Cesta ze Sirazu do Bander Abbasu je opet ve znameni protivetru. Na ceste je docela dost vesnic, vzdy kdyz se na upati nejakeho kopce objevi par datlovych palem, tak v jejich stinu vyroste vesnice. Protoze mam hlad, stavuji se v obchodech podel silnice. Mam uz po krk chleba, tunaku i hnusnych iranskych susenek vseho druhu. Chci si koupit cokoladu v nadeji, ze bude alespon trochu podobna evropske a ja zazenu proklaty hlad. Jake je me zdeseni, kdyz zjistuji, ze nikde nemaji cokoladu, ani iranskou, proste zadnou. Kdyz mam stesti, muzu narazit jen na iranske,,cokoladove" tycinky, jez vzdy vypadaji uplne jinak, nez jak jsou vyobrazeny na obalu. A chut? K chuti asi to, ze polska cokolada z vody a vody by tu byla delikatesou.
165 km pred Banderem (tak tu kazdy rika Bander Abbasu) je velka krizovatka, na ktere uhybam doprava, tedy na jih. Je uz noc, na cestu mi sviti sestivoltova bludicka, zadni svetlo sviti, kdy se mu zrovna chce. Sva svetla vsak nepotrebuji, protoze na cestu mi sviti svetlomety obrich kamionu. Tesne pred tim, nez padne noc, kdyz se ochladi, vyjedou na silnici karavany kamionu, ktere se sunou krajinou jeden za druhym a kdyz se belhaji do kopce nebo se pomalu spousteji z kopce, vypadaji jako nekolik kilometru dlouhe retezy na vanocni stromecek. A jsou to velmi nebezpecne retezy. Iranske kamionaky jako celek se nebojim nazvat bezohlednymi prasaty. Jeden priklad za vsechny. Je absolutni tma, protijedouci kamiony mi sviti dalkovymi svetly do slzavych oci, a ja se jako kazdou noc s Cezetou na uzke silnici v 80 km/h trefuji mezi protijedouci kamiony a tu spasnou bilou caru na krajnici, ktera je mym hlavnim voditkem a kterou kamaradsky nazyvam death line. Asi 100 m prede mnou nahle vyjizdi kamion do protismeru a protoze me vidi a vi, ze se nestihne zaradit do sveho pruhu, tak me problikava svetly, abych se uhnul. Silnice je po oprave, rozdil mezi novou vrstvou asfaltu a vyfrezovanou krajnici je vic nez 50 cm. Situace se zda byt pro me bezvychodnou, bud se srazim celne s tim protijedoucim pitomcem, nebo vyletim ze silnice, rozstipu se a nebudu na tom o moc lepe. Nemam moc casu na rozhodovani, vjizdim na krajnici, na samou hranu asfaltu, asi 3 cm od protijedouciho kamionu a doufam. Myslim, ze spousta ctenaru nezazila opravdovy strach, strach tak velky, ze ho ani nevnimate, protoze stres a myslenky, bleskove probihajici hlavou, vam to nedovoli. A tato situace neni na iranskych asfaltkach nicim neobvyklym. Nadale se snazim jezdit ve dne.
Po 12 hodinach jizdy a 650 km dojizdim do Banderu. Mesto zalozil sah Abbas (Bander = pristav) a dnes je nejvetsim pristavem v Iranu. Pocasi je tu asi nejhorsi v celem Iranu, teploty pres den 45 stupnu ve stinu a k tomu brutalni vlhkost, ze ktere se mi orosil objektiv u fotaku. Pokud si obleknete tricko ci tilko, do peti minut je mokre, kalhoty byly mokre, jakoby prave vytazene z pracky. Pocasi a mala hinduisticka svatyne jsou vsak asi tim jedinym opravdu zajimavym v Banderu.
Nasedam proto na jeden motorovy clun, zaparkovany u betonoveho mola a vydavam se s dalsimi asi deseti lidmi na otevrene more. Fakt hustej zazitek, prohanet se na clunu skakajicim po vlnach, a ten vitr ve vlasech… Byt kapitanem tehle kocabky musi byt blba prace, porad to same, ale ja lodivodu ted zavidim. Po ctvrt hodine se pred nami objevuje ostrov Hormoz. Na malinkatem ostrove je rybarska vesnice stejneho jmena a stara portugalska pevnost. Nejdriv jdu ale na plaz, konecne mohu svleknout mokre kalhoty a obleci plavky. V Banderu by kratasy byly nepripustne. Vzduch je tu jeste teplejsi a vlhci nez na pevnine, voda je vlhka asi tak stejne, je vsak teplejsi. Stridam chytani bronzu a koupani v horke vode. Z koupani vyhladne, jdu tedy shanet neco k jidlu. Nikde vsak nelze sehnat chleba, zase vypli elektriku a pekarny tudiz stoji.
Je vecer, kdyz se konecne dostavam do portugalske pevnosti. Mezi troskami se vali litinova dela. Mistni pruvodce mi ochotne ukazuje vsechna zajimava mista, vcetne podzemniho kostela a kamenne zasobarny na vodu. Ja se vecer uchyluji na vrchol velitelske veze, kde prespavam. Rano bezim z pevnosti do blizkeho pristavu, abych stihl clun. Cezetu behem meho pobytu na Hormozu hlidali v hotelu v Banderu. Nechtel jsem ji brat s sebou, kdyby se ten clun prevratil, tak skonci nenavratne na dne Perskeho zalivu. Pred odjezdem si musim opet obleci kalhoty. V Banderu nakupuji jeste nova gumolana, stari pavouci uz jsou vytahani, a vyjizdim na sever smer Maschad.
Kdyz zacina padat noc, sjizdim do vesnice a vyuzivam pohostinnosti jednoho mistniho chlapika. Muzu spat pred jeho domem, on bude spat vedle mne. Netrva vsak dlouho a stahuje se ke mne smecka mistnich coklu. Uleham s vojenskou lopatkou v ruce. Moc toho nenaspim, co chvili zacne nejakej cokl stekat a jak zacne jeden, sebehnou se dalsi.
Rano opravuji merku oleje. Jak porad doplnuji olej, tak se vychodil hlinikovy zavit ve viku motoru a sroubek na kontrolni rysce se protaci. Ne ze by mi vadil unikajici olej, ale bojim se, abych neztratil sroubek s jemnym zavitem, nahradu samozrejme nemam. Oprava spociva v tom, ze diru zapatlavam silikonem, jemne dotahnu a necham zaschnout. Od te doby uz merka nezlobi.
200 km pred mestem Kerman, na benzinove stanici, dostavam policejni doprovod. Dohromady se u me vystridala 4 auta, ale kousek pred Kermanem se mi policiste nejak ztratili, a ja byl rad.
V Kermanu jenom odpocivam, neni tu nic extra zajimaveho. V internetove kavarne me oslovuje jeji majitel a zve me na veceri. Jedeme autem asi 20 km k jakemusi palaci obklopenemu fontanami a nadhernou zahradou. V palaci je nyni luxusni restaurace, jime - jak jinak nez opecene maso s ryzi a povidame si.
Druhy den rano vyrazim na pravdepodobne nejnebezpecnejsi usek cele cesty, pres poust z Kermanu do Maschadu. V noci je zde velmi nebezpecno, tato oblast hranicici s Afghanistanem je hlavni trasou pasovani drog.
www.hlasny.borec.cz
autor textu je spoutvůrce knihy: S Čezetou do města Tuaregů