V Tabrizu opet vyuzivam stareho dobreho triku, zajizdim do parku plneho lidi a delam unaveneho cestovatele. Za 5 min uz sedim na dece pred veceri. Tri hodiny si pak jeste povidam s Irancem, ktery me pozval, odpovidam vesmes na stejne otazky jako vzdycky. V iranskych parcich byvaji policejni stanice, ve kterych radi pohlidaji cenne věci, a u kterych je mozno zaparkovat. Ja pak spim vedle v parku na trave. V Tabrizu dostavam dalsi deku, uz podruhe, takze mam tri.
Rano razim do centra. V Tabrizu je velky bazar, proslaveny zejmena mistnimi rucne vyrabenymi koberci. V centru mesta, hned u bazaru, nachazim turisticke informace. Sefuje jim Nasser (cte se s dlouhym a), paradni borec. Chlapik, tesne pred duchodem, znajici 8 jazyku a par slov cesky, jako napr. Dal bych si studene pivo, To je ale pekna kocka a spoustu dalsich uzitecnych frazi. Kupuji od nej pohledy (posilam jich 33) a dozvidam se take, co je ve meste zajimave.
Pri ceste od zbytku hradu me oslnuje vyloha jednoho obchodu s botama. Celou dobu touzim koupit si krasne tanecni boty a tady jich maji plny obchod. Rucne site, s kozenou podrazkou, tvrdym cernym lakem a oslnujicim designem... Kdo nevidel, nebo kdo neprotancuje na plesech podrazku za dve sezony, ten nepochopi. Celou dobu hledam v Turecku a v Iranu takovy obchod, a tady jsem ho konecne nasel. Aby prekvapeni nebylo malo, sef obchodu a zaroven majitel firmy umi dobre cesky. Dovazi pres svou firmu Orient Bohemia sidlici v Olomouci nejen hrozinky… a az poleti v rijnu do Cech, tak mi vezme s sebou na miru usite nadherne boty (v Iranu konci boty u velikosti 44, na mou 46-47 je treba objednavka). Cena 100 USD, platba pri predani.
Vecer jdu pro motorku do podzemniho parkoviste. Hlidac-majitel je zrovna na odchodu. Ptam se ho, jestli muzu spat u masiny v garazi a on me nevaha hned pozvat k sobe domu. K veceri je jakesi rizoto a jako vzdy jogurt. Na ruzne zpusoby se jogurt v Iranu pouziva tak casto jako u nas polevka. Sprcha a dostatecne dlouha postel jenom dovrsuji pocit blaha. Clovek by neveril, co vsechno si lide muzou sdelit pomoci dvaceti anglickych slovicek a mimoverbalni komunikace. Jak jsem na cestach poznal, mimoverbalni komunikace pomuze hodne, kdyz jste nekde dlouho, je dobre si osvojit tamnejsi gesta a grimasy. Dozvidam se treba, ze muj hostitel ma dceru (1) a syna (12). Mel jeste jednoho, ale ten se zabil pri autonehode.
Rano zase chodim po meste. Nasser je mimoradne ochotny, proda pohledy, rekne, co je zajimaveho, poradi, kde jsou dobre ceny na to ci ono. V kancelari si muzete uschovat batohy a pokud je vas vic, Nasser s vami klidne vyjede na par dni na zajezd. A to vse zdarma, plati ho iranske ministerstvo turismu. Ja jsem vyuzil Nassera hlavne pri nakupech, sel se mnou totiz, aby mi ukazal, kde koupim poctive, opravdu rucne delane perske koberce, za normalni ceny.
V malem nevyraznem kramku na bazaru prodava od pohledu poctivy prodavac. V obchode neni moc vyber, jdeme do sklepniho skladiste. Ve sklepe je na ctyrech hromadach mnozstvi kobercu roztodivnych vzoru, ruznych velikosti cen i stari. Vic nez pul hodiny se prebirame v kobercich. Na nekolikrat filtrujeme koberce a na stranu davame ty, ktere se mi libi a na ktere mam. Nakonec zustalo deset krasnych kobercu, v tu chvili si clovek uvedomi, jak tezke to musi mit porotci na MISS. Ve finale vybiram dva. Jeden maly modry, uz pouzivany a potom vetsi krasny novy cerveny. Nastava druha faze nakupu - smlouvani. Modry stoji 200 000 Rijalu (340 Kc), cerveny 1 350 000 Rijalu (2300 Kc). Nabizim za oba 1 200 000 Rijalu, obchodnik postupne slevuje na 1 300 000, ze niz nepujde. Nakonec jsou oba moji za 1 250 000 {2125.-Kc}. Koberce uklizim na parking a jdu nakupovat dalsi darky. Vecer opet spim u parkingmana.
Rano pokracuji ku hranicim s Tureckem. Cestou nabiram benzin do vseho, kam to jen jde. Mam trochu strach ze cla. Moje CZ pripomina spise LIAZ. Po dlouhe procedure na iranske strane prejizdim hranicni caru a vjizdim do Turecka. Spolu se mnou prejely hranice ctyri perske koberce, 46 litru benzinu, skoro 10 kg cukru, 2 kg iranskeho caje, 1 kg koreni, 1 kg suseneho ovoce, 9 satku... Kdyz jsme se pak vazili na turecke hranici, ja, masina a naklad dohromady, meli jsme vic nez 350 kg! (Masina ma 122 a maximalni celkova hmotnost je 272 kg.)
Rikam si, ze mam vyhrano - nez me vsak turecti celnici vyzvou k tomu, abych ukazal bagaz. Vubec se jim nelibi me koberce, mysli, ze jsem byznysman a chteji zaplatit 500 USD clo. Nedavam se, vysvetluju jim, ze jsem stal 12 dni na hranicich v Egypte, a ze tu budu treba i mesic, ze zitra budu volat na ambasadu do Istanbulu a nakonec, ze muj kamos diplomat z Teheranu (tim jsem myslel ty lidi, co jsem u nich spal) pojede za tyden domu a ja mu ty koberce dam do auta na prevoz, protoze vim, ze diplomate se neproclivaji. Dalo to jeste hodne prace a byla treba i dobra vule sefa celniho sektoru, ale nakonec platim 20 USD poplatek a 200 USD vratnou zalohu, kterou mi vrati pri vyjezdu z Turecka, jestli ty koberce vyvezu. Nakonec po patnacti hodinach z hranice odjizdim.
Stavuji se opet v Dogubajazitu v me oblibene kebaparne, a pak rychle pelasim na zapad. Kolem je docela pekna krajina, masina upaluje a kolem pate jsem uz 250 km za hranicemi. Na benzince si davam 20 min. pauzu, dolevam iransky benzin. Kdyz chci nasednout a odjet, berou me mdloby. To ze jsem ztratil tasku s flaskami s benzinem, mi tolik nevadi, ale ztratil jsem svou bilou tasku s vecma, ve ktere byl i muj klobouk. Muj Klobouk, věc, ktera se mnou zazila za poslednich 5 let vsechno, vsechny cesty, i ty v mem predmotoristickem veku. Jedina vec, kterou jsem mel na vsech cestach, bral jsem si ho do skoly, do tanecnich a i kdyz jsem ho nekde nenosil, vzdycky jsem ho mel po ruce, na motorce jsem ho vzdy vozil pod bundou.
Nevaham ani minutu, sundavam prebytecne lahve s benzinem a jedu co mozna nejrychleji zpatky. Po 40 km nachazim u silnice tasku s benzinem. Rychle jedu dal. Dosel mi olej do benzinu, dolevam rezervni. Fouka ukrutny bocni vitr, bez nadsazky lze rict, ze pro bikery az zivotu nebezpecny. 50 km pred Dogubajazitem opet dolevam benzin. Uz nemam olej, micham s prevodakem. Zacina byt tma, porad fouka vitr, na obzoru jsou blesky. V Dogubajazitu kupuji olej do benzinu a prespavam na trzisti se zeleninou.
www.hlasny.borec.cz
autor textu je spoutvůrce knihy: S Čezetou do města Tuaregů