Moto cestou necestou II

Čtvrteční ráno očekáváme trochu s obavami, večer při hledání místa bivaku na Salar de Uyuni totiž přestala startovat Honzova motorka. Naštěstí za úsvitu všechny probouzí hluk motoru a radostný jásot Honzy Révaie! Zřejmě vše způsobila voda, jíž je částečně solné jezero pokryto. V chladném ránu rychle balíme, loučíme se s kouzelnou solnou plání a směřujeme do Uyuni za zbytkem výpravy doplnit palivo, důkladně nechat umýt prosolené stroje a vyrazit do Potosí, dnešního cíle naší cesty. Přidává se k nám kolumbijský motorkář German, který projíždí sám Jižní Ameriku odspodu nahoru a který vítá na chvíli společnost motorkářů souputníků (nakonec se z něj vyklube i fajn chlapík, který s námi prožije i den v Potosí).

Cesta z Uyuni do Potosí je velmi kvalitní, rychle ubíhá, ale také se dost ochlazuje a hlavně hodně prší. Měnící se krajinou dorážíme pozdě odpoledne do hornického města Potosí. Proplétání se úzkými jednosměrkami, nečekanými krkolomně stoupajícími ulicemi a častými uzávěrkami si vybrala daň v podobě malého, banálního položení motorky Pavla Lišky. Po příjezdu do hostelu zjišťuje Pavel unikající olej z krytu válce. Je jasné, že zítřek začne opravou.

Dřív než se v pátek 16. 1. vypravujeme do dolů, atrakce, kterou tady nabízejí všechny cestovní agentury a kterou si místní horníci přivydělávají k ubývajícím výdobytkům svých nalezišť nerostného bohatství, rozebírá Pavel pod „taktovkou“ Hanky motorku. Zjišťuje, že kryt válce byl již jednou prasklý a poněkud neodborně zalepený, proto stačil malý náraz při pádu a „zranění se obnovilo“. Úspěšně zalepeno a smontováno, nic nebrání výletu do rudných dolů. Setkání s horníky, kteří celý den kromě žvýkání koky a popíjení 96procentního alkoholu (kvůli pověrám si nesmí do dolu brát jídlo a navíc než sestoupí, obětují u místního oltáře lamu – zřejmě ne denně) přímo v šachtách dolu během jejich 20hodinové směny je zážitek sice nemotorkářský, ale pro toto město naprosto typický.

V sobotu vyrážíme brzo ráno, a protože je stále chladněji a deštivěji, rozhodujeme se co nejrychleji dopravit do La Paz, pokud možno bez přestávek. Tu nakonec stejně musíme udělat pod opuštěnými stánky trhovců v Oruro, protože krupobití, které nás tady potkává, je příliš silné pro další cestu. Krupobití přechází v déšť, jedeme dál a za tmy dorážíme do dopravního mumraje La Pazu. Po dvou hodinách posouvání a občasného vaření motorek nacházíme hotel ve starém městě. Večeře ve špinavých uličkách plných opilců je trošku adrenalinovým zážitkem, místní nám nedoporučují se v tento čas nořit hlouběji do uliček této části města, bereme zavděk rychlým, a tady typickým občerstvením – grilovaným kuřetem s hranolkami a rýží.

Neděli máme na prohlídku La Pazu, jeho kouzelných uliček plných lákadel pro turisty i začínající čaroděje, vedle výrobků z lamí vlny, keramiky apod., zde totiž najdete uličky plné propriet pro praktikování kouzel a černé magie. Odpoledne vyrážíme novu kabinovou lanovkou (nejvýše položenou na světě) do města El Alto nad La Pazem, kde kromě trhů navštěvujeme nejvyhlášenější atrakci – wrestlingové zápasy žen. Opět narážíme na dvojí ceny vstupného, jako turisté musíme zaplatit dvojnásobek ceny, tedy 40 Bs na osobu, zato můžeme sedět přímo u ringu. Celá zábava je panoptikem, který Evropana pobaví, snad jen byl-li by pod vlivem alkoholu nebo něčeho silnějšího? Místní tím ale žijí, tak jim nechceme kazit zábavu a mizíme po anglicku. Večer už nepřináší nic nového, uléháme a těšíme se na zítřek, na cestu „tak trochu do džungle“, do městečka Coroico, kde končí (nebo začíná – záleží na zvoleném směru) světoznámá nejnebezpečnější „silnice“ na světě – Camino de la Muerte, Death Road, Silnice nebo cesta smrti.

Cestou do Coroicico překonáváme vysokohorské pasy (4 700 m n.nm.), stále chladnější počasí, déšť, mlhu, míjíme nájezd na Silnici smrti (pojedeme ji zítra zespoda nahoru) a noříme se stále hlouběji do bující vegetace, připomínající, že už se blížíme k Amazonii. Coroico je již mimo asfaltové cesty přibližně 1600 m n.m. a večer nás překvapí nejen příjemnými teplotami okolo 20 stupňů, ale taky příjemným večerním životem, který unaveni sledujeme a těšíme se na zítřek!

Dostojí cesta smrti svému názvu? Čím nás překvapí? Zvládneme ji? Vše přinese zítřek, jdeme spát.