Kurdské hory dávají motoru zabrat. Nevadí snad ani tak to, že na slunci je zase 50 stupňů, ale šílená jsou ta stoupání. Není problém jet do kopce 25 km a to samé zase dolů, štěrk v prudkých serpentinách není nic neobvyklého. Tohle všechno by ještě jakžtakž šlo, nebýt těch zpropadených kamionů. Tirák, který to smaží do kopce třeba 30 km za hodinu, za sebou většinou táhne kolonu aut a předjet se na těchto nepřehledných úsecích prostě nedá.
27.7. ráno konečně dojíždím do městečka Tatvan ležícího na břehu jezera Van. V Tatvanu se dozvídám, že právě zde, na vrcholku vulkánu tyčícího se nad městem, se nachází docela známé ,,Nemrut crater lake”. Na první pohled to vypadá úděsně. 13 km cesty zařízlé do stěny sopky, 95 % jen písek a kamení, žádná svodidla. Převýšení je minimálně 450 m, kdybych někde upad, třeba do některé z děr, které jsou v silnici vymleté vodou, tak mne budou sbírat dole v Tatvanu. Prakticky nikdo není takový blázen, aby jel nahoru vlastním autem, každý se nechává vyvézt dodávkou, kterých nahoru do kráteru jezdí docela dost. A proto jsem si řekl, že je to výzva, kterou nelze odmítnout! Sundal jsem část bagáže a začal stoupat nahoru, což mi trvalo cca 1,5 hod. Jet více než 25 km/h by byla šílenost, nedá se ani prudce brzdit, ani prudce zatáčet, pořád je třeba vyhýbat se protijedoucím autům a v některých úsecích, zvláště pak v samotném kráteru, je i jízda krokem na jedničku moc, takže stojím na brzdách, mám zařazený neutrál a pomalu se spouštím ze strmých klesaní. Levá noha je stále připravena zařadit jedničku, kdyby se mašina nekontrolovatelně rozjela. Po vyčerpávající jízdě dojíždím k prvnímu jezeru, na jehož břehu je i malý ,,kemp". V kempu hned potkávám dva české stopaře. Čezeta se v kráteru hned stává středem pozornosti, každý si ji fotí a mne tu jako geroje zvou na čaj a na jídlo.
V kráteru je úžasně. Jedno velké a dvě malá jezera. V tom menším ,,hot lake" vycházejí na hladinu bubliny plynu z nitra sopky, jež vodu příjemně zahřívají. Poblíž jsou průduchy s chladným a horkým vzduchem a nedaleko snad mají být i gejzíry. Roste tu velmi rozmanitá flóra, jsou tu profesionální fotografové, kteří se vyžívají ve focení různých keříků. Nad jezerem večer krouží vodní ptáci, mezi kameny pobíhají želvy, na želvy až dost rychlé. Našla se tu i svléknutá kůže z hada a na travnatých úsecích lze spatřit sviště. Celou tuto scenerii lemují skalnaté stěny kráteru. Večer se mi nechce sjíždět dolů, proto v kráteru přespávám. V noci je šílená zima, několikrát se přioblékám. Spacák jsem nechal dole v Tatvanu, netušil jsem, že bude třeba. Může být kolem 5 stupňů, na trávě je jinovatka. Prakticky skoro nespím, ukrutně mi mrznou nohy. Ráno kolem páté vychází slunce a s ním přichází i teplo. Pro mé prokřehlé nohy je to však málo, a tak si je jdu smočit do vlažné bublající vody v blízkém jezeře.
Po rozehřátí nohou se pouštím do sjíždění kopce. Mám docela nahnáno, nahoru je to vždycky snazší. Za půl hodinky jsem ale dole pod sopkou a jedu honem na trajekt, který mne má převézt přes jezero Van do stejnojmenného města. Mohl bych jet sice po silnici, ale rád se projedu lodí, nehledě na to, že je to levnější.
Ve Vanu se ubytovávám a následující den jdu na prohlídku ruin místního hradu, na který byl krásný pohled od jezera. V hostelu bydlí i Alan, Francouz žijící na Filipínách, bývalý opravář vojenských letadel, nyní v důchodu. Tenhle týpek už je na cestách 10 měsíců, stále toho má hodně před sebou a kolem Vánoc dorazí do Čech. Další kilometry ujíždíme s Čezetou ve směru na Dogubajazit, poslední město před iránskými hranicemi. Zde nocuji, ráno vybírám a směňuji peníze na pobyt v islámské republice Írán. Tam totiž nefungují platební karty a je nutné mít s sebou hotovost. Na cestu si tedy beru 1200 dolarů a 280 eur. Ku 40 km vzdáleným hranicím nevyjíždím před polednem náhodou. To, že by cesta večer byla nebezpečná, vyvozuji od toho, že na území Kurdistánu jsem každou chvíli musel stavět u policejní hlídky. Hlídka ale nejspíš není to správné slovo, spíše vojenská základna. Na takovém check-pointu totiž obvykle stojí jeden či dva tanky, nějaký ten obrněný transportér a zpoza pytlů s pískem nebo betonového bunkru na mne mířili kanónem. Na kopcích v blízkosti hranic jsou strážní věže.
Na turecké straně hranic je to de facto bez problémů. Z íránských hranic mám trochu strach, jestli vše proběhne bez problémů. Pasová kontrola je v pohodě, zavazadla mi nikdo neprohlíží. Problémy nastávají až u carnetu {to je takový mezinárodní techničák, který u nas vydává UAMK}. V dokumentu nejsou dopsaná všude data vydání a chybí také dostatečný počet podpisů. Nakonec je ale vše O.K. a já konečně přejíždím hranice do Íránu.
Uháním směr Tabriz, tam dojíždím v noci. Na cestě jsou ze mne lidi nevídaně podělaný, za jízdy mi jedni podali z auta kus melounu a druzí o par kilometrů dál tři ringle. Taky jsem stihl pořídit první rozhovor s jedním Íráncem, který se mne mimo jiné ptal, jestli je u nás špatná propaganda proti Íránu. V Tabrizu spím jen pár hodin v parku, prohlídka tohoto města bude následovat až při návratu domů. Po rozednění pokračuji dál směr Teherán. Po luxusních šestiproudých dálnicích se jede krásně. První férová země, říkám si, když nemusím platit u mýtných bran žádné mýtné. Později se dozvídám, že je to proto, že motorky mají na dálnici zákaz vjezdu. Má to celkem jednoduchý důvod. Malé motorky jsou většinou v hrozném stavu, pomalé a pletou se, naopak řidiči těch velkých, tak jako i mnozí u nás, způsobují mnoho dopravních nehod.
Opět je šílené vedro a navíc fouká šílený vichr, jež cloumá mašinou. Ve městě Zanjan se stavuji vyměnit peníze. Banky mají zavřeno, musím do místního grand hotelu, kde mají také dobrý kurz. Od velice seriózního navoněného recepčního se mi dostává pozvání na oběd, což z důvodu nedostatku času odmítám. Tak dostávám na cestu alespoň další tašku s ovocem. Spěchám do Teheránu, abych stihl ještě před setměním udělat fotku u značky Teherán. 40 km před Teheránem mne staví mladý policista. Vysvětluje mi, že když pojedu dál po dálnici a chytne mne nějaký důsledný muž zákona, postaví mi motorku na parkoviště. Já si říkám, že se na něj vyprdnu, v Íránu je policie na dálnici každých 30 km a nic mi neříkali, ale pak mi ukázal to parkoviště. Za ostnatým drátem zamčených přes 100 motorek, některé už tu stojí dost dlouho. To mne od další jízdy po dálnici odrazuje a na nejbližším možném výjezdu sjíždím na ,,starou". S policistou jsem vedl zajímavé politické diskuse vypovídající o životě v Íránu, a nebyly poslední na mé cestě. O tom, co bylo předmětem našeho rozhovoru, budu psát ale až doma.