Milan Dunda
vydáno 23. 2. 2012
---------------------
foto: Milan Dunda
Turecko? Na silnicích pořád ve střehu, asfalt vhodný pro endura, ale i na silničních moto se dá projet
Do Turecka nás lákala vůně exotiky a Orientu. Vzhledem k dřívějším zkušenostem s rumunským a bulharským obyvatelstvem jsme jeli na mašinách do Terstu, pak trajektem do řecké Igumenitsy a dál po vlastní ose do Turecka.

Na motorkách Malou Asií

Thumbnail image for http://www.motocyklovenoviny.cz/Controls/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2006_16.jpg
Vzhledem k poloze Turecka a vysokým letním teplotám, které tu panují, jsme domluvili termín dovolené na začátek června. Byl to dobrý tah. Sestava naší výpravy byla následující: Martin (SV 650), Jirka Š. (ZRX 1100), Jirka T. (GSF 600), Jarda (Thundercat) a já s VFR 750. Proces na tureckých hranicích trval asi dvě hodiny. Obešli jsme několik okýnek, vyplnili dost papírů a nakonec zaplatili devět eur, ani nevíme za co. Až později jsme zjistili, že nás celník pěkně natáhl.
Jedeme na jih k průlivu Dardanely, který „zdoláváme“ trajektem z Kilitbahiru do Canakkale. Je to nejužší místo tohoto průlivu, a tak plavba trvá jen dvacet minut. V Canakkale je plno lidí (asi za to může sobota), proto tohle osmdesátitisícové město po návštěvě směnárny rychle opouštíme. Konečně se nám plní sen snad všech lidí - jsme milionáři. Za 1 euro dostáváme 1,8 milionu tureckých lir.
Asi třicet kilometrů na jih leží známá Trója. Nevím, jestli to vstupné 200 korun stálo za to. Kromě kýčovitého, dvacet metrů vysokého dřevěného koně a pár kamenů okolo tu opravdu není nic k vidění. Na večeři jsme zastavili v Ezine. Pivo musel jít číšník koupit do krámu přes ulici a kebab nás moc nenadchnul, jehněčí je dost tuhé a mastné a musí se jíst teplé, což nebyl náš případ.

Silnice tak pro endura
Letos jsme opět vyjeli bez holek (hurá), takže spíme většinou nadivoko. Je tady dost míst, stačí jen chvíli hledat. Horší je to s terénem, jak se sjede ze silnice, končí asfalt a začínají velké kameny. První noc jsme si našli plácek kousek od silnice na Izmir. Večer kolem nás prošel děda s ovcemi, družba ale nebyla. S komunikací je tady totiž problém, anglicky se skoro nedomluvíte, s němčinou je to lepší. Dost Turků totiž dřív pracovalo v Německu. Naštěstí je s námi Martin, germanista výpravy.
Pětkrát denně (i v noci) se z mešit ozývá něco, co nám vzdáleně připomíná zpěv. Jde o výzvu k modlitbě, protože 99 procent Turků vyznává islám. Proto tu člověk ani nenajde hospodu, místo nich tady jsou čajovny. Ale není to tady tak ortodoxní. Ve městech už jen málokdy potkáte zahalené ženy, mladé holky v sukních už běžně ukazují kolena.
Na zdejších silnicích musíme být stále ve střehu. Kromě nástrah ve formě samotné silnice je potřeba dát si pozor na všudypřítomné ovce. Cestou jsme potkali i několik suchozemských želv, jak „sprintují“ přes silnici. Na výběr je z několika druhů asfaltu, většinou tak pro endura, i když my jsme důkazem, že i na silničních mašinách se Turecko dá projet. Přesto se tu jezdí o dost rychleji než u nás. Každý to smaží, co mu jeho (většinou dost starý) stroj dovolí. Přes město se běžně jezdí osmdesátkou, značky a občas i barvy semaforu jsou jen informativní. Dost se taky používá klakson. Je to prostě trochu divočejší, ale jde jen o zvyk. Chodec se tady mění ve sprintera, který u krajnice číhá na sebemenší mezeru mezi auty, řidiči na přechody většinou nereagují, leda tak přidáním plynu. Místní motorkáři jezdí hlavně na Jawách, a to jak na starých panelkách a kejvačkách, tak na novějších 639 a 640. Většinou v místní úpravě s co největším nosičem.

Za tajemstvím pergamenu
Jedeme na jih podél Egejského moře do Bergamy, města ležícího na úpatí zřícenin antického města Pergamonu. Ve městě jsme zjistili, že nemáme Jardu. Po hodině přijel s tím, že na těch boulích, co po nich jedeme už od rána, ztratil spacák i s karimatkou. Zbytek dovolené spal na drsňáka v kombinéze.
Pergamon je jedno z nejznámějších a nejlépe dochovaných antických míst v Turecku. Jak napovídá název města, došlo tady k objevu pergamenu, což byla opracovaná kůže, na kterou se dalo psát. Dodnes jsou tady k vidění celkem zachovalé zbytky divadla, knihovny, Athenina chrámu a dalších staveb. Vzhledem k horku ale bereme prohlídku zrychleným tempem. Naše motorkářské oblečení holt není šité na turecké podnebí. Při nákupu nezbytných suvenýrů se rychle naučíme smlouvat. Většinou se nám daří nakupovat za dvě třetiny původní ceny, někdy dokonce za půlku.
Vyhnout se Izmiru, který je s 2,5 miliony obyvatel zdejším třetím největším městem, se nám bohužel nepodařilo. Ve městě jsou prakticky jen cedule navádějící na Istanbul a Ankaru, což se nám zrovna nehodí. Nedalo nám teda moc práce bloudit po městě skoro čtyři hodiny. Zachránil nás až prodavač melounů, který nás navedl ven z města na dálnici. Z Izmiru jsme vypadli až v deset večer. Místo na spaní se potmě hledá dost špatně, tak jsme byli rádi za plácek kousek od silnice. Jak se ráno ukázalo, spali jsme těsně vedle pasácké stezky. Než jsme se sbalili, tak kolem prošlo několik stád ovcí a dobytka. Teď už vím, že to, co jsem celou noc cítil, opravdu nebyly jenom Jardovy ponožky...

Cedulím nevěřit
Do Efesu přijíždíme v poledním horku, a tak se svlíkáme a dělíme na dvě skupiny. Jedna hlídá motorky, druhá jde na prohlídku. V triku a kraťasech se mi zdají všechny památky zajímavější. V Efesu je jeden z antických divů světa, Artemidin chrám, z něhož už ale moc nezbylo. Pěkná je částečně znovupostavená Celsova knihovna a amfiteátr pro třicet tisíc lidí.
Některým členům výpravy se už začaly lámat ponožky, a tak jsme začali hledat kemp. Nedaleko Marmarisu jsme objevili jediný v okolí. Žádný luxus, sprchy pod širým nebem mezi stany, ale aspoň cena tomu odpovídala: dva milióny lir za hlavu a den. Jen jsem čekal, že na mě při sprchování vyběhne tatík z vedlejšího stanu, protože si u sprchy hrály malé děti a já vypadal jako úchyl. Odpočinek v kempu jsme uvítali, ale už druhý den jsme vyrazili na výlet do Marmarisu. Městečko leží v překrásné zátoce přímo na rozhraní egejského a středomořského pobřeží Turecka a je vyhlášeným turistickým centrem. Nejvíc obchodů je se zlatem a s kůží. Nápisy po celém městě jasně ukazují, že tady často tráví dovolenou Rusové. Návštěva bazaru je dost náročná, protože před každým obchodem stojí nahaněč a tahá nás dovnitř.
Ráno balíme a jedeme na východ po pobřeží Středozemního moře. Zase nám daly zabrat cedule u silnice. Jedna nás lákala nápisem Antalya 370 km, ale když jsme to ujeli, tak další mrška hlásala Antalya 110 km. Asi jsou některé cedule určené nízko letícím letadlům, která nemusí jet po klikaté silnici. Ta byla opět dost mizerná a místy i dost úzká, ale vedla po skále nad mořem, tak bylo na co koukat.

Polda s českou pistolí
V Antalyi jsem málem ztratil zadní kufr, při výrobě nosiče jsem nepočítal s „kvalitou“ zdejších silnic. Servis jsem našel hned, zato vysvětlit mechanikovi, že to nemůže svářet na motorce pět centimetrů od plastů, mi dalo dost práce.
Antalya je, jak píše náš průvodce, klenotem turecké riviéry. Je to ale dost velké město, a tak jím jen projíždíme. Opět dalo trochu práce najít kemp, ale nakonec se nám to podařilo na jedničku. Jeden malý hned u moře nedaleko Manavgatu vlastní Turek se svou švýcarskou manželkou. Mluví anglicky, a tak se dáváme do řeči. Ukazuje nám album s fotkami karet (velké mořské želvy), které na jejich pláži kladou vejce. My ale žádnou neviděli, zrovna neměly sezonu. Kempař nám dal tip na výlet do blízkého kaňonu, kde jeho kámoš provozuje rafting. Bylo to příjemné zpestření.
Turistickou atrakcí zdejšího kraje jsou Manavgatské vodopády a městečko Side, jedno z nejoblíbenějších tureckých letovisek. V Manavgatu nás překvapil družný policista, který jen nás uviděl, hned zjišťoval, odkud jsme. Odpověděli jsme „Čekoslovakia“, načež on neváhal a z pouzdra vytáhl pistoli. Už jsme se loučili se životem, když začal mumlat „čekoslovakia čezet, čezet“. Opravdu, na jeho pistoli se blýskal znak české zbrojovky.
Po třech dnech v kempu zase balíme. Naše cesta se láme a začínáme se vracet. Jedeme na sever k Černému moři. Ze začátku byla cesta do vnitrozemí zajímavá, protože jsme jeli přes pohoří Taurus. Pak ale nastala změna, dostali jsme se na náhorní plošinu a jeli několik set kilometrů po rovině. Navíc se k tomu přidalo pořádné vedro bez větru, a tak silnice místy doslova tekla. Od smrti uvařením nás zachraňovaly melouny. Prodávají se všude kolem silnic, jen je třeba usmlouvat cenu. Vzhledem k nesnesitelnému počasí se nikde moc nezdržujeme, výjimku jsme udělali jen ve městě Kütahya, což je centrum turecké keramiky. Celé město je vyzdobené kachličkami, dokonce i autobusové nádraží a „mekdonald“.

S pivem k mešitě nechoďte
U pobřeží Černého moře, které nás svou špinavostí hodně zklamalo, je kolem města Akcakoca oblast známá pěstováním lískových oříšků. Když jíte lískáč, je prý skoro jisté, že je právě z Turecka. V Akcakoce bereme kemp, potřebujeme si někde vyždímat propocené kombinézy. Když jsem sundal boční kufry z motorky, čekalo mne nepříjemné překvapení – prasklé nosiče. Používám ty z MZ a ještě nikdy mě nezklamaly, ale Turecko je země mnoha divů. Tentokrát oprava proběhla v pohodě. Kempař byl dost škrob, večer nám pořád zhasínal světlo. Mě dokonce při praní pětidenních ponožek vypnul vodu, i když musel cítit, že jsem ještě neskončil.
Zjišťujeme důležitou věc. Pokud si kupujete v místním obchodě láhev piva, při placení na vás prodavačka vždycky něco zahudruje. Vy samozřejmě nevíte, o co jde a přejdete to mávnutím ruky. Láhev „lahodného“ moku otevřete, jen co za vámi zapadnou dveře obchodu. Cesta od obchodu jako na potvoru vždycky vede zrovna kolem mešity, do které se scházejí muslimové k modlitbě. Jen vás zmerčí, už berou do ruky kámen a pokud nepřidáte do kroku, váš osud je místním tradičním způsobem zpečetěn. Až pak vám dojde, že vám prodavačka nabízela papírový pytlík na lahvinku, abyste nepili před mešitou na veřejnosti alkohol.
Z Akcakocy jedeme do Istanbulu. Bosporský průliv rozděluje město na dvě části, evropskou a asijskou. Pro turisty je atraktivnější evropská část, kde je většina památek a historické centrum města. Jardovo přání, že v tomhle dvanáctimilionovém městě najdeme kemp a pár dní tu zůstaneme, se nám nepodařilo splnit. Najeli jsme tady přes osmdesát kilometrů bez výsledku a nakonec byli rádi, že jsme se vymotali ven. Snad někdy příště. Závěr pobytu nám ještě zpestřili turečtí celníci, když jsme na hranicích museli vybalit všechny věci. Až když viděli naše špinavé spodky, dali pokoj.
Turecko je opravdu krásná země, kterou stojí za to navštívit. Je ale tak obrovské, že za čtrnáct dnů, co jsme tu byli, jsme viděli jen jeho malou část. Příroda je krásná, moře čisté (kromě Černého) a lidé se chovají přátelsky. Několikrát se nám při tankování stalo, že nás obsluha čerpačky ještě pozvala na čaj.


Diskuze k článku


Další články z archivu

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Nepřehlédni na MotoLife

  • Jak na baterie po zimě
  • Sdílené elektrické skútry BeRider brzy odstartují i v Brně
  • Motocyklem roku 2020 se stala Honda Africa Twin Adventure Sports
  • MOTOSALON 2020 - první fotky z výstavy
  • Motorbike 3/2020

Vítejte na MotoLife

Hledáme motorkáře, kteří nám pomohou dostat MotoLife na špičku!

MotoLife je nový sociální motorkářský web, na kterém se můžeš podílet i ty!

Na MotoLife patří reklamní prostor všem, kteří jeho obsah tvoří.

Podmínkou účasti na projektu MotoLife je dodržování pravidel tohoto webu.

Pojďme společně do toho...

  1. Přihlas se, založ si svůj profil.
  2. Pochlub se svýma motorkama, přidej fotky z cest.
  3. Přidávej příspěvky, články, názory, blogy, fotky nebo stránky.
  4. Získávej fanoušky, rozšiřuj okruh přátel, komunikuj s dalšími motorkáři.
  5. Sděl tvůrcům MotoLife jak web zlepšit.

Pravidla webu

  • Obsah webu může tvořit kdokoliv, kdo chce být jeho součástí a respektuje pravidla.
  • Veškeré příspěvky, články a fotky smějí být pouze o motorkách a dění okolo motorek.
  • Reklamní prostor patří těm, kteří zde publikují, a slouží i jako odměna za publikovaný obsah.
  • Jednotlivé MotoLife stránky jsou plně v režiji jejich zakladatelů a správců, a provozovatel webu nenese zodpovědnost za obsah.
  • MotoLife stránky, články, příspěvky i fotografie mohou být privátního i komerčního charakteru.
  • MotoLife osobní profily jsou výhradně privátního charakteru a nemely by obsahovat komerční obsah!
  • Publikovaný obsah nesmí jakkoliv porušovat práva třetích stan nebo jiné osoby a jejich zájmy.
  • Obsah nesmí obsahovat vulgární slova, sexuální tématiku, nabídky půjček, hazard, politiku a pod.
  • Obsah nesmí ani obsahovat odkazy na stránky se zakázanou tématikou.
  • V případě porušování pravidel může být profil, stránka i příspěvky zablokovány nebo odstraněny.
  • Pravidla mohou být průběžně doplňována nebo měněna.

Pište na , nebo využijte chat na stránce MotoLife.

Nově na MotoLife