsme na hranicích s Ukrajinou.

Všechno postaru
Slovenská strana jde hladce a po zkušenostech z cesty do Bulharska čekáme, co nás čeká na té ukrajinské. Tady vládne stále ještě starý režim, který nemá se západními hranicemi lautr nic společného. Krátce vysvětleno – kdo nemaže, ten jen tak neprojede! Později zjišťujeme, že nejlepší je začít hned u prvního celníka. Když vidí, že chcete „spolupracovat“, snaží se vás posunout dál. My sice mažeme, ale pozdě. Jsme odesláni na nějakou ekologickou daň, tam se taky jenom maže, takže nakonec jsou z toho celé tři hodiny. Od poslední závory nás vrací s tím, že nám chybí jedno razítko a podpis. Máme toho tak akorát dost. Vracíme se zpátky, bereme celníka za límec, otvíráme dodávku a hážeme do ní peníze. Rázem je vyřízeno a my konečně vyrážíme za tím pravým dobrodružstvím.

Hlava děravá
Z hranic jedeme dvě hodiny, nikam se neženeme a kocháme se. Asfaltový je tu jen hlavní tah a velké odbočky, jinak ve vesnicích narazíte pouze na ujeté kamení a sem tam zbytky asfaltu. Po chvíli hledání a ptaní nacházíme několik kilometrů za Volovcem „náš“ penzion. Majitel Leonid sonduje, jak jsme se o něm domákli. Když zjišťuje, že jsme dostali doporučení, chápe, že tato reklama funguje, a po dobu pobytu se o nás docela stará. Obědváme a celí nedočkaví vytahujeme stroje. Chceme si dát něco lehkého na rozjezd. Vyrážíme na první horizont a otevírá se nám výhled na zasněžené vrcholky. To je jasná výzva. Bereme to sjezdovkou přes kamení a pařezy přímo nahoru. Míjíme odstavený zil a ocitáme se na polonině. K nejbližším vrcholkům se to zdá kousek, tak jedeme pěšinou, která se po chvílí ztrácí. Cesta nás vede pořád dál a výš až na vrchol v 1580 metrech. Odměnou je nám výhled a pocit, který se jen těžko popisuje. Šotolinovou cestou se vracíme dolu a až u večeře registrujeme ztrátu mapy. Jo, v samé euforii se mi povedlo mapu zapomenout na vrcholu, takže cíl zítřejšího rána je víc než jasný.

Pro mapu a dál
Probouzíme se do slunečného rána. Při pohledu na přichystanou snídani se nestačíme divit. Předkrm v podobě mastné polívky, omeleta z vajec s feferonkami jako hlavní chod a na závěr zmrzlinový pohár s ovocem. Kombinace přímo na po…, ale jak později zjišťujeme, jídlo vysoce výživné (ten den totiž až na tatranky a jednu konzervu jídlo poslední). Po vydatné snídani je na programu rozprava co a jak. Hlavním úkolem dneška je záchrana mapy. Večer dost foukalo, takže obavy o její existenci jsou na místě. Rozdělujeme nářadí a o půl jedenácté vyrážíme. Sjezdovku už máme „najetou“, tak to jde hladce a samotný vrchol zdoláváme v dobrém čase. K naší velké radosti je tu i mapa.
Pokračujeme po hřebeni a snažíme se nasměrovat na Mižhirju. Najít cestu ve zdejších lesích není jednoduché, přeci jen tu moc velký pohyb není. Sjíždíme dlouhý sjezd lesem do nějakých 600 metrů a najíždíme na šotolinu plnou kaluží. Přijíždíme do vesnice a zastavujeme u magazínu. Zjišťujeme, že jsme v Bereznikách, což je trochu mimo z původního směru. Jedna babička, co sedí na vlečce traktoru, na nás hledí jak na zjevení a křižuje se. Jedeme preventivně na benzínku a probíhá debata o té babičce. Tak trochu si z ní utahujem, jenže od té doby bylo všechno tak nějak špatně. Vyrážíme přes pastviny a máme problémy najít tu správnou cestu. Sem tam nějaký pád a startovat na otevřené louce, kde pere slunce, taky žádná sranda. Stavíme v magazínu na pivo a upřesňujeme si polohu. Do našeho cíle je to „jen přes dva kopce“. Zapomněli nám ale říct, že tam není žádná cesta. Místní lidé jsou jinak velmi přátelští a dávají se ochotně do řeči. Mladí většinou za prací dojíždí do velikých měst nebo do zahraničí, starší generace se věnuje spíš chovu dobytka a zemědělství.
Vyrážíme přes pastviny, jenže brzy se nám ztrácí cesta a jsou tu první problémy s Husqvarnou. Nebrzdí zadní brzda a v ostrých sjezdech je potřeba všechno, co brzdit může. Po lehké opravě baštíme poslední tatranky a rázem je pět hodin odpoledne. Rozhodujeme se jet dál, tak stroje přetahujeme přes padlé stromy. Po pár kilometrech se cesta ztrácí v lese. Jakási jiná cesta se objevuje sto metrů pod námi. Sjíždíme lesem a poslední tři metry spouštíme stroje ze srázu. Cesta je po chvíli řádně zarostlá, ale zpátky už nemůžeme. Objevují se další a další stromy a síly ubývají. Husqvarna odmítá poslušnost, nechce naskočit. Je sedm hodin a poprvé vzpomínáme na tu starou babičku, co se křižovala. Objevuje se solidní cesta a zdá se, že jsme spaseni. Volíme směr doprava a volíme správně (jak jsme se později dozvěděli, vlevo to končilo po osmi kilometrech skálou). Horší je, že jsme ve vesnici, ze které jsme před šesti hodinami vyrazili.

Šaráda pokračuje
Rozprava s domorodcem nám dává na výběr ze dvou variant cest. Jedna je po asfaltu 90 km, druhá zkratkou po staré nepoužívané cestě 45 km. Po zkouknutí našich strojů to prý v pohodě dáme, a tak volíme tu druhou. Krom jiného zjišťuji, že mi nesvítí světlo. Dojíždíme do Svaljavy a napojujeme se na starou cestu. Taháme za plyn, ať to stihneme za světla. Jedu první, vyprašuju si to po pěkné šotolince, drifty střídají pořádné kaluže a říkám si, jaká to byla dobrá volba. Po chvíli kontroluji kluky a je nás jaksi málo. Vracíme se a zjišťujeme, že Igor má defekt. Je to jasné, ta baba nás zaklela. Za asistence správce místní rozvodny se nám daří úspěšně Igorův problém vyřešit, nicméně jeho motorka také nesvítí. Voda z kaluží asi udělala svoje. Jedeme tedy vedle sebe, Jimmy svítí mně a Radek Igorovi.
Cesta je plná kaluží, jedeme maximálně na dvojku, ale jde to. Držíme se stále podél kolejí a přijíždíme k řece. Na první pohled se zdá, že tam cesta končí, protože řeka má dobrých třicet metrů, ale po chvilce svícení nacházíme její pokračování na druhé straně. Je jasno a měsíc se odráží od vody, takže je aspoň trochu vidět. Jimmy se odvážně pouští do vln a slaví úspěch, a poté i my všichni. Následuje krátká rozprava, že to byla fakt střelba. To ale netušíme, že nás to čeká ještě čtyřikrát. Po pár stovkách metrů je tu další brod. Tentokrát mi to chcípá přímo uprostřed. Mám toho plné brejle. Je půlnoc, hrobové ticho, hvězdy svítí. Studená voda po kolena a stávkující ixerko, které odmítá naskočit. Přemýšlím o té staré paní, o tom, co dělám o půlnoci na Ukrajině uprostřed Karpat a uprostřed řeky.
Orientaci nám celou dobu stěžují cesty, které nadělali dřevorubci při stahování dřeva. Musíme se několikrát vracet a správný směr jen tušíme. V jednu chvíli ztrácíme cestu úplně a při překonávání železničního mostu slyšíme hluboko pod námi řeku. V posledním brodu Igor podstupuje nedobrovolnou koupel. Zbývají nám zhruba tři hodiny do svítání a stará paní si asi říká, že už toho měli kluci dost a zřejmě ruší kletbu. Nacházíme totiž pěknou šotolinu, která předznamenává brzký příchod vesnice. Dojíždíme do Volovce, deset kilometrů po asfaltu a v 1:20 zastavujeme u penzionu. Leonid nám s hrůzou otvírá, Natálka se za nás prý modlila. Jako vhodná záchrana se jeví slivovice a teplá sprcha. Shodujeme se, že těch dnešních 190 km byl absolutní mazec a až kolem třetí usínáme.

Volnější režim
Sebrat se z postele po včerejším výletu jde jen ztěžka. Vyrážíme až ve tři hodiny odpoledne s cílem prozkoumat okolí a nepouštět se do větších akcí včerejšího typu. Výjezdem přes potok stoupáme k vysílači. Husqvarna stávkuje, nejde do otáček a začíná kolabovat. Následuje rozborka karburátoru, ale bez výsledného efektu. Vracíme se na základnu a Jimmy se snaží stroj opravit. My vyrážíme na nedaleké vodopády. Při přejezdu hřebenu po řádně rozbité a vymleté cestě potkáváme nového Landcruisra a nechápeme, kde se tam bere.
Večer je u Leonida diskotéka. Zasedáme ke slivovici a po její likvidaci přecházíme na vodku. Tato kombinace a ulehání ve čtyři ráno nám hatí plány brzkého výjezdu.
Další ranní vstávání jde těžce, ale lépe než včera. Před polednem vyrážíme s cílem dorazit po asfaltu do Kolčavy. Po dvaceti kilometrech ale začíná „italský hřebec“ opět kolabovat a po posledním dvouhodinovém pokusu o opravu končí jeho ukrajinská pouť definitivně.
Krátím si chvíli brodem, který je nedaleko a vypadá velmi lákavě. Nějak jsem ale neodhadl hloubku a jsem rád, že jsem se dostal na druhou stranu. Jedu kousek po proudu, jestli nenajdu most a po cestě jednou opouštím nedobrovolně stroj. Most ale nikde, takže musím zpátky do brodu. Přijíždím mokrý na kost, rozhodně mi to stálo za to. Vracíme se do depa a cestou potkáváme Čechy, co přijeli po ose. Dáváme jim tipy na výlet a na místa, co jsme navštívili.
Po krátké debatě odkládáme plánovanou Kolčavu na další den a jedeme přes Volovec prozkoumat trasu nočního dobrodružství. Z Volovce se napojujeme na šotolinu a cestu si užíváme. Jedeme přes dřevěné mosty, lesem přes kaluže a trochu nechápeme, že jsme to v noci dali. Celý úsek má jedním směrem třicet kilometrů a je to opravdu krásný trip. Vracíme se v osm lehce promočeni s novými 100 kilometry.

Realita
Vyrážíme do Kolčavy, Jimmy jede dodávkou. Místní používají na přepravu osob běžně jakékoliv dodávky, a to tak, že postávají u cesty, a když nějaká jede, tak mávnou, jako že chtějí jet daným směrem. Jimmy se ale nechytá a barvitě nám poté líčí, jak ho všichni zdravili. Prohlížíme si četnickou stanici a místní hřbitov, kde marně hledáme hrob Nikoly Šuhaje a Eržiky.
Je poledne a z místních nikde nikdo. Z cestopisu je nám známa cesta z Kolčavy do Komsomolského. Vyjíždíme pár pěkných výjezdů do sedla a kolem dřevorubců začínáme klesat. Po technickém průjezdu nás zastavuje padlý strom. Kluci se chtějí vrátit, ale trochu je hecuju a čistíme si cestu. Sjíždíme do údolí a po zhruba kilometru náročné jízdy potokem dosahujeme cíle. Cesta za sucha tam a zpět nám trvala tři hodiny. V Kolčavě nakupujeme cigarety a nějaké dárky domů. Vracíme se na základnu a po chutném obědě začínáme balit. Od Natálky fasujeme samohonku a vodku. Domů vyrážíme v sedm večer. Cestou se opět kocháme a loučíme se s Ukrajinou, která v nás zanechala nezapomenutelně krásné zážitky. Když pozorujete, jak někteří místní žijí a dokáží být šťastní, začínáte chápat, jak málo stačí. I v dnešní době jsou místa, kde stačí lidem být zdraví a mít střechu nad hlavou a Ukrajina je jedním takovým z nich.


Další iČMN články

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Články na MotoLife

  • Motorbike 11/2022
  • Výměna olejového filtru motorky
  • Motorbike 10/2022
  • Motorbike 9/2022
  • Motorbike 7-8/2022

Příspěvky motorkářů

Magazín Motoroute
před 3 dny v 15:57
Nová Honda CL500 se nese v duchu bohatého retro stylu inspirovaného modely řady CL z let šedesátých a sedmdesátých.
Magazín Motoroute
před 9 dny v 19:41
CFMOTO odhalila na EICMA 2022 nové modely
Časopis Motorbike
6. listopadu
😍 Motorbike 11/2022 😍
Pomalu se chystáme na italskou výstavu EICMA, ale ještě předtím jsme si pořádně mákli na letošním předposledním vydání Motorbike 😎. Najdete v něm tradičně nejen slušnou dávku testů motorek, skútrů a čtyřkolek, ale krom dalšího třeba i reportáže ze závodů či dalších akcí, vonících benzínem. Prostě vše, o čem má správný motorkářský časopis být.
A věříme, že se vám i listopadový Motorbike (opět rozšířený na 124 stran) bude líbit! 😈
Více na www.motolife.cz/.../motorbike-11-2022-motorbike-45f4
Všechny příspěvky ...