BMW R1200S versus Ducati Monster S2R1000

Dle mnoha názorů je srovnávačka těchhle tradičních evropských značek úplná blbost. Ze začátku jsem to tak taky cítil. Italofilové obraceli oči v sloup, že někdo staví „něco takovýho“ vedle jejich svaté ikony jménem Monster, baworáři byli naopak hrdí a pyšní, že mají zase nějakou sportku. Osobně mám pro Monstery slabost a R1200S mi připadal trochu divný. Navíc jsem se na něm hned hrozně kopl do holeně o válec (což se prý u boxerů stává) a pokazil si seznámení. Jenže pak…Možná jsem ho pochopil. A taky proč jsou obě dunící mašiny vlastně příbuzné.

Na první pohled se skutečně zdá, že tyhle stroje nespojuje vůbec nic. Jak se to vezme. R1200S a S2R1000 jsou velkoobjemové vzduchem chlazené dvouválce s dostatečnou zásobou koní. V případě R1200S jde mimochodem o nejsilnější sériový boxer všech dob. Obě motorky drží pohromadě příhradový rám z ocelových trubek, skrz který jsou vidět „halabala“ natahané hadičky, kabely, čidla a další věci, což bývalo vždy typické hlavně pro Monstery. Obě mají letmo uchycené zadní kolo, bavorák vpravo (kvůli kardanu) a dukna vlevo (kvůli řetězu). Němec i Ital budou mít nakonec i podobnou cílovou skupinu zákazníků, protože jde o jakési moderní café racery. Tedy o stroje, určené ne zrovna pro závodění na okruzích, ale na cesty do práce s termoskou kafe a chlebem se sádlem v síťovce na řídítku taky ne. Kdo si je pořídí, získá možnost to občas pořádně rozpálit, aniž by se mu pod zadkem kroutil měkký rám, v zatáčkách škrtal stupačkami nebo mučil nějaký slabý motor ve snaze o razantní jízdu. Pěkně se oblečte a po hodince nedělních zatáček sraz v kavárně na náměstí!

Důstojní členové svých rodin S2R1000 je v dnešním monstřím kvintetu zhruba uprostřed. Máme tu sedmikilo, osmikilo, zmiňovaný litr, nabroušený litr S4R a ještě nabroušenější (a hlavně vyšperkovanější) litr S4Rs. Takže pro každého zájemce o stroje s velkým „M“ něco, vyberou si holky, starší kliďasové i mladší rafani. Po S2R sáhnou jezdci, kteří si už něco odlítali na kdečem, ujasnili si, že určitě nahou Ducati a hlavně že by měla fakt jet, pokud budou chtít. A tenhle litr k jízdě rozhodně nemusíte dvakrát pobízet. Pětadevadesát koní dvouventilového dvousvíčkového agregátu rozcválá necelých stoosmdesát kilo oceli, plastů a nějakého toho kousku karbonu docela hbitě. V tom je R1200S o dost rozvážnější. Než jsem mu přišel na kloub (čímž nemyslím, že jsem zjistil přítomnost kardanu na stroji), byl jsem lehce otrávený a přemýšlel, proč na konci typového označení vůbec je to „S“. Když se totiž nebudeme bavit o svalnatých čtyřválcích z bavorských dílen, jako je například K1200S (nebo o obskurnostech typu K1), nebylo těch sportovních boxerů v posledních letech u BMW zrovna hodně. R1200 ST z roku 2004 vypadal pořád dost cestovně a ani jsem se moc nedivil starším pilotům, kteří tvrdili, že posledním skutečně sportovně vyhlížejícím bavorákem byl beztak R90S z roku 1974. Zrozením R1200S se zřejmě konečně splnil sen mnoha zarytých obdivovatelů plochých dvouválců, kteří si před spaním tiše poplakávali do zdi, teskníc po něčem ostřejším a lehčím od jejich oblíbené značky s modrobílou vrtulí ve znaku.

Jízda po italsku? Senza commentario… Senza neznamená italsky „senzační“, ale „bez“. Popisovat obšírně, co jezdění na Monsterech obnáší, je v dnešní době zbytečné. Tihle očesanci totiž vytvořili dávno svébytnou kategorii a S2R v ní má čestné místo. Kombinace příhradového rámu, jednoramenné kyvky, zadního centrálu Sachs a plně nastavitelné vidlice Shova u nás funguje dobře. Dvouválec táhne od tří tisíc pekelně, dva velké ventily na válec mají na průběh krouticího momentu hodně kladný vliv. Dukatí převodovka vyžaduje tradičně přesnost a jistou dávku razance, pak se nestane, že by kvalt vyskočil. S ohledem na bezmála stokoňový motor se nenechte unést v zatáčkách a nezavírejte z přetočené dvojky či trojky bezhlavě plyn, ať se nenechá unést zadní kolo. Standardní spojka S2R totiž není „antihopsavá“...