Jak jsem (ne)srazil motorkáře.

Jedu si takhle z práce firemní dodávkou (ve které se sedí poměrně vysoko a k tomu má tlusté boční sloupky) a vjíždím na kruhový objezd u jednoho nákupního střediska.
Vcelku neohroženě najíždím do kruháče, jelikož jsem si byl jistý, že mám volno a nic nemůže bránit mému slastnému průjezdu. S dodávkou jsem již v půlce vjíždějícího manévru a v ten moment koutkem oka pozoruji, že něco není v pořádku. A taky nebylo. Řítí se na mě skútrista na blíže nespecifikovaném asijském stroji. Stíhá gestikulovat, brzdit i nadávat současně. Obdivuji ho. V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Lekl jsem se a se vší silou konám brzdný manévr. Dodávka naštěstí byla osazena vnitřně chlazenými kotoučovými brzdami s osmipístky Brembo. Skútrista ovšem zkušeně dokončuje svůj manévr těsně přede mnou. Ideální na vyposlechnutí salvy nadávek linoucí se z jeho úst. Má omluva nejspíš zanikla při jeho kouzelném spojení „demetní demente“. Přátelsky se tedy loučíme a mně v hlavě vrtá několik otázek. Jak jsem ho mohl přehlédnout? Sám jsem motorkář, takže jednostopých vozidel si všímám více než „obyčejný smrtelník“. Pořád ve mně hlodá ten pocit, že skútrista nesvítil. Teď už to ovšem nezjistím, protože v ten moment mě nenapadlo se za ním ještě otočit. Každopádně stačila by chvilička této nepozornosti a k tomu méně štěstí a já bych nebohého skútristu sbíral z pod kol dvoutunové dodávky.
Motorka není auto a opticky jsme o dost více přehlédnutelní. Já to zažil na vlastní kůži z obou stran. Jak z motorky, tak i z auta, se kterým jsem nyní ohrozil. Pánovi na skútru se ještě jednou omlouvám a slibuji, že příště se rozhlédnu dvakrát. Třeba jednou budu ten ohrožený já.