Dvě kola za Ondru

Organizace celé akce byla trošku chaotická, ale o to více bezprostřední. Původní plán odjet nejdříve na místo tragické nehody zapálit svíčky a potom objet symbolické kolo na trati se na místě setkání změnil. Většina z Ondrových přátel, známých a kolegů, kteří se sešli již v deset hodin na parkovišti autodromu, odjela do blízkého motorestu a společně na něj zavzpomínala.

Už po jedné hodině odpolední se na horní parkoviště začali sjíždět další motorkáři. Nakonec se jich sešlo minimálně jednou tolik, než původních 30 přihlášených. V 13:40 vypustil traťový komisař celou skupinu na závodní okruh. Za burácení vytočených motorů vyrazil peloton pomalým tempem za závodním trakem, který se zhostil úlohy safety-caru. Po ukončení společné jízdy, kdy se objela necelá dvě kola, se na připraveném místě v paddocku zapalovaly svíčky a pokládaly květiny. Na většině zúčastněných bylo vidět ve tvářích dojetí a smutek nad nečekanou ztrátou. Těsně před 14. hodinou museli všichni zúčastnění paddock spěšně opustit kvůli jiné pořádané akci. Jak by řekl Eddie Mercury: Show must go on.

Nakonec se mnozí spontánně sjeli přímo na místě nehody. Množství svíček a květin, polámané zbytky plastů z červené Ducati a sprejem vyznačená místa nehody na asfaltu působily děsivě. Někteří jen mlčky přihlíželi, jiní se dohadovali, co se přesně v ten osudný čtvrtek stalo.

Ondřeje Lelka jsem poprvé potkal, myslím předloni, přes mou kamarádku, jeho sousedku, také motorkářku. Potřeboval jsem vyřešit nějaký problém na své mašině a ona s ním domluvila, že se na to podívá. Ani jsem pořádně nevěděl, o koho jde. Snad jen to, že učí jezdit na okruzích a sám také kdysi závodil. Už letmý pohled do jeho garáže a způsob, jakým můj technický problém vyřešil, mě ujistil, že ví a umí. Působil na mě dojmem rázného chlapíka, který má občas radikální názory, ale myslí to dobře a je to vlastně úžasný pohodář. Povídali jsme si spolu během těch pár hodin, co dělal na mém stroji, o ježdění a o motorkách tak vůbec. Později mi došlo, že během našeho hovoru, kdy tedy mluvil hlavně Ondra, jsem dostával spoustu cenných rad. Rozhodně mě nepoučoval, prostě povídal, dobře se poslouchal a něco z toho mě zůstalo v hlavě a dodnes se tím řídím.

Utkvělo mi v paměti, když tvrdil, že jinde než na okruhu na motorce ani nejezdí. Protože podle něj je to v běžném provozu na silnicích „hodně nebezpečný“. Když má čas, protáhne svého Goldwinga, ale závodní choutky si nechává na trať. Když má čas… A toho podle všeho Ondra pro sebe moc neměl, jelikož pracovně byl vytížený ažaž. Běžně prý vozil motorky (ať už svoje nebo testovací) do Mostu nebo Brna na vleku. Po vlastní ose se na motorce přemisťoval jen výjimečně. Ten osudný den udělal výjimku. (pokr.)

Motorkářský svět v Česku je strašně malý, najednou zjistíte, že se všichni vlastně znají a špatné zprávy se šíří rychlostí světla. Během pár hodin jsem se o nehodě dozvěděl z několika míst. A když jsem to oznámil mému sousedovi, také letitému závodníkovi, po prvotním šoku jeho první reakce byla: Jak je to možné, jak se to mohlo stát?

Zaslechl jsem mnohokrát otázku, proč zrovna on a jak se to jemu, takovému zkušenému jezdci mohlo stát. Neznám jasnou a přesnou odpověď, jen si myslím, že když jste ve špatnou dobu na špatném místě, máte prostě smůlu. Vždyť se stačí během jízdy na malinkou chvilku, na pár vteřin, třeba nad něčím zamyslet a ten pomyslný vykřičník se v hlavě rozsvítí pozdě. Toho nešťastníka, který mu to poslal do cesty natvrdo, Ondra při krajnici určitě viděl. A jsem si skoro jistý, že jako vyježděný a zkušený řidič počítal s tím, že se ta dodávka MŮŽE pohnout. Konec konců, byla to i jeho slova, počítat se vším. Možná v tu chvíli přemýšlel, zda to do toho Brna - kam měl namířeno - stihne včas, nebo byl unavený… A najednou řidič dodávky vystřelí přes dvojitou plnou čáru, jen aby ušetřil trochu času, možná trochu nafty. Kdoví, co se těsně předtím odehrálo. Případ ještě není uzavřený a já se nehodlám příliš pouštět do spekulací. Viděl jsem místo nehody a i když nejsem odborník přes dopravní nehody, jsem si jistý, že Ondra na té dvojité lajně dodávku nepředjížděl. Brzdná stopa jeho motorky to jasně dosvědčuje. Zřejmě neměl ani čas ji zkusit složit, možná do poslední chvíle věřil, že to ubrzdí, protože nechtěl rozštípat svěřenou motorku. Ale to je opět jen má spekulace, která mu život stejně nevrátí.

Kdyby to nebylo při takové smutné příležitost, musel bych napsat, že se ten den v Mostě povedl. Samotná jízda po okruhu byla hodně emotivní, smutná a přitom krásná. Párkrát se všichni hezky zasmáli, hlavně při vzpomínání na Ondrovy věčné komentáře ke všemu. Měl jsem možnost mluvit s některými z jeho blízkých kamarádů a Ondra prý podobné pietní akce nesnášel. Neměl rád patos a o takových akcích se doslova vyjádřil, že jsou na **** (nepublikovatelné). Pohřeb je sám o sobě smutnou záležitostí, nemám je rád a nejel jsem tam. Nepatřím do okruhu jeho blízkých a nebyl jsem si jistý, zda jeho rodina chtěla mít „motorkářský pohřeb“. Stejně se nakonec ve Strašnicích sešlo tolik motorek, že to tam vypadalo jako na nějakém srazu. Když jsem se dozvěděl o jízdě pořádané na počest Ondry, to už jsem neváhal. Tahle akce nebyla vůbec patetická a i jeho kamarádi věří, že by jim to Ondra schválil, když se u toho i zasmáli.