Cestujeme po okraji Evropy

vydáno 13. 1. 2012, text Radovan Jirků a Alena Kantorová

Republika e Shqiperise, „Země orlů“ nebo také Albánie. Jedna z posledních neznámých končin Evropy s okouzlující přírodou a hrdými obyvateli.

Albánie nás vítá nádhernou širokou silnicí, po které ovšem musíme jet čtyřicítkou. Je to nejchudší a do roku 1990 nejvíce izolovaná země Evropy. Již kousek od řeckých hranic stojí řady betonových bunkrů, které měly Albánii chránit před napadením. Těchto betonových pevnůstek různých velikostí tu bylo postaveno přes 750 tisíc.

Když jsme stáli na řecké straně hranic, jeden celník nás pouštěl, že můžeme jet, a druhý nás zastavoval s křikem: „Dál nemůžete jet, tam není Evropa! “ Tak se ho tedy ptáme, co tam je, že by snad Afrika, nebo co? Rezignovaně mávl rukou a pustil nás dál. Pohled okolního světa na Albánii je velmi špatný a všichni si myslí, že tam snad žijí opice, přitom Albánci jsou jeden z nejstarších národů Evropy.


Gjirokaster

Přijíždíme do prý nejhezčího města Albánie, do Gjirokasteru. Toto město postavené do podoby sedícího orla je přimknuto k horskému masivu a největší dominantou je pevnost s několikapatrovými věžemi. Celé město je postavené z bílo-černého kamene, a to včetně ulic. Když stoupáme ke vchodu do pevnosti, pradávně vypadající dlažba celkem slušně klouže. Prohlídka pevnosti je pro nás zklamáním. Výzdobu tvoří stará děla, dvě sochy významných obyvatel města a rozpadající se letadlo. Z hradeb je ale nádherný rozhled do dalekého okolí. I když zde platí zákon, že všechny budovy mají zapadat do starodávného vzhledu, nacházíme i několik nevzhledných paneláků a mimo centrum jsou ulice velmi špinavé.

V centru ale stojí nádherné domy s kamennými střechami nazývané „kulla“, které nemají v přízemí okna. Ta se nestavěla proto, aby se město hůře dobývalo. Má to však za následek celkem malé množství restaurací a obchodů. Při odjezdu z města chceme natankovat a poprvé, ale ne naposledy, se setkáváme s tím, že tankujeme velmi špatný a drahý benzin a navíc ho dostáváme tak o 2 litry méně, než ukazuje počitadlo.


Podél pobřeží

K moři to máme jenom kousek, a protože patří společně s horami k tomu nejkrásnějšímu v Albánii, míříme k pobřeží. Sjíždíme z hlavní trasy na Tiranu a silnice se rapidně zhoršuje. Je sice asfaltová, ale samá díra. Před městem Sarande odbočujeme na pobřežní silnici, která vede po strmých svazích, příkře vystupujících z moře. Jedeme po „květinové riviéře.“

Silnice už je vážně špatná, vhodná tak pro enduro. Chvilku vede po břehu moře, pak se najednou ostře zvedá a nabízí nám nádherné pohledy na okolní hory a pláže. Jedeme olivovými plantážemi, které přecházejí do borovicových lesů a jsou střídány citrusovými sady. Z této nádhery nás rychle do reality vrátí příjezd do tradiční albánské vesnice, která je plná prachu a vždy v ní stojí několik hospod. Je škoda, že vždy úplně prázdných. Tyto vesnice mají někdy zajímavá jména, takže se zastavujeme například v Palermu. Centrum tvoří prašná náves a když se nám konečně podaří nalézt obchod, jsme velmi překvapeni vysokou cenou potravin. Chtít za meloun 100 Kč nebo za tabulku čokolády 80 Kč se nám zdá skutečně hodně.

Z pobřeží vyrůstá hora, kolem které se vine silnice strmě stoupajíc�� k jejímu vrcholu. Tato nově postavená trasa stoupá do průsmyku Logara. Během chvíle jsme ve výšce 1055 m n. m., a protože začíná pršet, zastavujeme se v jedné z mnoha restaurací. Tato je výjimečně celkem zaplněna a mají na výběr několik typických albánských jídel, jako je grilované maso shishkebap nebo gofte. Nejdříve nás chtějí náležitě natáhnout, ale nakonec přinášejí velmi chutný oběd za přijatelnou cenu. Ty snahy dát cizinci poněkud větší cenu je problém celé Albánie, ale vzpomeňme si na Čechy na začátku devadesátých let.

Před městem Vlore, které je největším jižním přístavem Albánie, máme ještě to štěstí, že vidíme vyplouvat ponorku z doku ukrytého hluboko v hoře. Právě tato základna byla důvodem velké roztržky mezi Albánií a SSSR v 70. letech 20. století.


Rychle, zato špatně

Za Vlore opouštíme pobřeží a míříme na Dures. Projíždíme úrodnou nížinou. Podél cesty, která mnohokrát připomíná oraniště, se prodávají všechny plody zahrad a polí, takže je možné nakoupit melouny, jablka, třešně atd. Navzdory tomu, že je zde průměrný výdělek 100 eur, jsou ceny i tady celkem vysoké a často přesahují ceny v Čechách. Však taky málokdy vidíme někoho nakupovat. Vládne zde jakýsi kapitalismus ve své prvotní formě, ale jelikož nejsou peníze, tak všichni prodávají, ale málokdo nakupuje.

Protože tu ještě před 15 lety měl auto málokdo, zdejší řidiči řídit moc neumějí. Nejdůležitější jsou pro ně dvě věci – jet rychle a mít Mercedes. Celá Albánie je samý Mercedes a kdo ho nemá, jako by nebyl. Mezi místními jsou ale velké rozdíly, a tak jsou zde k vidění muzeální kousky i sportovní SL 500.

To, že neumějí řídit, si zakoušíme na vlastní kůži. V zatáčce zastavujeme za náklaďákem a za námi jedoucí Mercedes to neubrzdí. Vráží do nás naštěstí jen lehce a my padáme. Alenka se okamžitě zvedá a jde brutálně a dost sprostě vynadat řidiči v černém auťáku s černými okny v černém obleku a s černými brýlemi. Prostě zdejšímu kápovi. Ten se nezmáhá na nic a jen tupě zírá. Když se vše uklidní a on odjíždí, okolostojící Albánci Alence tleskají. To si tady nikdo netroufne. Za to, že nás srazil, měl aspoň pěkně zkažený den!

K přenocování volíme bezpečnější formu přespání u stavení. V malé zapadlé vesnici se nám líbí nádherný velký dům se sadem, a tak se zde ptáme, zda si můžeme postavit stan. Majitelé s radostí souhlasí a již k nám přichází celá rodina a nesou nám i malou večeři. Zanedlouho přijíždí i širší příbuzenstvo a probíhá představování. Mimo jiné se dozvídáme, že otec rodiny pracuje již několik let v Itálii, jako ostatně mnoho Albánců.


Ve Skadaru zazdívají

Dures je nestarším městem Albánie a byl založen v roce 627 př. n. l. Římany. Začínala zde silnice Via Egnatia vedoucí do Istanbulu, pokračování slavnější Via Apia. Je také druhým největším městem země a jeho největší zajímavostí je přístav, ze kterého vyplouvají trajekty do nedalekého Brindisi. Na přístav navazuje zajímavá pláž s celkem čistou vodou a všudypřítomnými bunkry, zde již pěkně pomalovanými. Kousek od přístavu je historické centrum, ve kterém jsou vedle sebe třeba byzantské hradby, římský amfiteátr nebo mešita sultána Fatíha jako pozůstatek turecké nadvlády.

Po dálnici, na několika místech přerušené šotolinovými úseky, přijíždíme do města Skadar, které stojí na břehu stejnojmenného jezera. Odtud vede cesta do nádherných hor Mirdite a v úseku šedesáti kilometrů mezi městy Puka a Kuknes projíždíme nádhernou krajinou vysokých hor. Jejich vrcholy převyšují 2000 m n. m. Nejhezčím městem je Kukes, které leží na úpatí štítu Gjalkica a zároveň na břehu horského jezera. Zpět se vracíme opět přes Skadar a zastavujeme se v centru, ve kterém se dá nakoupit výborné albánské víno. Jenom kousek od centra stojí velkolepá pevnost Rozára založená antickými Ilyry, původními obyvateli Albánie. Pevnost dostala své jméno podle ženy, která byla zazděna do hradeb jako oběť bohům.


Přes Černou Horu

Podél břehu Skadarského jezera vede cesta do Černé Hory. Jezero obklopené horami je velmi pěkné, ale na břehu se začínají objevovat první milionářské vily, které hyzdí tuto nádheru. U města Bajraku se opět objevují pevnosti, což značí blízkost hranic. Však taky za městem je již hraniční přechod, na kterém po nás chtějí jakýsi poplatek za motorku, asi něco jako povinné ručení. Nejdříve po nás chlap chce dvě eura, pak dva dolary a když mu vytrvale vysvětlujeme, že z nás nic nedostane, rezignovaně mávne rukou. Po odbavení na černohorské straně vjíždíme do bývalé Jugoslávie. Hlavním městem Černé Hory je Podgorica, velikostí spíše provinční město, ale s příjemnými výdobytky civilizace, třeba v podobě supermarketu, ve kterém se nebojíme koupit salám, nebo příjemné a čisté obsluhy benzinové pumpy.

Z Podgorice odjíždíme do nádherného kaňonu řeky Morača. V kolmých stěnách kaňonu je vytesána silnice a železniční trať. Jedeme pomalu a vychutnáváme si nádherné pohledy na okolní přírodu. Perlou kaňonu je malý monastýr Morača, který je nově zrekonstruován. Odsud již pokračujeme stále na sever a přes pěkné sedlo u Crkvine míříme do Bělehradu, který má velmi špatné dopravní značení. Dále podél řeky Tisa přijíždíme do Maďarska, ze kterého je to domů už jenom kousek.



Další iČMN články

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Články na MotoLife

  • Vojtech Ďuriš
  • Zabudnuté tímy MotoGP – Aspar Racing Team
  • Motorbike 4/2021
  • Zabudnuté tímy MotoGP – Konica Minolta Honda
  • Vychází časopis Drž stopu

Vítej na MotoLife❗️

Podílej se na tvorbě nového sociálního motorkářského webu!

Podmínkou je pouze respektování pravidel tohoto webu.

Začít můžeš už teď »
  1. Založ si jednoduše svůj osobní profil.
  2. Pochlub se na profilu svýma motorkama, přidej fotky z cest.
  3. Přidávej motorkářské příspěvky nebo odkazy na zajímavé motorkářské články.
  4. Publikuj články, názory, blogy, fotky....
  5. Vytvoř si prezentační stránku a ukaž motorkářům co děláš.
  6. Poraď vývojářům MotoLife jak web zlepšit.

Piš na nebo využij chat na stránce MotoLife.

Příspěvky motorkářů

Jaroslav Šíma
před 5 hodinami
Moc pěkný dárek od Světa motorů k najetí milionu mil!
Marek Lichtenberg
před 4 hodinami
0
Velký obdiv, Jardo 👍
Bikes.cz
před 3 dny ve 22:17
Nový boxer od BMW je jedním z největších a nejúchvatnějších motocyklových motorů, říká Dominik Valášek v testu BMW R18. Technická data k tomuto nevšednímu modelu najdeš v katalogu Bikes.cz:  https://www.bikes.cz/2021/bmw-r-18
Motocyklová asociace ČR
před 4 dny ve 20:33
Policie ve čtvrtek zveřejnila videozáznam ze středeční honičky na dálnici D5 u Prahy, při které přišel o život řidič motocyklu, jenž se snažil ujet hlídce najetím do protisměru. Podle nových informací bylo muži 41 let a měl zákaz řízení.
Miluju motorky
před 6 dny v 9:39
Libovečky od Durris Design už jistě znáš! Šeri položil pár otázek přímo Vojtechovi Ďurišovi, vedoucímu celého projektu! Vše najdeš v rozhovoru.

#serimotostories #milujumotorky
Všechny příspěvky ...