Do Íránu a na Kavkaz VII. díl
vydáno 3. 9. 2008, text Vojtěch Hlásný
S ČeZetou se dají podnikat neuvěřitelné kousky. O dalším dobrodružství na předlouhé cestě je následující reportáž.
Vzdalenosti mezi vesnicemi v teto oblasti jsou znacne, klidne treba i pres 100 km. Fouka silny vitr, ktery znemoznuje rychlou jizdu a pomalu se zacina stmivat. Tma uz padla, projizdim nyni po nebezpecne silnici v noci a zoufale hledam spani. Po hodine jizdy stavim, dolevam posledni rezervu s benzinem. Asi 30 km pred tim, nez mi uplne dojde benzin, dojizdim k benzince a restauraci. V restauraci dost dobre spat nejde. Nastesti je vedle zakladna doktoru – mala klinika s ambulanci obehnana zdi. Rikam si, ze tady to bude bezpecne a pred pulnoci budim chudaky doktory. Neumi sice anglicky, ale nechavaji me vyspat se vedle ambulance. Nejaci vojaci mi jeste prinesli jidlo a piti.
Rano pokracuji dal smer Maschad. Na benzinkach, jez se vyskytuji opravdu jen velmi zridka, zacinam mit problemy. V Iranu funguje jakysi pridelovy system na palivo. Kazdy ma svou kartu, na kterou muze vzit omezene mnozstvi benzinu za cenu cca 1,6 Kc/l. Pro cizince a toho, kdo chce vic, nez mu da karta, maji pumpari specialni kartu, na kterou lze vzit za 7 Kc/l. Jenze v tehle koncinach pumpari kartu pro cizince nemaji, takze mam problem. Dikybohu jsme v Iranu, zemi, kde je vetsina lidi ochotnych az na pudu, takze beru levny benzin na cizi karty a jednou jsem dokonce dostal 10 l zadarmo. Mam taky vysokou spotrebu. Spatne bezkontaktove zapalovani zapricinilo, ze spotreba neni 4,5 l, ale 8 l. Po vymene svicky se spotreba vraci do normalu. Spatne zapalovani ma i hodne jinych nasledku - masina nejede, hrozne se hreje apod.
Do Maschadu dojizdim zase jak jinak nez pozde vecer. Jeden policista mi ukazuje perfektni spani v mistnim kempu. Rano jedu na pruzkum mesta, ktere je druhym nejvyznamejsim poutnim mistem islamu v Iranu. Motorku stavim na hlidany parking kousek od ,,Boziho domu”. Centrum mesta je ucpane lidmi, prave jsou totiz poute a svatky spojene s Emamem Rezou, vyznamnym islamskym stredovekym bojovnikem. Do Boziho domu se nesmi s fotakama a zensky musi mit cador. Nemam si kde nechat fotak a kameru, neverim mistni uschovne, a navic se mi zase zacina zvedat skopek z toho brutalniho islamu vsude kolem. Nabozenstvi neni urcite spatna vec, ale kdyz budete kazdej den jist jen cokoladu, tak to asi nebude uplne dobry. Proste vseho by melo byt s mirou.
Beru veci a jedu dal, smer Kaspicke more. Cestou stavim v Kucanu. Ten je znamy predevsim rucni vyrobou kobercu. Po nocovani v parku rano vyrazim s mymi novymi kamarady shanet po dilnach rucne delany koberec. Chci hlavne videt a zdokumentovat vyrobu. Neni to zrovna jednoduchy ukol. Vyroba je rodinne tajemstvi a do jedne z dilen se mi dari vniknout az na treti pokus. Muzu rict, ze prace je to hrozna. Velky koberec treba 12m2 muze byt vyraben i pul roku a vyjde na 300 – 1 000 USD. Mistni me trochu zasvecuji do deleni kobercu, perskych kobercu je nekolik druhu. Bohuzel v Kucanu momentalne neni k dostani koberec s designem, ktery bych si predstavoval. Nakonec kupuji koberecek primo z podlahy u jednoho mistniho. Obtezkan dalsim kobercem odjizsim dal. Spatne zapalovani zapricinuje vysokou karbonizaci a musim cistit pist a valec od cca 3 mm silne vrstvy karbonu, ktery se obcas uvolni a dre.
Dalsi noc spim v jednom mestecku asi 150 km pred Kaspikem, opet v rodine. Hostitele jsou sice trochu konzervativnejsi, ale jinak fajn lidi, dozvidam se spoustu dalsich novych informaci, o kterych se budu moci rozepsat v knizce o teto ceste. Dostavam na cestu darky v podobe muslimskeho,,ruzence”, zabaleny tajny darek pro mamku a perskou basen psanou rucne kaligrafickym pismem.
Upadavaji mi kridylka nahanejici vzduch na valec. Rikam si, ze to pojede i bez nich, tak je uklizim do bagaze. Po deseti kilometrech ale zadiram! Nechavam vychladnout valec a po kouskach se dobelhavam ke svarecce. S kridylkama mohu jet prakticky v kuse, klidne i 200 km.
Na dalsi dva dny se usazuji v kempu na brehu Kaspiku. Voda v mori je krasne tepla. Plaze jsou oddelene zvlaste pro muze a zeny. Na plazi jsou proste useky ohranicene modrou plachtou, ktera zabiha az do more, a v tomto useku je mozne se koupat v plavkach. Pokud se chcete koupat nekde jinde, tak zeny se musi koupat cele oblecene, s cadorem. Pohled je to srandovni, predstavte si, jak se nekdo koupe v plastence typu,,atombordel” (kterou mam mimochodem se sebou pro pripad, ze by prselo).
Vecer se v kempu poradaji turnaje ve wrestlingu {zapasu}. Opravdu velmi drsne zapasy ohromnych muskulatur, de facto neco jako reckorimsky zapas v uplne volnem stylu, budi opravdu respekt. Jinak jsou ale Iranci docela slaboucci. Vetsina obycejnych kluku do 25 let nema zadnou silu. S oblibou si zde v kempu davaji turnaje v pace a dal si me jen muj o 20 kg tezsi kamarad (s vystroji mam 94kg). Po zapasu se jedu s kamaradem podivat na policejni stanici, resi se nejaka nehoda. Ve stejnou dobu policiste sonduji traktor, do ktereho najel motorkar, primo na obrovske kolo, pricemz hlavou rozbil zadni svetlo. Smrt nikomu nepreji, ale kdyby tenhle kluk mel helmu, mozna mohl prezit. Reza, muj pruvodce a kamos mi pak jeste ukazuje fotku zase jineho jeho mrtveho kamarada – motorkare made by Iran. Z Kalacaj pokracuji dal na Tabriz.
www.hlasny.borec.cz
autor textu je spoutvůrce knihy: S Čezetou do města Tuaregů