Do Iránu a na Kavkaz V. díl

V Esfahanu se ubytovavam v hostelu primo na hlavni tride,,Ctyr zahrad". Rano, kdyz kolem jedenacte vylezam z postele, jdu se podivat na Namesti Emama Chomejniho, hlavni atrakci mesta, vzdalene od hostelu 10 min pesky. Z tridy Ctyr zahrad jdu na namesti nakupni ulici. V nakupnich pasazich najdeme hlavne boty. Obcas se najde nejaka pekna tanecni bota, kterou bych si i rad koupil, ale vsechny konci kolem velikosti 44. Navic kvalita odpovida cene. Material je vetsinou tenka kuze nebo kozenka, boty nemaji vzdy uplne stejny tvar jako ta druha do paru a jsou lepene, dost spatne. Vetsina lidi nosi obleceni s velkymi napisy Adidas, Nike, Versace, Diesel. Batohy Willson, ci Puma tu maji i zebraci. Jenze pravdepodobnost, ze obleceni je znackove, je asi takova, jako ze konvertuji k Islamu a emigruji do Iranu. Obazek pumy byva pokazde jiny, Diesel byva rozepsan na Die sel, adidas se obcas sekne v poctu pruhu… V jedne pasazi jsem dokonce videl, jak vyrabeji ksiltovky Nike, tak jestli na to meli licenci? V tesnem zavesu za svetoznamymi znackami jsou Odibos, Airdas a co me nejvic rozesmalo tak saka,,Versasi".

Historicke namesti Emama Chomejniho, zapsane v UNESCU, je lemovano okrajovymi obchody bazaru. Dominanty pak tvori sedmiposchodovy palac saha Abbase, hlavni brana bazaru a dve mesity. Me prvni kroky miri na bazaar. Esfahan je znamy jednak miniaturami, ale hlavne svymi kovotepci. Ve svych dilnach tvori pohadkove predmety. Nejdrive z zeleznych plechu zhotovi modely zbrani, brneni nebo zvirat a ty pozdeji zdobi zlatymi a stribrnymi nitemi. Vse je vyrabeno vyhradne rucni praci a takovy lev, jelen ci kun v temer zivotni velikosti pusobi opravdu impozantne. Cena tomu odpovida. Za kone v zivotni velikosti zaplatite $ 22 000. Ja si nechavam u jednoho Afghance za $ 90 zhotovit dva privesky na krk. V jinych kovotepeckych dilnach vyrabeji nadobi z ruznych materialu a do roztodivnych tvaru, jinde zase na desce asfaltu vytepavaji do stribrneho plechu nastenny relief. Klepani kladivek se rozleha temnymi ulickami bazaru, mezi dilnami maliru vyrabejicich miniatury, obchody se sladkostmi, koberci, satky a korenim, dotvarejic kouzelnou atmosferu tohoto mista.

Jak jsem jiz rikal, na namesti je i palac saha Abaase. Stavba sice pekna, ale uvnitr neni zadne vybaveni a prohlidka je celkove max. na 30 min. Mistni mesity jsou taktez nadherne zdobene modrymi keramickymi kachlickami, ale uvnitr jsou prakticky jen koberce a kamenne nadoby na vodu. Basnik by o techto stavbach jiste dokazal napsat sbirku, ja vsak basnik nejsem. Namesti je obzvlaste nadherne v noci, budovy jsou krasne nasvicene, uprostred tryska ze zeme fontana, v noci taky krasne nasvicena. Prave v noci lovim nejlepsi fotky. Jako stativ mi slouzi sedla vsudepritomnych motorek.

Poslednim velkym zazitkem v Esfahanu je pro me navsteva holice. S kratsimi vlasy vyrazim smer Siraz. Na ceste je dalsi velka zastavka v Persepolis. Jeste pred ni potkavam na benzince jednoho Itala, jeho firma vyrabi motorkarske obleceni, a hned mi nabidl, ze me bude na pristi ceste sponzorovat za samolepku na boxech! {kdyby ho chtel nekdo v tomto nasledovat a pridat se tak k lidem, kteri mi na cestach vypomahaji, tak at se nestydi :-}} Jake je me zklamani, kdyz zjistuji, ze v Persepolis neni viz nez par sutru a pro bezneho navstevnika neni navsteva na dele nez dve hodiny. Kdybych se tu nestavil, o moc bych neprisel.

Z Persepolis pokracuji do Sirazu. Tady se zase ubytovavam v hostelu v centru, noc tu stoji v prepoctu 130,-Kc. Motorku stavim na hlidane parkoviste pred hostelem, na kterem mi pres noc ukradli digitalni tachometr. Ti zlodeji ale byli tak hloupi, ze neukradli i snimac, proste jen utrhli computer, se kterym se muzou nechat vyfotit v nekterem z cetnych fotoshopu. V Sirazu navstevuji hrad, zvenci si prohlizim krestansky kostel a radu dalsich veci. Kupuji take MP4 player {daji se na nem sledovat i filmy}, s pameti 1GB stoji cca 900 Kc. V Iranu je elektronika velmi levna, karta do fotaku 2 GB stala 250 Kc, po dvaceti fotkach ale prestala fungovat, takze vetsina fotek ze Sirazu je v trapu. Taky jsem tu okusil jednu z veci, ktere jsou v Iranu zakazane, proto o tom budu psat, az budu za hranicemi.

Na hlavni tride jsem svedkem prvni bouracky. O, jak jsem skakal radosti, kdyz taxikar srazil kluka na skutru. Mam radost, protoze doufam a uprime verim, ze jak taxikar, tak motorkar, ktery se ze zeme sam zvednul, budou na silnici ohleduplnejsi a priblizi je to alespon trosku k evropskym nebo alespon tureckym ridicum. Iransti ridici jsou absolutne bezohledni, to co v Iranu, jsem nezazil zatim nikde jinde, zadna pravidla, proste jen sileny chaos. Nemaji tu vedlejsi, ani hlavni silnice. Pokud bych to mel prevest na nase pomery, pokud vyjizdite z vedlejsi silnice na hlavni, hlavni pravidlo, kterym se ridite je, jestli ridic auta na hlavni stihne z tech 80 km/h dobrzdit tak, aby vas nesrazil. A to vubec neprehanim, je to absolutne bezna vec. Na kruhovy objezd kazdy vjizdi i vyjizdi, jak se mu zachce, pokud jedete po kruhaku a autu nalevo od vas se zachce odbocit doprava, tak vas predjede tak o pul metru a hodi mysku. Zrejme vsudepritomny prach na silnici zpusobuje Irancum barvoslepost, s niz nerozeznavaji barvy na semaforech. Mistni auta nemaji potkavaci svetla, pouze parkovacky nebo dalkova. Taky Iranci dosud nepochopili, ze po dalnici se nejezdi v protismeru, ani s motorkou, ani s nakladakem, ani ve dne, ani v noci a dokonce to neospravedlni ani rozsvicena svetla ci svetlo.

Ze Sirazu vyrazim na Bander Abaas, ale o tom zase v dalsim dile.