Černá Hora: Slunce, víno a Boka Kotorská

vydáno 3. 2. 2012, text Milan Kopečný

Sny se mají plnit nejen o Vánocích, ale i v každém věku. A tak jsem ve svých pětačtyřiceti přesedlal z Jawy 350 na Yamahu FJ 1200 a konečně se bez obav vydal na pořádnou cestu. Snad ještě větší radost z motorky měl můj syn, kterého jsem tudíž musel bezpodmínečně vzít s sebou.

Na jedné straně sice zodpovědnost, větší výdaje a méně volného místa na motorce, ale na druhé straně ve dvou se to lépe táhne a opravdu jsem pak mnohokráte ocenil jeho přítomnost.


I z Hollywoodu

Jako cíl cesty jsme zvolili Černou Horu, kterou mám v paměti z dob socialismu jako poměrně rozvinutou turistickou destinaci, a byl jsem zvědav na její současný stav. I když jsme vychutnávali celou cestu, vždyť i nám je vlastní heslo, že cílem je cesta, těšili jsme se na hraniční přejezd do naší cílové země. Využili jsme novou chorvatskou dálnici, po které jsme dojeli až do Splitu a pak po pobřeží na hraniční přechod. Na něm stálo asi jen deset aut, a tak jsem zastavil ve frontě. Jenže fronta se nehýbala a Petr se šel podívat, co se děje. „Chorvatští celníci stávkují a před námi stojí borec na Jawě 250,“ hlásil syn po návratu. Popojel jsem tedy ke kolegovi a uctivě smekl helmu. Motorkář z Třebíče, Jawa 250, tak ročník 1950, na sedle uvázané dvě „patrontašky“, na hlavě „kokosák“. Vyprávěl, že byli domluveni s partou na cestu autem, ale všichni nakonec couvli. Měl už dovolenou naplánovanou, a tak vytáhl z garáže motorku po dědovi, prohlédl ji a vyrazil. Projel Bosnou a mířil dále do Černé Hory a možná i do Albánie. Doufám, že se mu vše podařilo a šťastně se vrátil domů!

Asi po dvou hodinách čekání jsme přejeli hranice a brzo dorazili k Boce Kotorské. Měli jsme v úmyslu se tam vrátit, a tak jsme využili přívoz za 1,5 eur a pokračovali dále po pobřeží na jih. Měl jsem informace, že v Černé Hoře není mnoho kempů, a když jsem vynechal několik městských, tak na první pořádný jsme narazili až těsně za Svetim Stefanem. Ale ten stál za to! Na svahu nad mořem rovné terasy zastíněné staletými olivovníky, málo lidí a poměrně levno. Úroveň vybavení nebyla nejlepší, ale motorkáři jsou přece drsoni a studená voda s tureckými záchody je nemůže rozházet. Navíc jsme měli krásný výhled na Sveti Stefan, což je ostrov, vlastně poloostrov, spojený úzkou šíjí s pevninou a jsou na něm vůbec nejdražší hotely na pobřeží. Dnes je situace trochu jiná, ale dříve se sem jezdily rekreovat i hvězdy hollywoodského nebe.


Pohodová policie

Z kempu jsme nalehko podnikali hvězdicové výlety do okolí. Vyrazili jsme přes pobřežní pásmo hor do vnitrozemského města Cetinje. Cesta byla poměrně hezká a místy by se dala srovnat s alpskými horskými úseky, ale nikdy se nesmí povolit v pozornosti. O tom svědčí spousty vraků aut podél cest. Z Cetinje jsme pokračovali směrem na jih, dolů ke Skadarskému jezeru a jelikož jsme zvolili menší místní komunikaci, poprvé jsem zalitoval, že nemám raději nějaké enduro. Výhledy do údolí byly úchvatné, ale píseček v zatáčkách fixoval mé zraky jinam.

V Černé Hoře je vůbec obrovský rozdíl mezi hlavními a vedlejšími cestami a samozřejmě mezi pobřežím a vnitrozemím. O ekologickém myšlení nikdo ještě neslyšel, a tak se všude objevují skládky se vším možným. Policie asi také svou práci nebere nijak vážně, nebo spíš obyvatelé neberou vážně policii, protože na vedlejších cestách jsme potkávali asi tak polovinu aut bez značek a často je řídily osoby, kterým určitě nějaký ten rok do osmnáctin chyběl. No a když k tomu připočtete potulující se stáda krav a ovcí, je jasné, že v této zemi se rychlostní limity trhat nedají. Ale taky proč, když je tu tolik krás ke koukání! Říčka vlévající se do Skadarského jezera se postupně rozlévá v rozšiřujícím se údolí a její hladina je celá pokryta lekníny a vodními hyacinty, údolí se postupně rozšiřuje do vodní plochy čtyřicet kilometrů dlouhé. Jezero sahá až do Albánie.


Když je to tak dobrý...

Přijíždíme zpět do civilizace, tedy spíše do místa, kde čekají turisty. Zastavujeme se ve vyhlášené rybí restauraci dle informací z průvodce a prý si nemohu nechat ujít místní rybí polévku. Stojí sice 3 eura, ale když si ji tedy nesmím nechat ujít, tak si ji objednávám. Postavili přede mne normální polévkový talíř, za chvíli přichází číšník s mísou polévky, nalévá mi a mísu staví na stůl a odchází! Polévka je dobrá, talíř ve mě hned mizí a když přede mnou je ta mísa, dolévám si. Poprvé, podruhé... no prostě jsem se přecpal a mísa byla stále plná.

Po krátké zastávce pokračujeme dál směrem na město Bar. Dostáváme se znova k pobřeží a obdivujeme nádherné výhledy na rozeklané mořské pobřeží. Těsně před příjezdem do města odbočujeme malou cestou zpět do hor a po pár kilometrech vjíždíme do města Stari Bar. Jedná se o staré opevněné městečko, které sloužilo jako útočiště pro obyvatele přístavu Bar v dobách okupací, kterých nebylo v průběhu dějin málo.Však je to taky vidět na místní architektuře, kde se objevují vedle křesťanských staveb i minarety.


Boka z boku i shora

Další den se vydáváme na obhlídku Boky Kotorské. Jedeme zase nalehko, což obnáší kraťasy, triko a helmu. Je to příjemné, ale člověk nesmí pomyslet na důsledky sebemenšího pádu. Místním to problémy nedělá, těm je zatěžko většinou nasadit si i helmu. Jsme asi jinak vychovaní a přiznávám, že mi přeběhl mráz po zádech, když mě v zatáčkách předjela velkou rychlostí R1 s řidičem v triku a bez helmy. Přestal jsem se divit množství pomníčků u cest. Využili jsme znova přívozu a přejeli na druhou stranu zálivu a objeli jej. Díky přívozu jsou cesty téměř prázdné, a tak se můžeme kochat pohledy na impozantní scenérii největšího jihoevropského fjordu. Nejvíce na mě zapůsobilo městečko Perast s výhledem na ostrůvky a hezkou kamennou architekturou, kdy obytná stavení přechází přes zarostlé pergoly až na molo nad mořem. V těchto romantických domečcích bych si uměl představit pár dní pobytu s milovanou osobou.

Postupně přijíždíme k městu Kotor, kterému dominuje obrovský přístav a staré město, rozprostírající se do svahu nad zálivem. Ne nadarmo je toto město zahrnuto mezi chráněná místa pod patronací UNESCO. Bohužel se kazí počasí, a tak pokračujeme v cestě. Vyčetl jsem, že na město jsou nádherné výhledy ze silničky stoupající do horského sedla v pohoří Lovčen, které se vypíná nad Bokou. Cesta se vine po svahu sérií stoosmdesátistupňových zatáček a z každé z nich je překrásný výhled. Už jsem z té krásy tak apatický, že odmítám fotit a jen vstřebávám ty změny pohledů s rostoucí nadmořskou výškou. Bohužel počasí v tuto chvíli není nejlepší a za počínajícího deště přehlížíme při posledním zastavení celý majestátní fjord, který sehrál svou důležitou roli při druhé světové válce.


Co tím myslí?

Sedlem jsme se dostali na náhorní plošinu s krásně zelenou trávou kontrastující s bílými vápencovými skalami. Mezi tím se pasou ovce a dobytek. Vjíždíme do malebné vesničky Njeguši, která je vyhlášena nejlepší sušenou šunkou – pršutem. Kupujeme vzorek a za cvakání zubů míříme znova přes město Cetinje do našeho kempu. Ne vždy jsou výlety nalehko vhodné, zvláště když se zapomene, že se pojede přes pohoří, které vyčnívá 2000 metrů nad moře. Když jsme sjeli zpět k pobřeží, rázem se oteplilo a je nám hezky. Najednou vidím před sebou nápis „Discount piča“. Co to má být? Zastavuji a zvědavě vcházím dovnitř, sedí tam ale jen jedna stará babizna a když se rozhlížím okolo, vidím, že tam má spoustu levného pití! Kupuji tedy alespoň litrovku místního vína za 2 eura, které jsem pak večer vypil ležíce pod stoletým olivovníkem a za zvuků cikád si v duchu znovu projížděl kouzelné cesty po Černé Hoře.



Další články z archivu

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Nepřehlédni na MotoLife

  • Motorbike 5/2020
  • Bridgestone rozšiřuje portfolio o čtyři nové pneumatiky s vynikající adhezí a ovladatelností
  • Motorbike 4/2020
  • Jak na baterie po zimě
  • Sdílené elektrické skútry BeRider brzy odstartují i v Brně

Vítej na MotoLife❗️

Podílej se na tvorbě nového sociálního motorkářského webu!

Podmínkou je pouze respektování pravidel tohoto webu.

Začít můžeš už teď »
  1. Založ si jednoduše svůj osobní profil.
  2. Pochlub se na profilu svýma motorkama, přidej fotky z cest.
  3. Přidávej motorkářské příspěvky nebo odkazy na zajímavé motorkářské články.
  4. Publikuj články, názory, blogy, fotky....
  5. Vytvoř si prezentační stránku a ukaž motorkářům co děláš.
  6. Poraď vývojářům MotoLife jak web zlepšit.

Piš na nebo využij chat na stránce MotoLife.

Aktuálně na MotoLife

Příspěvky motorkářů

Bikes.cz
před 12 hodinami
     0   0
Pohodlné ojeté motorky od Honzy Karáska
Bikes.cz
před 17 hodinami
     0   0
Top 5 nejrychlejších motorek
Bikes.cz
včera ve 23:08
     0   0
Nehoda motorkářky ve 190 km/h - chyběl tlumič řízení❗️
Magazín Motoroute
včera ve 22:35
     0   0
Novinka z dílny MaxTo s možností spárování s telefony, bluetooth sluchátky, GPS či hudebním přehrávačem.
Všechny příspěvky ...