Vyrážíme tedy sami. Jelikož jsme věděli, že naši „veteránští“ kamarádi (zabývající se sběrem nejrůznějších, pokud možno stoletých, až prehistorických samohybů) plánují odjezd v ten samý den do Vyškova na „moto-veteránskou“ dovolenou po Čechách, vyjeli jsme za nimi. V půli Moravy je doháníme a první noc trávíme s nimi. Na přespání se nám daří najít exkluzivní velkou krytou zastávku vedle malinké hospůdky.
Ráno na nás čeká zamračená obloha a po pár kilometrech cesty i pěkný liják. Poslední tankování a kávu v Česku si dáváme kousek před hranicemi ve městě Břeclav.
V myčce raději ne
Slovensko nás vítá suchou silnicí a Bratislavou si to šineme směr maďarský Balaton, kam přijíždíme v odpoledních hodinách a hledáme nocleh. Všude plno nebo draho! Nakonec končíme u nějakého maďarského „zloděje“, který nás nechává přespat na zahradě za 18 eur. Ráno neprší, tak při snídani plánujeme trasu dalšího dne a vyrážíme ze Siófoku na Szegszárd, Mohác na maďarsko-chorvatský hraniční přechod Udvar. Moc se nezamlouváme chorvatskému celníkovi, který chce všechny papíry, a moc se vyptává a až moc šťourá, ale máme vše v pořádku.
Navečer dojíždíme k chorvatsko-bosenským hranicím, kde u poslední pumpy tankujeme a schováváme se před deštěm. Po dvou hodinách postávání u pumpy, když polevil déšť, se jdu poptat obsluhy, zda si můžeme rozdělat stan za pumpou. Chorvat přikyvuje, že žádný problém, a ještě nám ukazuje místo, kde si stan můžeme postavit. Hnedle nám ale jako druhou variantu nabízí vnitřní prostory myčky (ve které to ukrutně smrdělo), takže odmítáme a stavíme raději stan.
Celonoční bubnování kapek deště na stan a šustění igelitu se odráží na našich ranních výrazech. Déšť ustává, a tak po snídani vyrážíme směr bosenské Sarajevo. Při příjezdu do Sarajeva poprvé zjišťuji, jak to vypadá, pokud na silnici nejsou žádná pravidla. Jede prostě, kdo chce a kam chce. Lidi jsou tu nedůvěřiví a ani my z nich nemáme dobrý pocit. Tankujeme u rakouské čerpací stanice, kde se hádám s obsluhou, že si chci natankovat sám (vyšlo mi to). Když jdu platit, uvnitř pumpy sedí asi deset místních povalečů a čumí, co jsem zač. Platím a i přesto, že se Janě chtělo dost na záchod, raději „kopeme do vrtule“. Než opustíme Sarajevo, vyjíždíme si kopec na konci města, kde se zase nelíbíme místním, a tak „bereme roha“.
Za městem Brod přijíždíme do krásného kaňonu okolo řeky Piva a jsme zase vystaveni celní prohlídce. Ptají se nás, kam a proč chceme dál pokračovat. Když celníkovi ukazuji v mapě náš cíl, ihned mě upozorňuje, že dál se na motorce nedostaneme. Je mi to divný, a tak se začínáme dohadovat. Hádku celou dobu poslouchá jeho kolega, který nevydržel, a dává nám povel, ať jedeme, se slovy „je to průjezdné“. Je pravda, že místy byla cesta trochu nebezpečná, ale zase taková hrůza to nebyla, takže s Jani usuzujeme, že prostě a jednoduše celník chtěl prachy do kapsy.
Turistickým centrem
Pokračujeme dál v cestě všelijakou spletí tunýlků vykopaných snad krumpáčem ve stěnách nádherného kaňonu, až dojíždíme k Pivsku jezeru. Chceme si vyfotit přehradu, ale od ostrahy držící pistoli v rozepnutém pouzdře za pasem jsme dost razantně vykázáni. Nevadí – pokračujeme dál překrásnou přírodou a ve večerních hodinách přijíždíme do města Nikšič, kde nakupujeme chleba a hlavně pivo „Ňikšičko“.
Po nákupu vyjíždíme za město k jezeru „Slano“ a rozbalujeme promočené věci včetně stanu, spacáků a vehementně vše sušíme. Probíhá velká hygiena, vaříme velkou večeři a usínáme tak rychle, že ani nevíme, jak jsme dopli spacáky.
Ráno máme budíček docela brzy, protože nás budí stádo cinkajících oveček ženoucích se na pastvu. Při snídani na hrázi Slana jezera si nás povšiml pastevecký pejsek a rozhodl se, že posnídá s námi (nejdříve se bál, ale český salám ho přesvědčil).
Vyrážíme vstříc černohorským kopcům směrem na Ubli a Čevo, překrásnou přírodou a skalnatými útvary stále nahoru nebo dolu, až dojíždíme přes drsné serpentiny v národním parku Lovčen do města Kotor. Zde už je záliv, a tudíž i začínající turistický ruch. Cílem dnešního dne je chorvatský Dubrovník. Rychle to nejde, protože všude je spousta turistů a aut pletoucích se v naší trase.
Kochací jízdou dojíždíme přes město Hercegnovi na výčnělěk Oštri, kde nás zastavuje závora s cedulí „národní park“. Prohlídka je tu tak na půl dne, takže vstup do parku vzdáváme (tlačí nás čas). Posilňujeme se předraženou (a nic moc dobrou) kávou a překračujeme hranice s Chorvatskem, kde nás zase celníci pěkně lustrují. Dál míříme přes město Vitaljana až do cílového Dubrovníku. Projíždíme si celé město, ale nejhezčí je stará část. Možná se divíte, že se nejdeme podívat do památek, ale nás takové prohlídky moc neberou. A hlavně, nechte nabalenou motorku kdesi osamocenou. Večer hledáme nocleh v dubrovnickém kempu uprostřed města. Za pouhých v přepočtu 800 korun raději popojíždíme dál a ukládáme se kdesi u vody v zálivu Budíra jen tak pod širákem.
Po probdělé noci
Ač nám celý den nepršelo a dokonce chvílemi svitlo slunce, o půlnoci nás probouzí obrovská buřina. Rychle balíme a vyrážíme po hlavní silnici, naivně hledajíc třeba prázdnou autobusovou zastávku. Nacházíme jen jednu ve vesničce Doll. V té už ale chrní nějací motorkáři, tak nezbývá než valit dál, až na rozcestí k poloostrovu Pelješac. Tam objevujeme malou benzínovou pumpu. Větší blesky a hromy jsme snad v životě neviděli ani neslyšeli. Je půl hodiny po půlnoci a začíná opravdu obrovský slejvák a nechce přestat.
Dovnitř do pumpy se schovat nemůžeme, protože se panu „Chorvatovi“ moc nelíbíme, tak stojíme prostě venku, ale aspoň pod střechou. Někde okolo šesté ranní přestává pršet, nasedáme na motorku a vyrážíme směr město Orebič na poloostrově Pelješac. Po snídani, jelikož jsme totálně unaveni po probdělé noci, se rozhodujeme, že dojedeme ještě do městečka Viganj, kde chceme strávit alespoň dva odpočinkové dny.
Dojíždíme na vyhlídku za městečkem Viganj a vůbec se nestydíme si tam za bílého dne dát delšího „šlofa“. Na noc pak nacházíme spaní u vody na konci městečka.
Konečně ráno bez děště a dokonce se sluncem, pojímáme to tedy odpočinkově. Popíjíme s Jani pivo, koupeme se, cpeme se jídlem a pochrupujeme. Večer si dáváme točené pivko, dobroty v místní restauraci a jdeme zase na naše místečko uložit se ke spánku. To ale ještě netušíme, že začne zase ve dvě hodiny v noci pořádnej slejvák doprovázený opět buřinou, tentokrát už bez varování.
Ale po zkušenostech z minulých deštivých překvapení již máme vybraný úkryt pod markýzou místního obchodu. Buřina je tak silná, že vyhazuje proud jak na Pelješacu, tak i na ostrově Korčula a jediné, co svítí, jsou jen lodičky kotvící mezi pevninami. K tomu se dost ochladilo, proto z poslední vody vařím čaj, po kterém oba na chvíli usínáme.
Probouzím se těsně před svítáním za ukrutného vytí nějakých horských kojotů (jednoho jsme ostatně už viděli přejetého na silnici). Déšť ustává a my se chystáme vyrazit zpět na hlavní z poloostrova. Hnedle asi tak po dvaceti kilometrech oblékáme nepromoky a projíždíme přeháňkami až na rozcestí k čerpací stanici, kde jsme probděli předminulou noc. Tankujeme a jako cíl denní cesty si dáváme pobřežní vesničku Živogošče Blato cca 20 kilometrů pod Makarskou riviérou.
S eurama všude nepochodíš
V Živogošči sháníme apartmán a když zjišťujeme, že nás nikdo na jednu noc neubytuje, dáváme si nocleh v olivovém háji, kde uleháme docela unaveni po předešlých deštivých nocích. Ráno vedle nás stojí dvě auta (Češi a Němci), kteří tu taky našli nocleh.
Cílem dnešního dne je horský celek a zároveň národní park Biokovo a nejvyšší hora Dalmácie, Sveti Jure (1762 m). Biokovo je nejznámější horský celek jižní dinárské soustavy a je to druhé nejvyšší chorvatské pohoří rozprostírající se na Dalmáckém pobřeží Jadranu. Projíždíme městem Podgora a vydáváme se krásnými serpentinami vzhůru k vrcholu. Jelikož je to národní park, tak přijíždíme k závoře, kde je po nás vyžadováno vstupné cca 40 chorvatských kun za osobu, které v hotovosti u sebe samozřejmě nemáme. Platební karta a eura, které Chorvati bez jakýchkoliv problémů brali, nám jsou zde na nic, musíme se tedy vrátit do města Podgorica a penízky vyměnit.
Vracíme se zpět k závoře národního parku a uspokojujeme obsluhu závory 80 kunami. Odtud nás čeká stoupání parkem až na první hřeben Biokova, kde projíždíme velkou bránou s nápisem „Biokovo Vrata“. Za touto bránou je malá horská farmička, a jelikož je ze zhora hezký rozhled na moře a část Makarské, zjišťujeme, že se na nás valí nemalá deštivá nadílka. Přeháňku v klidu přečkáváme v restauraci na farmě u kávy a limonády. Po dešti pomalu stoupáme dál k vrcholu, až do mraků, což nám ztěžuje viditelnost až na nějakých deset metrů. Sem tam potkáváme nějaké auto a nakonec dobýváme vrchol Biokova.
Do Rijeky už nikdy
Vracíme se do města Podgorica a krasojízdou pokračujeme přes Makarskou na vyhlídku u moře před městečkem Mimice. Opět přichází zdatná buřina, které srandovně potrhané „ufo“ nepromoky od Pola už moc neodolávají. Déšť je tak silný, že se nedá jet, a tak se schováváme v autobusové zastávce. Po dešti pokračujeme dále přes Split, Stary Kaštel do Primoštenu. Venkovní spaní v Primoštenu je pošetilost, a tak popojíždíme za město cca 12 km, kde narážíme na malý kemp ve svahu za pár eursi desátá večerní, tak se ani nesnažíme rozbalovat náš „pseudo“ stan a uleháme pod širé nebe doufajíc, že v noci nebude „cedit“.
Přání se splnilo a vstáváme do slunečného dne. Ranní kilometry pod slunečnou oblohou vedou přes Šibenik, Biograd a Zadar. Přejíždíme krásný most na ostrov Pag, kde se nám to už zase začíná líbit a kochajíc se okolím pomalu projíždíme městy Pag a Novalja, až dojíždíme na konec ostrova do vesničky St. Novalja. Nakupujeme zásoby a cpeme je všude, kde to jde, a jedeme až za vesničku. Tam cesta končí opuštěným velkým betonovým molem. Na čisťounkém mole se nám líbí, a tak zůstáváme celý další den. Až v odpoledních hodinách jedeme na průzkum města Novalja omrknout odjezd trajektu ze Žigljetu do Prizny, kterým další den popojedeme, abychom se dostali po pobřeží přes Senj do Puly. Zdejší krajina už nemá nic společného s panoramatama v Černé Hoře a rozhodně nejsmradlavějším městem za celou dovolenou je přístavní město Rijeka, kam bych už nejel, i kdyby tam dávali něco zadarmo.
Pokračujeme dál na Labin, Vodnjan a až do Poreče, kde za městem nacházíme malé plážičky vedle půjčoven vodních skútrů a zároveň i noclehárnu pod širákem. Předposlední den trávíme opět jako dva „flákači“.
Před námi je poslední noc a zítra brzy ráno vyrážíme na cestu domů. Po zalehnutí do spacáku podezřívavě pozoruji „hvězdičkatou“ oblohu a kdesi v dálce nad mořem blesky. Budíček přichází o pár hodin dříve, než máme v plánu. Opět za to může počasí, a tak něco kolem půl čtvrté balíme promočené spacáky, oblékáme nepromoky a vyrážíme k domovu. Už je nám jedno, jak moc prší, táhne nás to domů, tak valíme. Překračujeme hranice se Slovinskem a jen tak tak přijíždíme do města Köper. Nemáme skoro benzín a všechny benzínky, co míjíme, mají otevřeno až od osmé ranní. U nejmenované „rakouské“ zelené čerpací stanice bereme benzín, na který to docela špatně jede a najíždíme na dálnici do Ljubljany. Odtud nabíráme směr Kranj na rakouský Klagenfurt, Friesach a Scheifling, kde se začíná ukazovat krása rakouských Alp.
Cesta ze Scheiflingu přes Trieben až do Admontu stojí opravdu za to – okouzlující krása vysokých Alp,upravených políček a nepočitatelně krásných serpentin. Další kilometry už nemusím popisovat dopodrobna, protože přes města Steyr a Freistadt nebylo už nic moc zajímavého k vidění, akorát až po přejetí rakousko-českých hranic na nás doléhá místo radosti lítost, že už budeme doma.
Nedá se ale nic dělat, dovolená prostě vypršela, a tak se holt musí do práce.
Stručný souhrn:
Dovolená trvala 14 dní
Najeli jsme 4020 kilometrů
Projeli jsme osmi státy
Náklady cca 15 000 Kč