Do Iránu a na Kavkaz IV. díl

Jestli byl Istanbul mumraj, tak těžko říct, co je potom Teherán. Město, ve kterém žije podle odhadu 18 mil. obyvatel, je ucpané auty. Marně jsem hledal značku,, Teheran", u které bych se mohl vyfotit, značky s názvy obcí jsou pouze na vesnici.

První kroky v hlavním městě Íránu mne zavedly do internetové kavárny. Potřebuju se podívat, kde sídlí naše ambasáda, vyzvednout maily a poslat smsky. První problém nastává při posílání sms. Portal sms. cz je tu blokovaný jako namířený svým obsahem proti islámské víře. Stejně tak všechny české zpravodajské servery a když jsem se pokusil stáhnout aplikaci Google Earth, abych se podíval, kde že ta naše ambasáda vlastně je, počítač mi oznámil, že tato aplikace je v Íránu zakázána (každá kavárna to má jinak, třeba to zpravodajství jinak většinou fungovalo). Ochotná obsluha kavarny, úpřimně se stydící za cenzuru, mi nakreslila plánek, jak se přes půl města dostanu na ambasádu.

Skrze Teherán probíhají dálnice, celkem dobře značené, většinou minimálně 3 pruhy v každém směru. Přesto je těžké se tu vyznat, silnice jsou ucpané, kilometrové kolony nejsou výjimečné a k řidičům – k tomu se ještě dostanu. Po dvou hodinách jízdy po městské magistrále nacházím budovu Velvyslanectví České republiky v Teheránu. Vlaje nad ní vlajka ČR a EU. Hned vedle je ambasáda Norska a přes ulici obrovský opevněný komplex ambasády Italů. U naší ambasády, tak jako i u ostatních hlídá diplomatická policie, která me hned brzdí, když se chci vyfotit před budovou naší diplomatické mise, neberouc ohledy na vlajku na zádi mého motocyklu a na mé bundě. Pravděpodobně si myslí, že jsem terorista a chci vyhodit velvyslance do vzduchu, protože nesmím mít motorku postavenou v bezprostřední blízkosti budovy. Nejvíc naštvaný jsem ale proto, že je sobota a velvyslanectví má zavřeno!

Mám hlad a jsem unavený po náročné jízdě. Nechávám si diplomatickou policií hlídat motorku a jdu do blízké restaurace na kebab. Dostávám ten nejlepší, co jsem zatím jedl, v dlouhé vece nacpané teplé opečené maso, ale hlavně hodně zeleniny, kterou v Turecku šetřili, i když jsem vždy vyžadoval double porci. Navrch spousta tatarky a musím říct, kam se hrabe Big Mac. Za opravdu mega kebab, salát a 1.,5 l coca coly platím asi 65 Kč, coý je na íránské poměry dost. V restauraci se ptám na hotel. Žádný levný nikde není, přijímám pozvání od Aliho, jednoho z hostů restaurace. Po jídle jedu shánět pohledy, Ali mne vyzvedne večer před ambasádou. Za tři hodiny jsem stihl objezdit poštu, dvě knihkupectví a nesčetně dalších obchodů, ve kterých by mohli pohledy mít, ale marně. Když už věděli, co je to postcard, tak je stejně neměli.

V 18: 15 mě vyzvedává Ali a jedeme do domu jeho otce. Byt v řadovce má zvláštní uspořádání. Nachází se v něm záchod, malá koupelna, kuchyň a spižírna a jeden malý dětský pokojík. Hlavní částí bytu je ale obrovský obývák vystlaný měkkými koberci. Podél stěny jsou křesla a pohovky, naproti nim obrovská plochá televize. Jinak však žádný nábytek! V tom bytě prostě nejsou žádné skříně, žádné stolky, židle ani postele. Jí se na zemi v obýváku, jídlo je naskládáno na speciální rohoži. Na zemi se i spí.

Neděle je v islámském světě pracovní den, a je otevřená i naše ambasáda. Hned ráno tam jdu, abych se zeptal, co je v Teheráně a vůbec v Íránu zajímavého, co je bezpečné a co ne a abych se podle rady z www. mzv. cz ohlásil. Ujímá se mne jeden z úředníků, pan Zbyněk Noha, který mi velmi ochotne radí, co je v Íránu podle něj k vidění. Dovolil mi podívat se na internet a nakonec se v jeho doprovodu fotíme s Čezetou u dveří ambasády. Na ambasádě jsem si taky povídal se sekretářkou paní Gruendlerovou, která mi vyprávěla své poznatky z cest po Íránu. Když byla u Kaspického moře, poznala na vlastní kůži, že v Íránu se oficiálně nesmí veřejně zpívat a tancovat (tento předpis však není absolutně striktní). V tu chvíli jsem si vzpomněl na jednu českou pohádku a Půlnoční království, kde lidé nemohli zpívat a tančit, a hned mi bleskl název pro letošní expedici,, S Čezetou do Půlnočního království".

V Teheránu se nachází několik palácových komplexů bývalých vládců – sahu. V jednom z nich navštěvuji muzeum zbraní, kde mou pozornost hned u vchodu poutá protivzdušný kanon Zetor z období Prvni republiky. Pozornosti také neuniknou cedulky u starožitných zbraní, kde není problém najít ,,18th century, made in Czechoslovakia". V muzeu mají dokonce pohledy, sice ne moc hezké, ale jsou to pohledy Teheránu. Při jejich odesílání však nastává další problém. Nikde nejsou poštovní schránky. Všude jsou mizerné kasičky na almužnu, kterou musí muslim odevzdávat ze svého platu, těch je v jedné ulici třeba 20 a to nepočítám ty, co jsou v každém třetím obchodě. Jenom před naší ambasádou byly tyhle kasičky čtyři. Na jednom dálničním odpočívadle bylo dokonce 10 kasiček v řadě vedle sebe! Z toho se mi už dělalo špatně, všude samej islám, ale poštovní schránka nikde. Zoufalství mě dovedlo ke dveřím ambasády. Dozvonil jsem se na paní Gruendlerovou, která mě pozvala na čaj. Protože jsem se nemohl dovolat Alimu, spojeni pořád vypadávalo, nechali mne s manželem vyspat se u nich v bytě v obýváku. Chtěl bych upozornit, že velvyslanectví není ubytovna a ať tam nikoho nenapadne jet se vyspat!

Ráno vyjíždím z Teheránu směr Qom, tentokráte už radši po staré silnici. Ještě před výjezdem z Teheránu měním peníze. Ani ne 2/3 mých peněz měním na rijaly. A jako Bohuš si můžu říct,, Já su milionář! ”. Na více než 9 000 000 rijalů dostávám igelitku, docela úsměvné. Vyprahlou pouštní silnicí dojíždím po poledni do Qomu, nabírám směr Esfahan, prý jedno z nejvýstavnějších míst v celém Íránu.

www.hlasny.borec.cz

autor textu je spoutvůrce knihy: S Čezetou do města Tuaregů