Sicílie

I když loňská zima stále nechtěla ustoupit jaru, cestovatelská horečka stoupala bez ohledu na počasí s úměrně se zvyšujícím číslem měsíce. Po cestě do Černé Hory jsem zvolil cíl o něco vzdálenější a tím pádem i atraktivnější – Sicílii. Přes poledne, i když je všední den, jsou cesty téměř prázdné. Vlastně se nedivím, je tak příšerné vedro, že až nad 120 km/h cítím lehké ochlazování větrem. Zajíždím k Údolí chrámů nedaleko města Agrigento, ale po včerejší zkušenosti dělám jen pár snímků zvenčí a jedu dál. Smířil jsem se s tím, že za těch pár dní nemohu navštívit všechna zajímavá místa, a tak stále v duchu redukuji program a mířím po jižním pobřeží k cíli mé cesty, světoznámé sopce Etně. Odbočuji do vnitrozemí k historickému městečku Enna, a pak ji spatřím – v mlhavém oparu s nezbytnou bílou čepičkou z mraků se zvedá na obzoru nepřehlédnutelná a majestátní Etna. Pohled na ni mě teď bude provázet po zbytek mého pobytu na Sicílii. Chci na ni zkusit vylézt, ale to až za pár dní, teď se ještě stáčím směrem na Syrakusy. Ubytovávám se v kempu na malém poloostrůvku s majákem. V tomto období je ještě na Sicílii málo turistů a kromě pár německých a holandských důchodců s karavany jsou kempy téměř prázdné. Na památkách člověk potkává pouze místní školní výpravy a zájezdy důchodců, hlavně německých a ruských. Tolik ruštiny jako tady jsem naposledy slyšel pouze v Karlových Varech. Docela mě pobavila situace v jednom bufetu, kde se korpulentní postarší dáma hlasitě dožadovala příchodu někoho, kdo jí bude rozumět. Samozřejmě řvala ve svém rodném jazyce a odpovědí jí byl nechápavý úsměv obsluhy, jinak perfektně hovořící kromě svého rodného jazyka i anglicky a německy. Nějak nepochopila, že ruština stále ještě není světovým jazykem... V Syrakusách prolézám nádherné řecké divadlo, ve kterém se dodnes hraje, dále starověký lom s proslulým „Dionýsovým uchem“ a mnoho dalších památek. Během procházky po městě mě potěšil pohled na vývěsní štít hospůdky s nápisem Pilsner Urquell. Další den se blížím k vyvrcholení své cesty, stoupám úzkými uličkami k vrcholu Etny. Vymotávám se z městeček a vesnic a mířím stále výš. Začíná se objevovat stará láva, ze které jsou postaveny různé terasy a paradoxně směrem k vrcholu se cesty stále zlepšují. Je to asi tím, že po každé erupci se musí obnovit a tím pádem jsou stále nové. Přijíždím ke spodní stanici lanovky, zjišťuji si ceny a časy odjezdů a sjíždím dolů k moři do kempu. Z kempu mám nádherný výhled na sopku. Večer sedím pod lampou a dopisuji si deník, když ke mně přistoupí starší pán z nedalekého „mobilhomu“: „Sprechen Sie Deutsch?“ ... „Ja, nur ein wenig,“ odpovídám. „Do you speak English?“ pokračuje. „Yes, but a little.“ ... „OK, do you like whisky?“ ... „Yes.“ ... A tak jsem strávil příjemný večer se dvěma německými důchodci, kteří každý rok v březnu opouštějí svou vlast a do června se toulají po jižních krajích. Ach jo, už abych byl taky důchodce!