Z ARCHIVU ČMN 2007: Není hlína jako hlína
CMN 2007
Motokrosová škola ČMN
Pro ty z vás, kteří dávají před asfaltem přednost hlíně, písku a kamení, jsme se opět vydali na motokrosovou trať za Jarmilem Zelendou, aby nás zasvětil do umění přizpůsobit se široké škále povrchů, jaké nás mohou v terénu potkat. Trenér Zejaxu si prý nenechal nic pro sebe, tak čtěte pozorně, než opět vyrazíte do terénu.
vydáno 25. 1. 2018, vyšlo v ČMN 17/2007, text Jakub Nič
Nejdřív pár slov k nejchladnějšímu ročnímu období. Nemá cenu jezdit na promrzlé hlíně, kterou navíc před zimou nikdo neupravil. Povrch je natolik tvrdý, kolejovitý a hroudovitý, že jízdou trpí jezdec i motorka a i při menším pádu se můžete ošklivě zranit. Padáte jako na tvrdý beton, při akceleraci dokážou výkonnější stroje doslova olámat či ofrézovat drapák. V zimě je výhodné trénovat akorát na písku, který bývá dole zmrzlý a na povrchu ho za chvíli rozjezdíte. Vytvoříte tak zajímavý povrch, který docela drží a zároveň můžete udělat plynulý smyk. Pozor ale, když se dostanete (neúmyslně) mimo měkkou stopu, může nastat problém.
V létě je povrchů mnohem víc: písek, mokrý slizký jíl, suchý jíl tvrdý jako beton, tvrdý jíl s pískovým popraškem, normální sypká hlína, hluboké bláto, štěrkový podklad a pod. V zásadě je to tedy tvrdé, sypké, mokré nebo mazlavé. Vynecháme skákání, které jsme si probrali nedávno, a budeme se věnovat zatáčení a jízdě jako takové.
Měkké podklady
Jezdit na písku je náročné finančně: písek ničí řetěz, kolečka, dostává se do ložisek. Stejně tak není dobré hluboké bahno, navíc trénink tady nemá moc cenu. Když je jezdec nejistý na normálním podkladu, tady se nic nenaučí a je to akorát fyzicky náročnější.
V hlubokém blátě a na písku platí, že těžiště musí být hodně na zadním kole, tzn. musíte jet skoro pořád pod plynem, jinak se vám předek někde utopí a přepadnete přes řídítka. Hobíkovi je to samozřejmě proti srsti, protože čím těžší terén, tím chce jet pomaleji. Pokud však chcete hluboce blátivou nebo písčitou trať vůbec projet, musíte za plynem viset a odlehčovat přední kolo sezením vzadu.
Na vlhké, načechrané, měkce "rozorané" hlíně se jezdí dobře, nevznikají-li jezírka a bahnité úseky. Motorka sice klouže, ale klouzající kolo se zase rychle chytá. Když uberete, hlína vás brzdí, ale ne tolik, aby motorka ztrácela potřebnou setrvačnost. Jízda je vláčná, většinou se ani moc neumažete. Pády moc nebolí, pokud netrefíte šutr. Kamení je nepříjemné, hlavně když jezdí víc jezdců. Kdo někdy dostal přes prsty nebo do brýlí šutrem vystřeleným od zadníko kola jiného jezdce, ví, že to zatraceně bolí. Kameny mohou poškodit i kluzáky vidlice.
Tvrdé podloží
Hodně tvrdý podklad, na kterém ale je klouzavý poprašek, je záludný. Můžete totiž vjet do hlubšího "prašanu", v němž motorka plave a boří se, v jiné stopě jedete po naprosto tvrdém ohlazeném podloží. Vyprahlé tratě jsou velmi tvrdé, kropení nestačí, jílové podklady jsou schopné natolik ztvrdnout, že vytvoří doslova povrch jako beton. Všimněte si (třeba někdy v TV) některých úseků, které jsou černě nagumované, jako na asfaltovém okruhu! To jsou místa, která vlastně vůbec nekloužou, takže jim opět musíte přizpůsobit jízdu.
Písek na tvrdém podkladu je také záludný. Když se kolo utrhne do smyku, guma se odvaluje přes kamínky a nemá se o co chytit. Kdo není hodně přesný nebo nemá maximální cit, každou chvíli sebou může v zatáčce praštit. Je to povrch na klasické téma "štěrk v zatáčce".
Koleje
V bahně se v zatáčkách za chvíli udělají koleje, do kterých je samozřejmě potřeba se trefit. Nebo se jim můžete vyhnout, je-li to možné. Většinou jsou ale koleje vyjeté v nejrychlejších stopách, takže vyhýbání není žádoucí. Kolej vás do jisté míry podrží, čím rychlejší budete, tím méně vám znepříjemní život. Na druhou stranu, pokud vás mašina jakkoli nakopne, půjdete nevyhnutelně k zemi, není tady prostor pro korekce. Projet rychle a přesně kolej je hlavně o vytrvalém dlouholetém tréninku. Jízda je únavná a technicky náročná, bláto máte všude, nejvíc v puse a na brejlích. Jakmile ztratíte rychlost, těžko se znovu dostáváte do pohybu.
Písčité koleje jsou pro amatéra jednodušší. Písek je ve "žlabu" víc udusaný, takže motorka víc jede a předek se málo boří. Oproti blátivým kolejím jsou pískové vlny formovatelnější, takže když se úplně netrefíte, motorka nemá tendenci shodit vás. Zase platí: boří se to, držte to pod plynem.
Tobogán
Podíváme-li se na průjezd klasickým tobogánem na tvrdé nebo lehce sypké hlíně, vypadá to asi takto: po rovině držíte plný plyn, naplno brzdíte, vjíždíte do zatáčky, sedáte na nádrž, pouštíte brzdu, klopíte, kola se již opírají o stěnu tobogánu a zhruba v půlce dáváte opět plyn. Plynem v tobogánu řešíte balanc, dáte-li málo, spadnete na ucho, dáte-li moc a málo naklopíte, přepadnete přes okraj tobogánu.
Zásada ale platí v tobogánu vždycky stejná: zadní kolo musí opisovat větší oblouk než kolo přední. Jakmile pojedete předním kolem víc nahoře, spadnete. Tobogán berte, jako když otáčíte motorku smykem kolem nohy. Přední kolo malý poloměr, zadek v pantu.
Písečný tobogán je bezpečnější v tom, že když spadnete, válíte se opět v měkkém. Ovšem celá procedura nájezdu musí začít mnohem dříve. V písku není potřeba tolik brzdit, takže plný plyn držíte po rovině před zatáčkou déle. Pak na chvíli zbrzdíte, přesednete si a už několik metrů před tobogánem musíte motorku zadní brzdou podseknout jakoby do pádu "na ucho". V té rychlosti těsně před písčitým bořivým tobogánem pouštíte spojku a dáváte plný plyn, čímž zamezíte zapíchnutí předního kola do měkkého podkladu ještě před tobogánem. Přední kolo opět opisuje malý poloměr, je nadlehčené a neboří se, zadek se naopak vysloveně zakousne, ryje brázdu a motorku nenechá spadnout. Tahle situace je nic moc pro jezdce za vámi, dvoumetrovou písečnou dunou ho pěkně nakrmíte, vyklepávat písečná zrnka bude ze slipů a uší ještě druhý den v kanceláři.
Důležité je umět se při výjezdu z každého takového "vracáku" rychle narovnat, jinak parádní smyk skončí přetočením a klasickým "uchem". Pokud se však narovnáte příliš rychle, zbrkle, mašina vás (což je horší) nakumulovanou energií z tobogánu vykopne na druhou stranu a zažijete motokrosovou obdobu silničářského highsideru.
Naučte se odpočívat
Stejně jako při hře na jakýkoliv hudební nástroj, je i v motokrosu důležité mít měkké ruce a umět si ulevit, a teď nemám na mysli nic vzdušného. Zkrátka nejet pořád v křeči. Kde to jde, uvolněte se, jinak se brzy unavíte. Právě v tobogánu se dá docela dobře "odpočívat", když se to umí. Velmi rychlí a zkušení jezdi vědí, jak si odpočinout, proto mají výdrž a jsou i rychlí. Pro nás hobíky platí jako vždy: nepřeceňovat se a pravidelně trénovat.
Článek vyšel v tištěných ČMN 17/2007