Do Íránu a na Kavkaz IX. díl

vydáno 27. 9. 2008, text Vojtěch Hlásný

Neuvěřitelné, jak je svět malý a jak Čecha můžeš potkat úplně všude.

Pred sestou vyjizdim z trznice, svita. Pomalu projizdim krajnici podel silnice, po ktere jsem jel vcera. 10 km za Dogubajazitem pred sebou spatruji jakysi motocykl. Od pohledu je to taky blazen cestovatel. Zase nejakej Nemcour, bleskne mi hlavou, a z rutiny se podivam na spzetku. Je prazska! Ja i neznamy motorkar stavime a davame se do reci. Honza Sixta jede ze Sanghaje, domu to ma 15 000 km, tedy o 2000 km vice, nez jsme urazili pri ceste do Vladivostoku my s tatou. Nachazime spolecnou rec a pokracujeme dale spolu.


Honza je na ceste uz dva a pul mesice. Vypravime si zazitky z cesty a asi oba jsme radi, ze nejedeme sami. Dale hledame klobouk. Nakonec vsak dojizdime na místo, kde jsem zjistil, ze mi chybi. Bylo mi tezko, kdyz jsem psal domu sms,,Klobouk jsem nenasel." Mamka doma sice kvuli klobouku zaktivovala vsechny jasnovidce v okoli, aby rekli, kde je klobouku konec, ale ani jasnovidci to nevideli ruzove.


Na ceste za kloboukem se mi taky zlamal tlumic, no nastesti mam nahradni. Pri oprave tlumice zjistujeme, ze mi odesla loziska v naboji u zadniho kola. Delat se s tim neda nic, protoze na 99 % jsou opet vymleta hlinikova ulozeni lozisek, jako kazdy rok, a vymena lozisek by nepomohla. Uz doma jsme sice prozirave pripravili predni kolo tak, aby nebylo mozne ho dat dozadu, ale mit to spatne kolo na predku by nebylo dobre. Mimo to, predni kolo je uz taky nacate. Tuto noc spime s Honzou ve stanu kdesi v poli. Vedle spacaku nechybi polni lopatka.


Druhy den pokracujeme dal smer Istanbul. Cesta probiha v klidu, ve dne toho moc neujedeme, protoze si neustale vymenujeme dojmy z cest a v noci kolega jezdit nechce. A ja vlastne uz taky ne.


Vecer projizdime mesteckem, kde je ctyrprouda silnice svedena do dvou uzkych pruhu a je ohranicena vysokymi betonovymi obrubniky. Nastava v Turecku normalni situace, kdy ja si v pohode jedu ve svem pruhu, ale ten zaprdenej kamionak (proti evropskym kamionakum nic nemam) jedouci v protismeru si usmyslel, ze bude predjizdet, navzdory vsudepritomnym znackam zakazu predjizdeni, a ze ja se mu uhnu. Jako uz tolikrat se vyhybam, zajizdim ke krajnici, jak to jen jde, ale pravou bednou chytam o vycnivajici obrubak a po temer 100 000 km v sedle bez nehody mam poprve bouracku.


Honza mi rychle pomaha zvednout masinu. Mam uplne rozmackanou pravou bednu, odrel jsem obroucku svetla, ale masina je jinak v pohode. Ja jsem taky O.K. Sbirame po silnici věci, ktere vypadaly z rozbite bedny. Na krajnici rokujeme, dal co s masinou, mezitim prijizdeji policiste a zjistuji, co se stalo. Vysledek je podle nich jasny – jsem prilis siroky! Do noci vyrovnavame bedny, viko vyrvane z pantu pritahujeme kurtnou a vyjizdime hledat spani. Spime ve stanu v poli.


Další den projizdime hezkou tureckou krajinou a trochu zapasime s vetrem. V jednom mestecku se stavujeme vybrat penize. Dokonce objevujeme v jednom obchode i nove tlumice, ale jsou prilis drahe. Vecer nachazime v horach krasne místo ke spani. U jednoho opusteneho domu roste nekolik utlych stromku, mezi nimi proteka potucek, ve kterem se daji umyt nohy. Kousek vedle proteka vetsi ricka. Povidame si ještě dlouho do noci o cestach. Když se potkaji dva cestovatele, mají si o cem povidat. Nase rozpravy rusi jenom padani kamennych lavin z nedalekeho srazu.


Nasledujiciho dne opet projizdime nadhernou krajinou, delame spoustu fotek okolnich hor, okouzlujicich vesnic a tajemnych opustenych zeleznicnich budov. Při jednom tankovani si na benzince vsimam i jednoho z hrdych majitelu Jawy 350. Z dalky ho pozoruji, jak laskyplne lesti chromovane rafky, az mi to nakonec neda, a jdu si bilou krasavici prohlednout zblizka. Nejvice me na motocyklu zaujima autoradio a dve reprobedny, jezdec asi tajne sni o Honde GoldWing. V noci spime v hotelu, je potreba ze sebe zase udelat cloveka a umyt se.


Dalsi zajimavosti, která nas na ceste potkava, je mesita, v jejimz sklepeni je supermarket. V supermarketu nakupujeme jidlo do zasoby, chci udelat zeleninovy salat s jogurtem. Po noci v hotelu taborime opet venku u reky.


Cim dal vice se priblizujeme k Istanbulu. Nechce se nam nocovat ve meste, a tak po vice mene nudnem dni zaplnenem jizdou spime na predmesti v Gebze. Na dece pod sirym nebem lezime tri. Ja, Honza a mezi nami samozrejme vojenska lopatka. Uz ani nevim, jestli se mi zdalo o domove, o holkach nebo další jizde, kazdopadne ze snu me budi stekot psu. Instinktivne, ještě se zavrenyma ocima, saham po lopatce. Tu však jiz v ruce drzi Honza, pripraven odrazit pripadny utok psi smecky. Nastesti jde se smeckou i majitel, který dava psy do klidu.


Z Gebze pak dal pokracujeme do centra Istanbulu, nechce se nam pres Bosporsky most, davame radeji prednost privozu. Tim samym privozem, kterym jsem z Evropy odplul, tak jsem se do Evropy i vratil, a to 2.9. 2008 v 10:20. Nase prvni kroky miri do nedaleke,,mototechny“ pro tlumice, Honza zase potrebuje retezovou sadu. Tlumice jsou drahe, retezova sada se neda sehnat. Po navsteve internetove kavarny pokracujeme z centra dal do Evropy. Vymotat se z Istanbulu da fusku a hodne nervu, a kdyz uz je to za nami, je vecer, cas jit spat.


Kratce po poledni 3.9. dojizdime na hranice. Samotne odbaveni netrva dlouho, ale ja musim jeste dojit na celni oddeleni pro zalohu za koberce. A to trva ctyri hodiny. Po skonceni cele procedury hledam po hranicich meho kolegu, ale Honza nikde. Rychle prejizdim bulharskou stranu a hledam ho v prihranicnich benzinkach a smenarnach. Marne. Sedam na masinu a pod plynem vyrazim vpred. Ja jedu rychleji nez on, muzu ho dohnat. Ptam se policistu u silnice, ti mi rikaji, ze projel před pul hodinou, pelasim dal. Když se zacina stmivat, stavuji se v kazdem campu a levnem hotelu, Honza chtel dnes spat pod strechou. Na rozestavene dalnici vidim motorkare na superbicich, rychle je ukecavam, aby vyjeli napred a meho kamarada zastavili. Ale ani oni uz ho nedozenou. Za mestem Haskovo navíc prichazi ma odbocka na Starou Zagoru a sance, ze se potkame, je tim definitivne pryc.


Svetla sviti spatne, v noci se mi uz jezdit nechce. Zastavuji u hospody v jedne vesnici zeptat se na spani s nadeji, ze me někdo pozve. Bulhari jsou fajn a dokonce mi sehnali i bezplatne ubytovani – na lavicce v blizkem JZD.


www.hlasny.borec.cz

autor textu je spoutvůrce knihy: S Čezetou do města Tuaregů



Další iČMN články

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Články na MotoLife

  • Motorbike 3/2024
  • Motorbike 1-2/2024
  • Motorbike Katalog motocyklů, skútrů a čtyřkolek 2024
  • Motorbike 12/2023
  • Masarykův okruh poprvé hostil enduro závody. Úspěšnou premiéru si nenechalo ujít 260 jezdců

Příspěvky motorkářů

Moto.cz
14. února
Silniční závody motocyklů v Československu v roce 1957 - Kompletní výsledky a popis sezóny na webu 🥰 ❤️ 🏍
MotoRoute
2. února
MotoRoute 1/2024 - vychází 7. února 👈
Všechny příspěvky ...