Honza Křemeček
vydáno 12. 4. 2012
---------------------
foto: Kuba
Obě vynikají nekompromisní stylovostí, obě umí potěšit, ohromit a zapůsobit: Ducati Sport 1000 a Yamaha MT-01
Pepíno je typově malý drobný Ital. Upřímně miluje rychlou jízdu, operu, silné a malé espresso, tortellini quattro formaggi, Sport 1000, příšerně drahé načančané bundičky, sluneční brejličky a oblbování křehounkých blondýnek s průzračně modrýma očima. Kodl je typově Barbar Conan. Upřímně miluje rychlou jízdu, Rammstein, pivo z tupláku, kilové uzené koleno, MT-01, příšerně tlusté kožené gatě riflového střihu, svou kérku motoru do V na rameni a poplácávání prdelatých a prsatých hostinských. Co tihle dva můžou mít společného? Že nic? Omyl. Stmeluje je rychlost a styl.

Správní chlapi se nesrovnávaj´

Thumbnail image for http://www.motocyklovenoviny.cz/Controls/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2008_14.jpg

Masírky pro machýrky, shodli jsme se s Honzisem, když jsme při testování pokyvovali hlavami nad nekompromisní stylovostí obou krasavic. Dukatisti ovšem reptali, jak můžeme obludu typu MT-01 stavět vedle jejich nádherné reinkarnace tuty mákiny Sport 750. Krouťákoví drsani, kteří mají v garáži iks plakátů lokomotiv a parních válců, zase hučeli, proč jejich muscle roadstera chceme srovnávat s „toudle italskou kozičkou pro teplouše“.
Ale no tak, hoši! Pepíno s Kodlem, byť jsou každý úplně jiný, jsou především správní chlapi. A správní chlapi se přece nemají zapotřebí srovnávat. Každý je správný po svém, oba jsou maximálně spokojení. Navzájem se respektují a na každého se lepí jiný druh kočiček. Co na tom, že jedna bude pravděpodobně vážit zhruba kolem půl metráku a ta druhá spíše něco k metráku celému? Obě jsou to přece fešné holky a každá má něco do sebe či na sobě, stejně jako tyhle dva dvouválcové vzducháče.
Pardon, chtěl jsem říct a klidně taky řeknu krásné vzducháče, na kterých je na první pohled vidět, že se s nimi designéři dlouho mazlili. Každá součástka byla hýčkána, než její virtuální podoba opustila rýsovací prkno či harddisk počítače a než v tovární hale nabyla konkrétních tvarů a hmotnosti. Tyhle stroje nevznikaly proto, aby dosahovaly vrcholových výkonů. Oba mají pod sto koní, což dnes patří u velkoobjemových motorů spíše ke standardu. Ani jeden nemá kapoty. Otáčkoměr žádného z nich nekončí v patnácti tisících. Tyto motorky se nezrodily proto, aby byl na jejich zadní sicny přimontován držák na bednu, do níž se vejde deset krabic pizzy. A nejsou tu ani proto, abyste na nich mohli drandit od rána do večera s bagáží nebo bez ní při cestách do práce, do přírody či do Uzbekistánu. Nejsou do města, nejsou na okruh, nejsou do terénu ani na daleké štreky, zarytí čopristé se vám kvůli nim pravděpodobně vysmějí. Proč tu tedy, hergot, jsou? Důvod je jediný: smyslem těchto strojů je potěšit, ohromit, zapůsobit. Nebude jim slušet bláto polních cest, ani chlapácké odřeniny o povrch závodních tratí. Svůj úděl, tedy naplnit štěstím a příjemnými pocity své majitele, naplňují oba beze zbytku.

Brko z Boloně se Bestie nebojí
Ducati Sport 1000 tvoří spolu s modely Paul Smart 1000 a GT 1000 povedené trio série Sport Classics. Ladné křivky těchto tří krasavců nenechávají nikoho na pochybách, že motocykly z dob před zhruba třiceti lety byly skutečně krásné a návrat ke kořenům je v době „ufomotorek“ více než vhodný. Ducati ale v případě této trojice krok zpět rozhodně neudělala. Všechny tři stroje jsou prošpikované nejnovějšími technologiemi a poznatky, které jsou podpořeny dlouholetými zkušenostmi firmy, která vyrábí dodnes s takovou dávkou lásky, jakou bychom u obřích sérií motocyklů jiných značek hledali marně.
Základem stylovosti „Sportky“ je veleúspěšná sedmsetpadesátka ze 70. let, která byla jedním z mnoha pilířů slavného italského motocyklového průmyslu. Jejím duchovním otcem je Pierre Terblanche, bývalý ředitel designu u Ducati. Terblanche navázal na skvělou tradici svého předchůdce Fabia Taglioniho, muže číslo jedna v dějinách značky. A navázal dobře. Kola na drátech, dolů zahnutá řídítka, chromovaná zrcátka na koncích rukojetí, chromované víčko nádrže, mřížky klaksonů a rámečky okolo „dobových“ budíků, rovná linie spodní části nádrže, sedla a oblé prdelky. To je přece kočka! Nezaměnitelné je také dost široké sedlo a „rychlý“ pruh, jdoucí středem stroje. Sportku seženete ve žluté, červené nebo černé barvě a také ve dvoumístné verzi „biposto“. Jestli obracíte oči v sloup z nepěkných černých výfuků, můžete sáhnout například po dost vtipně a pohledně řešených laufech od firmy Zard. Nejenže vypadají úplně jinak než ošklivý černý „dvojhyzdič“, ale pochopitelně dělají mnohem víc „dukdukduk“!

Vytuň a vodfuň!
Zapomeneme-li na nezanedbatelnou hmotnost a obrovský motor do V, je MT-01 v podstatě sportovní motorka se vzhledem cruiseru. Nebo snad cruiserem se vzhledem sportovní motorky? Vyberte si. Jisté je, že jízda na MT-01 je dost neobvyklým mixem stylů a pocitů. Jedete docela dost svižně a přitom pod sebou máte temně dunící dvouválec v pekelně nízkých otáčkách.
Když jsme u tuningu, nemá se tahle nabušená japonka před vymazlenou italkou za co stydět. Jednak vypadá dobře už v základu, a taky na ni seženete opravdu hromadu věcí, protože v nabídce jsou hned tři úrovně možností, kam až v ladění kulturistky zajít. Stroj na fotkách se honosí šperky z „jedničky“, tedy kitu Stage 1. Ten obnáší celou řadu kosmetických úprav. Počínaje slušivými gripy (které se ale drží jaksi prapodivně, no prostě parádo trp), přes stupačky, nějaký ten kousek karbonu až po pár drobností od firmy Rizoma, ale stejně jde hlavně o koncovky pana Akrapoviče. Kdo někdy slyšel projet MT-01 v sérii, ten ví, že její zvuk rozhodně není nevýrazný, plytký či snad oposlouchaný. S „akrapy“ se dojmy z projevu MT-01 ještě umocňují. Navíc, občas si obří véčko do laděných koncovek moc pěkně pšoukne, takže kdo má rád rachot, zklamaný rozhodně nebude.
Zájemce o ještě větší porci už tak ukrutného krouťáku či vyšší výkon musí ale přeskočit „dvojku“ a sáhnout rovnou po dílech sady Stage 3. Zajímavé věcičky do motoru, jako jsou jiná spojka, vačky, písty a další drobnosti, určené pouze na závodní tratě (stejně jako věci ze dvojky), pomohou dostat z přerostlého véčka maximum. Kdo jste zaslechli cosi o nějakých MT-01 pohárech a nevěřili jste, věřte nebo nevěřte, jsou.

Valící se dvouvály
Motor Sporta, ač vzducháč, splňuje normu Euro 3 (Yamaha také). Klasické karburátory Dell´Orto už zde ale nehledejte, o ekologii pečuje vstřikování Marelli a dva řízené třícestné katalyzátory ve výfukové soustavě. Vymáčknete z něj 92 koní při osmi tisících otáčkách, výrazně pod čtyřmi tisíci se ale necítí dobře. Je to holt pravá sportka, která má raději vyšší tóny než hluboké bublání.
O dva koníky slabší srdce MT-01 je pravým opakem, na pětku při stovce točí asi 2300, což opravdu není mnoho. Nevěřte proto hospodským odborníkům, kteří přísahají, že MT-01 je nástupcem Vmaxe (nový „maxík“ taky bude). Není. Je to po všech stránkách jiná motorka a i když na to nevypadá, snese opravdu i sportovnější zacházení, především díky skvělému rámu, vyrobenému z hliníku technologií přesného tlakového lití. Rám má pouze dvě části (levou a pravou) a je velmi tuhý. Řízení je přesné, stabilita dobrá. MT-01 se dobře ovládá taky díky plně nastavitelné přední vidlici upside-down, prodloužené kyvce a taktéž plně nastavitelnému zadnímu pérování, horizontálně uloženému pod motorem kvůli snížení těžiště.
Při pomalé jízdě na MT-01 pozor, motor není dobré podtáčet. Když popojíždíte nebo strmě zahýbáte v hustém městském provozu, je potřeba nechat jedna a spojčit, jinak vám megacuk na dvojku v nestřeženém okamžiku vymkne ramena z kloubů. Spotřeba je pochopitelnou pihou na jinak čisté tváři MT-01. I při klidné jízdě se pohybovala kolem devíti litrů na sto. Když ale přiložíte dlaň těsně za koncovku výfuku a vrknete plynem, pochopíte, že za tak masivní výplach se prostě platí.
Uspořádání zvláštně tvarované kyvné vidlice Sport 1000 s jedním plně nastavitelným centrálním tlumičem Sachs vypadá, že nemůže fungovat. Prapodivná šesticentimetrová roura o síle stěny dva milimetry ale funguje výborně. Přední vidlice nastavitelná není, tvrdě odpružená a relativně lehká Sportka se ovšem ovládá velmi dobře. Na výjezdech ze zatáček se ani při ostré akceleraci nerozkývá, tlumič řízení by jí sice slušel, ale nutno říct, že díky nekompromisnímu podvozku ani nechybí. Na kvalitním povrchu drží dukatka výborně stopu a znám jednoho týpka, který na okruhu odřel poměrně dost vysoko posazené výfuky. Pochopitelně při jízdě...
Brzdy obou kočenek zpomalí jak muší váhu Pepína, tak kolosální tělo jatečního řezníka Kodla bez problémů.

Koza není býk
Posez mají Pepíno a Kodl rádi každý zcela jiný, stejně jako ty baby. Na kafáči Sport 1000 jede pilot prakticky permanentní závod. Posez je situován dost dozadu, stupačky nutí mít nohy vysoko a s koleny dolů a k proklatě nízko umístěným řídítkům se musí prcek Pepíno pěkně natáhnout. Po dvou hodinách řádění na okreskách ucítí ztuhlá zápěstí při návratu domů přes město opravdu vždycky. Chcete-li odlehčit unaveným rukám, přidejte plyn a zatněte břicho. Koza Ducati je totiž všechno, jen ne pohodlná. Sport v názvu nemá jen tak pro nic za nic.
Býk od Yamahy má posez neutrální, není únavný ani po několika hodinách jízdy. Pilot se jen lehce naklání vpřed. Prvotní rodeo-pocit a obavy z toho, jak bude krocení býka probíhat, při jízdě zcela zmizí.
Sportka nespadá do žádné z početných rodin velkého klanu Ducati. Řada Sport Classics, do které Sport 1000 patří, je řadou zcela svébytnou. Dá se označit jediným slovem – šlechta. Sport 1000 není strojek pro každého, jeho cena je ovšem srovnatelná s ostatními modely značky, takže milovníci italských záležitostí s maximální dávkou stylu, pozor: tenhle kočkolap by neměl v garáži žádného špagetožrouta Pepína chybět.
MT-01 asi hlavně kvůli své naprosté výjimečnosti zřejmě nikdy nezasáhne široké řady motorkářské veřejnosti. Jedni ji milují, druzí se chytají za hlavu, co to má být. Jakou cílovou skupinu chtěla Yamaha tímto „nákladem krouťáku“ vlastně oslovit? Je to jednoduché. Kodl podlehl její magii. Chtěl něco extra, něco velkého, nějakou ďábelskou hračku, odpovídající jeho postavě a naturelu. A chlapi, tak mne napadá, co takhle si to vyměnit? Malí kluci mají přece často rádi velký holky a naopak, ne?



Diskuze k článku


Další články z rubriky

  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>Nejmenší z&nbsp;rodu
  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>2 x&nbsp;Fun
  • <span style="color: red">ČMN 2007: </span>Spaghetti Western

Kam dál

  • <span style="color: red">Z ARCHIVU ČMN 2007: </span> Když dva dělají totéž
  • <span style="color: red">Z ARCHIVU ČMN 2007: </span> Motokrosová škola ČMN
  • Video: Pekelný stroj NLG