Z ARCHIVU ČMN 2006: Street Rod se mi na první pohled líbil z celé řady "rodů" asi nejméně
Přiznávám bez mučení: Street Rod se mi na první pohled líbil z celé řady "rodů" asi nejméně a nepomohla mu ani ostrá černo-stříbrná lakůvka. Prostě "divnej Harley". Říkal jsem si, kdo si tuhle obludku ve srovnání s klasickým V-Rodem či nádherným Night Rodem může koupit? Pak jsem si s ním ale pojezdil a když jsem ho za pár dní vracel, první, co jsem ze sebe dostal, bylo: "Naprostej nářez, pánové! "
vydáno 17. 2. 2017, vyšlo v ČMN 23/2006, text Ondřej Hrůza, foto Radek Jim Holan
Se Street Rodem a jeho historií to bylo od začátku zajímavé. Když se zeptáte v Harleyi na rok výroby, oficiálně vám řeknou 2005 a půl. Street Rod byl totiž netypicky představen světu těsně před létem. Nové modely pro další rok jinak Harley odtajňuje vždycky až na podzim; takže ani 05, ani 06, ale 05,5.
Když jsem si stáhl první fotky a informace, ihned jsem si položil otázku, co má tohle jako znamenat. Dovozcem mi bylo vysvětleno, že je to nový roadster. Opravdový sporťák, prostě něco, co tu ještě nebylo. Harley pro lidi, kteří jsou hodně sportovně založení, rádi jezdí "kolínko" nebo "ouško", při nahlédnutí do technických údajů motorky je nejdřív zajímá výkon a maximálka, ale hrozně rádi by tu nejtradičnější "americkou marku". K tomu teda zapomněli dodat, že taky musejí mít peníze, což se ale u modelů od Sportsteru a Dyny výše tak nějak předpokládá.
Do třetice všeho dobrého
Podobné vysvětlení původu nových modelů už proběhlo u Harleye dvakrát. Poprvé, když vzal pod svá křídla firmu Erika Buella, aby nabídl své produkty další sortě motorkářů, kterou nebaví třásně, cvočky a bublání po Route 66. Bohužel, Buelly jsou sice levné, hodně extravagantní a koncepčně celkem radikální sporťáky, ale fandí jim nejen u nás, ale i ve světě pouze určitá sorta lidí. Pro milovníky ječících vysokootáčkových čtyřválců jsou moc tvrdé, pro "okruháře" patřičně neovladatelné a nepoddajné, pro jiné zase malé a pro všechny ostatní na dnešní dobu jen málo výkonné.
Tak přišel V-Rod. Opět motorka pro "novou" skupinu zákazníků značky H-D. Technologie Porsche, supernadčasový design a výkonu v celém pásmu použitelných otáček na rozdávání. Jenže ouha! Vzpřímený čoprácký posaz se přestal dost lidem líbit, protože právě kvůli němu jste byli nuceni projíždět ostré zatáčky stejně obezřetně jako s jinými "power cruisery" (Yamaha Warrior, Kawasaki Mean Streak) a když už jste ho přeci jen víc položili, což si V-Rod nechal bez problémů líbit, ihned jste insultovali asfalt a vyráběli stupačkami či jejich držáky efektní ohňostroj. Firma si toho samozřejmě všimla a rozhodla se vyjít sportovcům vstříc a udělat pár podstatných změn. Nikdy nejde skloubit úplně všechno tak, aby výsledek byl dokonalý po všech stránkách, a tak dostal z mého pohledu na frak design, ale mnohonásobně se zlepšily jízdní vlastnosti a z "dragsteru vypuštěného na silnice" se stal opravdový roadster pro sportovní svezení po běžných komunikacích. Roadster. Street Rod.
Velká dávka kompromisů
Když jsem si začal Street Roda oťukávat (pro začátek jen pohledem), ihned mi začalo docházet, jak vývoj nového roadsteru asi probíhal. V rámci zjednodušení a hlavně co největšího zefektivnění výroby se konstruktéři snažili co nejmíň zasahovat do původní povedené a dostatečně tuhé koncepce. Zůstal motor v bloku s převodovkou, tvar horní hliníkové kapotáže (imitace nádrže) a celý rám včetně velmi elegantní a mezi "přestavbáři" velice žádané zadní hliníkové kyvné vidlice, která je u celé řady VRSC velmi prakticky využita jako olejová nádrž.
No a pak už to začalo být doopravdy zajímavé. U podvozku dostali páni inženýři zřejmě hodně volné ruce. Byť povedenou, ale pořád ještě klasickou přední vidlici nahradila vyladěná nastavitelná upside-down vidle (Harley se s tím vůbec nikde nechlubí, ale myslím, že by měl, protože pochází od vidlicových démonů značky Showa), která sporťákovi nesmírně sluší, podobně jako nové "ostré" hliníkové brejle. Kvůli vidlici a výrazně lepší ovladatelnosti v zatáčkách byl změněn úhel krku, který je ve strmějším čtyřicetistupňovém úhlu (změna o šest stupňů oproti klasickému V-Rodu), což sice zkrátilo rozvor o pouhý centimetr, ale spolu s podstatně delšími zadními tlumiči výrazně přispělo ke "zvednutí" mašiny od silnice na světlou výšku 170 mm oproti původním 127. Street Rod také dostal odlehčená sportovní desetipaprsková kola (u V-Rodu jsou od té doby jako volitelná výbava) a použity byly brzdové komponenty renomované italské značky Brembo. A brzdí opravdu excelentně, další tuning netřeba.
Mozek umí kouzlit
Když už se něco dělá, má se to dělat pořádně, a tak se ladičskému zásahu nevyhnula ani pohonná jednotka. Nic zas tak velkého se neodehrálo, protože ani nemuselo. Osmiventilový, kapalinou chlazený dvouválec s válci u H-D v atypickém úhlu 60° je ukázkovým produktem inženýrů automobilky Porsche, protože je to vychytaný vysokootáčkový sportovní motor se vším všudy na úrovni legendárního desmodvouválce Testastretta z Ducati 999.
I když v každé standardní verzi oslňuje tento povedený agregát svým výkonem, stejně je pořád děsivě uškrcený kvůli všem možným normám a emisím. Na to, abyste z něj dostali nějakého koníka navíc, stačí opravdu málo a ani nemusíte motor otvírat a něco v něm měnit. "Vynález zkázy" z něj vznikl s novou tajnou zbraní H-D, přímým sekvenčním vstřikováním ESPFI (Electronic Sequential Port Fuel Injection), díky němuž a elektronickému "mozku" lze dělat s motorem takřka cokoliv. K jinak řešeným sportovnějším výfukům a pro podpoření sportovního charakteru byla řídicí jednotce naprogramována úplně jiná palivová mapa, díky níž se maximální výkon i točivý moment posunuly do podstatně vyšších otáček. Nemyslím si, že zvýšení výkonu byl záměr; spíše jen důsledek nového programu, každopádně na motoru se rozmnožilo stádečko oproti V-Rodu o pět koní, což dělá nějaké tři koníky na zadním kole. A na rovinu: doopravdy to stačí, protože úplně přestanete chápat, zač je toho sériový Harley.
Hmotnost nerozhoduje
Při prvním usednutí do sedla mě napadlo jediné: Žádná Amerika, ale Evropa, respektive stará dobrá Anglie. U Street Roda totiž můžete klidně zapomenout na široká řídítka a sedlo někde u silnice. Vše je uzpůsobeno tak, aby byl jezdec v pozici jako na nějakém klasiku nebo naháči. Nohy pěkně pod sebou a nahrbená záda. Posaz je na první dojem i po ujetí několika desítek kilometrů prostě jiný. Je pohodlný a vysloveně sportovní, ale u Harleye, byť futurologické třídy VRSC, pořád nečekaný. Největší podíl na tomto pocitu (a bohužel i na tom, že se spoustě lidí "nahrbený velbloud" nelíbí) má výška sedla, které je oproti klasickému V-Rodu výš o celých deset centimetrů.
Na V-Rodech mám celkem najezděno, a tak jsem při prvním rozjezdu přidal plyn jen decentně. Tak, jak to V-Rodu k normálnímu rozjezdu stačí. Jenomže Street mi na tuto pobídku málem trapně chcípnul. Street totiž opravdu nemá spodek a nutí vás do vyšších otáček. V-Rody táhnou jak z praku už od nějakých 3500 otáček, ale stríťák kolem této hodnoty pořád nic. Pořádné maso nastalo, až když se ručička otáčkoměru vyhoupla k hodnotě 5000.
Mají to v té fabrice celé dobře vymyšlené, protože doteď nechápu, jak mohl motor při rychlostních stupních 1-4 mávat s motorkou tak, jako by vůbec neměla se mnou v sedle 360 kilo. Těžko srovnávat s něčím jiným z oblasti chopper & cruiser. Do zatáček jsem se nejdřív nijak ostře nehrnul (přeci jenom ta váha), ale když jsem se osmělil, zjistil jsem, že díky těžišti a relativně dlouhému rozvoru o těch kilech navíc vlastně ani nevím a motorka se nechá krásně vést i pokládat do zatáček a velice rychle jsem si začal jízdu na Street Rodu užívat.
Ostré zatáčky jsou přesně to, na co se u podvozku myslelo nejvíc, a já si liboval nad prozřetelností konstruktérů, kteří strítovi nadělili dozadu nízkoprofilovou sportovní osmnáctku o šířce "pouhých" 180 mm, která nijak neomezovala motorku v náklonech, ale na druhou stranu taky nikdy nepodklouzla, i když jsem si kolikrát při výjezdech ze zatáček dovolil zatáhnout za plyn asi víc, než bylo potřeba.
Nutno vyzkoušet
Street Rod je zvláštní a napoprvé neupoutá pozornost tolik, kolik by si zasloužil. Nedejte na vizuální dojem, teprve když na něm jedete, tak na vás tento motocykl, svým způsobem hybridní, promluví. Mně se líbil a jediné, co mě mrzí, že jsem neměl čas protáhnout ho taky v Brně po okruhu. Myslím, že by to "stríťouška" náramně bavilo a mě konec konců taky.
TUNING
Říká se, že na V-Rody se toho ještě moc nedělá... Velký omyl. Je toho fůra a protože je o tuningové věci na V-Roda zájem, jsou také patřičně drahé. Pokud chcete upravit vzhled a přidat nějakou tu krytku či hliníček, pak se vám určitě budou líbit věci od Rick's Motorcycles (mají i parádní kola a rozšiřovací kity) nebo od Speed Point. Pokud se máme bavit o zvyšování výkonu, pak je potřeba sáhnout jinam. Motor Revolution má i ve svém evropskými limity přidušeném stavu výkonu i krouťáku na rozdávání, takže pokud mu ještě navíc dopřejete úplný ladičský základ, tedy sportovní vložku do airboxu K&N, sportovnější čip s jinou palivovou mapou přímo od H-D (resp. Screamin' Eagle) a otevřené výfuky Screamin' Eagle, Supertrapp nebo už hodně závodní House Of Thunder (H.O.T.), máte nahoru dalších 15 až 20 koní a motorka vám utrhne ruce.
Jestli chcete závodit nebo jste prostě jen extrémisti, nejen Screamin' Eagle, ale také Zippers a dokonce už i Wiseco (to je nejlevnější) nabízí na Revolution konverzní kity na objem 1320 cm3, 1450 cm3 a dokonce 1570 cm3. K tomu navíc můžete dokoupit písty s kompresním poměrem až 14:1. Otázka ale je, kolik takový motor, který bude mít přes dvě stě koní, vydrží motominut...
Technická data Harley Davidson VRSCR Street Rod
motor čtyřdobý, kapalinou chlazený dvouválec do V 60 °; DOHC/4
objem 1130 cm3
vrtání x zdvih 100 x 72 mm
výkon 88 kW (120 k)/8250 ot./min.
točivý moment 108 Nm/7 000 ot./min.
kompresní poměr 11,3:1
plnění motoru vstřikování ESPFI
startér elektrický
převodovka pětistupňová
brzdy vpředu 2 kotouče průměr 300 mm, čtyřpístkové třmeny
vzadu kotouč průměr 300 mm, čtyřpístkový třmen
rozvor 1700 mm
výška sedla 762 mm
hmotnost 280 kg (suchá)
nádrž 18,9 l
Článek vyšel v tištěných ČMN 23/2006