Dr. Frazier Vietnam II

Jakmile jste se dostali z větších měst, silnice byly vcelku lehce sjízdné. Jenom jsem pořád musel mít na paměti, že jsem téměř neviditelný s mým malým motocyklem, a jakýkoliv větší náklaďák mne v pohodě mohl smést ze silnice. A tak jsem musel počítat s tím, že ať už se řidič takového vozidla rozhodne jakkoliv, vždy bude mít přednost. Je jedno, jestli má přednost v jízdě nebo ne, tady se prostě na pravidla silničního provozu nehraje.

Největším nebezpečím byli ale lidé postávající na nebo u silnice, procházející se podél i napříč, velké množství nerovností a děr, a také poměrně častý štěrk nebo písek na vozovce. Ohrozit vás mohly také jiné malé motocykly, které si to kličkovaly či prostě jen jely svým směrem, který se na první pohled ne vždy přesně dal odhadnout.

Většina nebezpečných situací je ale vyřešena díky nízké cestovní rychlosti našich samohybů, i když jsem měl párkrát namále, vždy byl dostatek času se kolizi vyhnout.

Nejhorší silnice co do kvality povrchu je Highway 1 (dálnice č. 1), která vede z Hanoje na severu do Ho Chi Minova města na jihu Vietnamu. Také provoz byl prostě šílený. Kdybych měl možnost jet nějakou jinou souběžnou cestou, určitě bych raději zvolil tuto alternativu, abych se vyhnul neustálému troubení autobusů a nákladních vozů, které vás vždy bezpečně zahnaly k okraji silnice natolik, že jste museli málem zastavit, abyste se vyhnuli pirátům silnic.

Při vstupu do Vietnamu jsem potřeboval víza, které jsem si zajistil z Bangkoku v Thajsku za 3 dny. Krátký let z Bangkoku do Hanoje, pak taxíkem do staré čtvrti, kde jsem našel za pomoci taxikáře čistý hotýlek za 40 dolarů na noc. Odtud jsem ráno již došel pěšky na ulici, kde bylo několik místních půjčoven motocyklů a také dealerů jednotlivých značek. Zvolil jsem raději půjčovnu, abych se vyhnul hrozící ztrátě hodnoty při koupi a následném prodeji motocyklu u místních obchodníků.

Z domova jsem si přivezl také helmu, oblečení a boty na motorku a dobře jsem udělal. Kvalitativně bylo vybavení půjčoven na mnohem nižší úrovni, a obzvlášť za přilbu jsem bylo hodně rád. Kvůli dešti jsem musel v Hanoi zakoupit dešťovku a bohužel jsem měl problém s velikostí. Největší dešťovka s označením XXXL se velikostí podobala našemu eLku. Naštěstí jsem se do ní tak tak vešel a mohl jsem ji použít. Lidé s normálními velikostmi a větších rozměrů by zde pravděpodobně s oblečením obecně měli velké potíže. Najít velikostně odpovídající motorkářskou bundu a kalhoty či boty se může jevit jako nadlidský výkon.

Agentura mne vybavila dostatečným množstvím prostoru na motocyklu pro zavazadla – měl jsem k dispozici dva postranní ručně vyráběné kufry a na zadní sedlo a nosič jsem připevnil svůj přepravní vak, ve kterém jsem si vezl také vlastní nářadí (co kdyby…), sadu na opravu pneumatik. Přivezl jsem si také tankvak, do kterého jsem uložil vše cenné jako byla kamera, fotoaparát, teleobjektiv atp. Na co jsem však ani ve snu nepomyslel, a čehož jsem pak hořce litoval, byl vlastní sedlový polštář, ať už vzduchový, gelový nebo kůži z ovce. Sedla na malých motocyklech pro malé lidi mají úplně jiný tvar, než by se hodil k mému pozadí, a tak jsem krapet trpěl.