Malá stříbrná hvězda BSA Silver Star 250

vydáno 2. 2. 2012, text Honza Křemeček

Neznám snad jediného člověka se vztahem k motorkám, který by neměl rád veterány. Když nějaký pěkný oldtimer jede pomalu ulicí, zastavují se často i lidé, kteří k technice žádný zvláštní vztah nemají. Cítí totiž, že kolem nich nejede motocykl, ale malý kousek zašlých časů. Takto jsem to pociťoval v sedle „bésičky“ i já. Byla mým prvním veteránem, jejž jsem mohl osedlat a navždy si to budu pamatovat. Jen jednou jedinkrát je to totiž poprvé.

Tentokrát nemůžu být při popisu motocyklu správně novinově strohý a mluvit pouze řečí čísel a faktů. Nešlo by mi to z duše, a tak se znalcům a fanouškům legendární britské značky BSA předem omlouvám, že se z článku asi nedozvědí žádnou převratnou novinku o tomto krásném, lehoučkém a štíhlém stroji. Nebo snad raději strojku?

Možná o to při představování veteránů čtenářům vlastně ani nejde, byť se někteří autoři mnohdy snaží vyrvat historii nějakou alespoň drobnou pikantnost, kterou ohromí své kolegy z branže se slovy: „Tos nevěděl?“

Možná není až tak důležité, zda mohl mít ten který stroj ve své době kožený potah sedla v barvě antracitu, nebo spíš černý. Nebo jestli odstín zelené, použité na celý motocykl, má vypadat spíš sytě jako polní tráva na jaře či raději bledě jako na konci léta. Třeba je to historii úplně jedno a stačí jí, bude-li mít majitel motorky a případný renovátor dostatek rozumu, aby nepatlal na nějakou krasavici z třicátých let ostře fialovou metalízu, vylepšenou airbrushí, a následně se s ní nechlubil na setkání milovníků původnosti. Kdo ví.


Láska přichází postupně

Bezhlavě, vášnivě a horoucně se na první pohled zamilovat je jistě krásné a kdo to nikdy nezažil, toho je potřeba litovat. Asi čekáte, že se z tohoto druhu citu vyznám zrovna ke Stříbrné hvězdě, ale musím se přiznat, že se tak nestalo. Když mi ji kamarád Karel přivezl jednoho podzimního dne domů, abych se s ní pořádně seznámil, byl jsem trochu v rozpacích. A neměl s tím co dělat věk této bezmála sedmdesátileté slečny (je to slečna, žádná stará dáma! ). Když opadne první zamilovanost a city vychladnou, nezbude buď nic a je načase sbalit kufry, nebo zbude láska a je dobré zůstat. Já jsem zůstal.

Chodím se na ni dívat a vrací se mi vzpomínky na první ujeté metry. Na první startování této jednoválcové dvěstěpadesátky, na to, že to není žádná legrace, a než člověk přijde na ten správný grif, dýchá v kůži pěkně zhluboka, aby vzápětí úpěl. To když ho tato kobylka ne příliš silně, zato přesně nakopne... Motor potřebuje důkladně zahřát a už se pojede, ale, co to sakryš? Na místě řadičky je zadní brzda! No jo, je potřeba si přehodit mozkové hemisféry a řadit pravou a ještě k tomu jedničku nahoru. Tedy „řadit správně“, jak mi říkal pan Parus v Branné při závodech klasiků. No, to bude jízda!


Jedu jako ďas,

vůkol Moravský je kras

V první půlhodině mi dávala bésa zabrat opravdu pěkně, pak ale poznala, že to s ní myslím dobře a začala mě poslouchat. Nebo spíš jsem já začal naslouchat tomu, co potřebuje ona. Není toho moc, ale něco přece. Za prvé je potřeba poslouchat motor, ani ho nepodtáčet, ani nepřetáčet, a řadit včas a s citem. Za druhé se musí úzkostlivě hlídat stav oleje v nádržce, zvlášť když ho veterán poctivě cvrká. Přestože byla firma BSA (Birmingham Small Arms) solidní zbrojovkou s dlouhou tradicí, a tudíž zde bylo zvykem používat vysoce kvalitní materiály a pracovat s velkou přesností, léta udělají své. Fitinky, které těsnily v roce 1939, kdy opouštěla tato bésa brány továrny, už na začátku nového milénia nejsou, co bývaly. Kdo by se ale pro nějakou tu kapku oleje zlobil... No a za třetí je potřeba hlídat sebe. Bésička se totiž dokáže na kvalitním povrchu rozjet hravě přes stovku, ovšem bubínky brzd jsou malé, odpružení vzadu žádné a vpředu dobové a najednou je tu zatáčka, „řadíte“ zadní brzdou, „brzdíte“ šaltpákou a nejste si tak úplně jisti, jak moc můžete ještě motorku sklopit, než se svezete po výfuku.


Celá řada hvězd

BSA byla v době své největší slávy skutečným průmyslovým gigantem, protože prodávala desetitisíce strojů ročně (víc než všichni ostatní britští výrobci dohromady) a dodávala motocykly spojencům během druhé světové války.

Malá dvěstěpadesátka Silver Star patří do velké rodiny modelů, kterou otevřela na začátku 30. let minulého století řada Blue Star, kde vedle 250 byly i kubatury 350 a 500 cm3. Následovala řada Empire Star, která bylo v roce 1939 přejmenována na Silver Star. S pětistovkou Empire Star překonal v roce 1937 Walter Handley na klopené trati v Brooklandsu rychlost 100 mil v hodině a vysloužil si tak trofej - Zlatou hvězdu, podle které byla pojmenována sportovně závodní řada Gold Star. Ta byla velmi oblíbená a vyráběla se ještě řadu let po válce. Mezi těmi všemi hvězdami ale bude vždy „moje“ milá malá bésička zářit vždy nejkrásněji. Byla totiž první.


Článek vyšel v ČMN 03/2008




Diskuze k článku


Další články z rubriky

  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>Nejmenší z&nbsp;rodu
  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>2 x&nbsp;Fun
  • <span style="color: red">ČMN 2007: </span>Spaghetti Western

Kam dál

  • <span style="color: red">Z ARCHIVU ČMN 2007: </span> Když dva dělají totéž
  • <span style="color: red">Z ARCHIVU ČMN 2007: </span> Motokrosová škola ČMN
  • Video: Pekelný stroj NLG