Ultra Naked!

Itálie. Dvě značky, dva stroje. To není boj o peníze, to je věc cti. Ač se to zdá jako včera, Aprilia své první Tuono představila již v roce 2002. Skrz naskrz moderní nahatý dvouválcový sportovec, jehož hliníkový rám, osobitý design, ostré řízení a mocně zatahující motor kontrastovaly s méně potentním a více lifestylově zaměřeným konkurentem od Ducati. Loni přišlo Tuono nové a letos se Aprilia pokusí zasadit rozhodující úder jeho vylepšenou verzí – přivítejte Tuono Factory.

Pro provoz ve městě má motor jednoznačně příliš dlouhý sekundární převod. Pod 3500 otáčkami cítíte v převodech občasné zalupání a spojkování přichází ke slovu také často. Aprilia nabízí doplňkový 15zubý pastorek, který je prý ovšem určen pro závodní použití, anžto s tímto převodem nebyla motorka homologována. Ha! I se standardem ale Tuono mezi jednotlivými vingly na silnici akceleruje jako raketa, hlavně když se držíte v blízkosti ňůtnmetrového maxima. Motor se vyplatí vytáčet až do maximálního výkonu v 9500 či ještě kousek dál, zaprvé je to žůžo a zadruhé se při přeřazení budete držet pořád nad šestitisícovou hranicí. Až vás to omrzí, tak si z katalogu originálního příslušenství můžete vybrat titanové Akrapoviče (zase „pouze pro závody“), necháte si u dealera nahrát do řídicí jednotky příslušnou palivovou mapu a svět bude zase krásnější...

Jedinou stinnou stránkou motoru Factory je divočejší náběh výkonu při přechodu ze zavřeného plynu do otevřeného, hlavně na první dva kvalty. V tom bylo „nula-šestkové“ standardní Tuono civilizovanější. Hlavně za deště to udělá z jízdy na „ultra-Tuonu“ velice napínavou záležitost, nota bene na vzorkem zrovna nepoznamenaných Supercorsách. Ale jak tady, tak při jízdě po zbrusu novém a stále lehce zamaštěném (a tedy kluzkém) asfaltu, po kterém jsem jezdil v Dolomitech, nakonec budete Aprilii blahořečit, že udělala Tuonu tak kontrolovatelné a citlivé řízení – na každé podklouznutí stačí lehká korekce širokými řídítky. Přední Pirellka navíc zůstává neustále jak přibitá k zemi.

V rychlých protahovákách bylo Tuono pěkně stabilní a pevné, i když jsem si trochu zdvihl zadek a popustil dolů předek, to abych eliminoval původní snahu motorky hrnout se v zatáčce pod plynem ven přes přední kolo. Při takto „nakopnutější“ geometrii ovšem musíte počítat s tím, že občas pocítíte absenci tlumiče řízení.

Možná tou nejlepší záležitostí na Tuonu jsou brzdy. Radiální koktejl se samolepkou Brembo na předku dává fantasticky kontrolovatelnou sílu a umožňuje široký rozsah používání – od lehké korekce příliš optimistické rychlosti v nájezdu do zatáčky (bezproblémové) po brutální brzdění z rozmotané šestky do jedničkové vracečky. Zákus brzd je silný, ale předvídatelný, Brembo pořádně zapracovalo na svých radiálkách, které měly dřív tendenci se blokovat. Navíc Tuono zůstává i při takovýchto manévrech ledové klidné – to ten pneumaticky ovládaný antihopping. Vynikající.

Tohle slovíčko jednoduše charakterizuje tenhle „ultra naked“ superbike. Tuono Factory tak přebírá korunu krále italských dvouválcových naháčů. Teď je řada na Ducati.